Tak jsem si přečetl článek Tomáše Feřteka „Smrad a nezájem. Z učilišť jsme udělali odpadkový koš školství„.  A téměř ve všem s ním souhlasím. Ale vlastně to znamená napůl, protože podle mého soudu tam chybí plná polovina argumentů. Jak bych řekl žákům ve třídě: ano, dobře jste našli rezervy v projektu spolužáků. Ale nyní se věnujte se stejným důrazem i kladům. A to kolega Feřtek opomněl, proto to musím dělat za něj. Ano, on má černý klobouk a já zelený 🙂

Souhlasím s ním v mnoha věcech: že učiliště plní žáci bez motivace. Že jsou tam žáci kteří nezažili úspěch ve škole a nezažijí ho ani tam. Že jsou učiteli (a veřejnosti) stavěni na piedestal vysokoškolské tituly a ne poctivá práce řemeslníka – takže odchod na učňák je vnímán jako prohra. Že učitelé jsou tu často demotivovaní a mají pocit zmaru a nemohoucnosti.

Ale na něco kolega Feřtek zapomněl: že jsou tu tisíce žáků, kteří tu chtějí být a kdyby seděli na zadku na gymnáziu, bylo by to pro ně opravdové peklo. Jsou tu velmi atraktivní obory, které učí skvělí odborníci. Kam bych měl jít, kdybych chtěl být fotografem, herním programátorem, tvůrcem houslí nebo farmářem? Na gymnázium mezi ty šprty? Asi těžko… Věřte nebo ne, i studenti učňáků se zajímají o své obory, mají dobrý vztah k práci, účastní soutěží a během jejich studia za nimi zůstává něco hmatatelného, ať je to soutěžní účes, objevený a namíchaný drink nebo vykovaný nástroj. Školy prodávají na trhu výrobky a služby svých žáků – a ti v konkurenci obstojí.  Na učňáku může získat žák mnoho licencí, kurzů a osvědčení. Jaký je to rozdíl proti gymnazistům, kteří se starají jen o výsledek v praxi nepotřebné maturity.   Jsou obory, které si ředitelé škol doslova hýčkají. Kolik je gymnaziálních tříd  – a kolik tříd je u nás puškařů? Je snad jejich chybou, že učně společnost považuje za poražené? A je to vůbec pravda? Pojďme s tím něco aktivně udělat!

Učil jsem na hotelovce i oborném učilišti, pracoval jsme jako psycholog na SOŠ. Podělím se o jedno srovnání. Když jsem dal vysokoškolákům malovat osobní erb, mnozí tam kreslili naprosté fádnosti. Jak se charakterizovali? Mockrát jsme viděl tento erb, rozdělený na čtvrtiny: rodina / party / pivo / míč. Inu, onen vysokoškolák se charakterizuje ve svých 22 letech jako někdo, kdo se má rád rodinu, rád se baví, pije pivo a sportuje. Děvčata tam měly místo piva hory (turistika), notu (hudba) nebo střevíčky (tanec) apod. Bylo jasné, že jde o lidi s nevyhraněným a nijak zvláštním životem.  Jako by to byli sériově vyrábění roboti jen s několika variantami podobných programů.  Lidé, co nevyšli roky z lavic a znají jen školní život.  Dělal jsem tutéž techniku u středoškoláků – tříletého oboru farmář na SOU. Mnoho žáků zde má různé diagnózy. Ale jejich osobní erby – to byla radost! Ten miluje traktory, na kterých jezdí, opravuje je a pomáhá tátovi, druhý kreslil zvířata v hospodářství, o které se doma stará, třetí půdu, ze které rostou plodiny a které on tak rád pozoruje, aby viděl, o co se vlastníma rukama zasadil. Tihle lidi za to stojí! Každý z nás zná přece osudy jedinců, kteří ono formalizované vysokoškolské vzdělání opustili ve prospěch kovárny, stáda oveček, čajovny nebo keramické dílny!

Proto bych rád připojil svůj hlas a zasadil se o pár maličkostí, které by celé situaci pomohly. Třeba tyto:

1. Zasaďme se o zrušení státních maturit. Ať si střední školy dělají maturity na míru / podle profilu absolventa. Ubude strašák a žáci se budou moci lépe připravovat na něco smysluplného, co jim pomůže v budoucí profesi – a nám všem také.
2. Říkejme žákům ve školách pravdu o řemesle. Nedělejme z nich poražené. Je čestné jim například sdělit, že když půjdou na gymnázium a pak na peďák a budou nich učitelé, budou mít ve dvaceti pěti letech ojetinu, když se stanou dobrými automechaniky, budou mít v osmnácti skvělou káru. Je dobré jim říkat, že je nejlepší potraviny si vypěstovat, nábytek vyrobit a počítač postavit, než to kupovat jako konzumní ovce.
3. Financujme střední školy jinak. Ne podle počtu žáků! Takže jsou tu vlastně nevyhoditelní učni  a školní „turisti“. I učiliště si mohou budovat svou pověst, ale nesmí být tak fatálně závislí na každém jednom studentovi ve své škole.
4. A to platí pro všechny školy a všechny učitele: učme žáky kvalitně, ať zažívají úspěchy, neztrácejí motivaci ke vzdělávání a na vybrané obory ať jdou, protože chtějí a ne proto, že na ně zbyly. Žádný výklad, žádné zkoušení hovadin a žádné špatné známkování! Amen.