Nad knihou Petra Bláhy „Provincionalistovo bloudění akademickými chodbami“ (1. část)
Dostala se mi do rukou kniha Petra Bláhy „Provincionalistovo bloudění akademickými chodbami“. Je to kniha zajímavá, moudrá, ironická i sarkastická, zábavná a smutná zároveň a plná hlubokých i neotřelých myšlenek. Je velmi, velmi kritická vůči univerzitám a akademickému životu a opravdu tne do živého, což ocení zejména ten, kdo se také pohyboval akademickými chodbami a je schopen se dívat kriticky kolem sebe. Mnohokrát jsem v ní nalezl také své názory a myšlenky, jenže Petr Bláha je často uchopí hloubavěji a poskytne na ně svůj nevšední úhel pohledu. Vidí souvislosti, kde se mě i jiným ztrácejí v pěně dní. Inu, nedivím se, vždyť je také povoláním a posláním filozof! A já nebudu knihu recenzovat, spíše vyjmu zajímavé pasáže a dovolím si k nim malý komentář. Autorovi se za takové selektování a zkracování omlouvám, ale lépe to udělat neumím. Koho pasáže zaujmou, nelitujte malý obnos a pořiďte si tento malý myšlenkový klenot. Protože mnohé z toho, co Petr Bláha popisuje, má své průniky a významy pro jakékoliv vzdělávání na všech stupních škol. Inspirativnější knihu jsem nečetl už hodně dlouhou dobu.
Petr Bláha píše: „Kdo by si dnes ještě vzpomněl na to, že dříve se třídy či posluchárny nemusely zamykat. Protože v nich nebylo nic k ukradení. Jednalo se přece o místa setkávání, do nichž nezasahovalo nic uměle zprostředkujícího. Technologický důmysl však nenechal toto nedopatření bez povšimnutí a pod klamnou záminkou zefektivnění výuky přesvědčil řadu přizpůsobivých akademiků, že se neobejdou bez počítačů, projektorů, interaktivních tabulí a řady dalších absurdit. Učebny se začaly zamykat a klíče se pod tíhou neustálého přenášení občas pochopitelně ztrácely. A tak na sebe nenechala dlouho čekat důvtipná inovace. Zaveďme elektronické zamykání a odemykání a bude po problémech. Technologické myšlení nejde po příčině, naopak příčinu obtíží zahaluje natolik, aby nebyla rozeznatelná. Inženýrské mentalitě totiž záleží na závislostech, které vzbuzuje a jimiž ovládá a kontroluje své vazaly“.
Líný učitel: Jako pedagog a psycholog, který mnoho let působil na fakultě informatiky a managementu, přesně vím, čem Petr říká „inženýrská mentalita“. Jemu je ještě relativně hej, je na katedře mezi svými, ale být „společenskovědní“ pedagog mezi techniky, to je doslova lahůdka. Je opravdu až směšné, jak je univerzita protkaná kamerami, elektronickými vstupními kartami a podobnými serepetičkami, jakoby se v ní prováděl výzkum tajných zbraní. Učitel, který nehoví světu, kde se Velký bratr dívá a kde musíte před výukou třikrát někam zadat heslo a dvakrát přiložit kartu, je málem za podivína. Další neblahý důsledek je ten, že kdejaký učitel (a to nejen na vysoké škole) se domnívá, že moderní technika je totéž do moderní výuka. Je naprostá pedagogická blamáž, že mnoho učitelů nikdy neopustí pohodlnou a mělkou zónu výkladu a powerpointových prezentací. Distanční vzdělávání pro ně bylo splněním nejtajnějších vlhkých snů. Je to didaktický středověk realizovaný a dozorovaný přehnaně drahou technikou.
Petr Bláha píše: „Neschopnost univerzity odolávat masírování elektronickou posedlostí nenávratně podkopává samotné základy akademického prostředí jako prostoru pro vzájemné setkávání… Výpočetní diktatura pozvolna ovládl i kdysi administrativně primitivní úkony. Nyní je ke zvládnutí každého úkonu zapotřebí plnit paměť speciálnímu algoritmy, které se pod záminkou zdokonalení a větší přehlednosti mění s frekvencí, která mnohem spíše než s deklarovaným záměrem souvisí s posilováním důležitosti těch, kteří mají na starosti technologický provoz… Panství nejrůznějších hesel a přístupových kódů šíří hysterii strachu i tam, kde se donedávna nebyla čeho obávat… Akademický život tak přešel pod vliv diktátu změn, jimiž je zapotřebí přesvědčovat o dynamice procesu. Proto stránky v pravidelném rytmu zcela nesmyslně proměňují svou vizáž. Jakmile se získá určitý vynucený pocit zorientování, je vše opět rozbouráno a postaveno nanovo, a tak je výsledkem permanentní bludiště. To má akademickému obsluhovateli neustále připomínat strukturu nového hierarchického řádu, v němž se ocitá až ve spodních úrovních.“
Líný učitel: Snad každý může potvrdit, že jakmile davy učitelů a studentů ovládnou prostředí nějaké aplikace (známek, rozvrhů, školní pošty apod.), přichází změna, která všechny uvrhne do chaosu. Bez různých školení, návodů a asistence IT lidiček to prostě nejde. A jakmile tato závislost zeslábne, přichází změna. Samozřejmě ne ke zjednodušení, ale přesně naopak. Každý na univerzitě mnohokrát zažil situaci, kdy se doslova doprošoval pomoci od lidí, kteří mají servisovat jeho práci a výuku. Třeba takový správce budovy, šéf přes uklízečky a rozpis místností, je důležitější a nadutější, než jakýkoliv docent nebo profesor. Stejně tak i různí úpravci webových stránek a údržbáři serverů.
Petr Bláha píše: „Význam akademické osobnosti se odvíjí od množství vykázaných citací jejích textů, a to pochopitelně v prestižních odborných periodikách. Je sice zábavné z odstupu sledovat, co jsou tyto nároky schopny z některých akademiků učinit, avšak tato zábava má vyostřeně tragikomické kontury.“
Líný učitel: Petr Bláha se samozřejmě nemohl vyhnout pověstnému kafemlejnku, tedy hodnocení vysokoškolských učitelů podle toho, jak jim vycházejí odborné texty a tedy jak získávají „vědecké body“. Já posloužím tím tragikomickým příkladem. Na fakultě, kde jsem působil, všichni učitelé podepisovali dodatek k pracovní smlouvě, kde stálo, že mohou být vyhozeni i před vypršením celé smlouvy – pokud nebudou průběžně získávat potřebný počet vědeckých bodů. Což je samozřejmě úplně mimo pracovní povinnosti akademického pracovníka – učitele.
Petr Bláha píše: „Současná produkce se jeví jako bezútěšný odraz předstírané dynamiky, a proto v ní absentují takové přesahy, jaké by zaručovaly hodnoty, jež by přetrvávala. Dokladem těchto momentů je požadavek, aby akademici při rozličných zjišťovacích procedurách uváděli své publikace za posledních pět let. Vůbec se tedy nepočítá s tím, že by tvůrčí činnost spěla k určitému vrcholnému formulování, jež by pak v podobě stěžejní publikace odolávalo plynutí času.“
Líný učitel: Ano, pět let uplyne a vaše nejlepší práce přestane existovat. Ale odborný text není jako hruška, co se zkazí a uhnije! Tahle absurdita se pak ukazuje i v dalších projevech. Představte si, že nějakou nešťastnou náhodou učíte na vysoké škole. Máte svou práci rádi – a tedy musíte vykázat nějakou publikační činnost. Rozhodnete se psát o didaktickém odkazu Václav Příhody a jeho přínosu pro současné vzdělávání. Tedy je potřebné pročíst Příhodovy knihy, že? To ale nestačí ani omylem. Pokud nemáte v odkazované literatuře pod článkem nějaké nové publikace, je text odmítnut. Copak nesledujete současnou odbornou literaturu?! Stejně jako když nemáte potřebný poměr zahraniční literatury, ideálně anglosaské, německé a fajnšmekři i francouzské. Co na tom, že o Příhodovi v posledních letech nic nevyšlo a zahraniční pisatelé na něj zvysoka kašlou? Musíte to nějak naroubovat, padni komu padni. Nové a zahraniční, nové a zahraniční bije vám do hlavy požadavek doby. A samozřejmě ocitovat každého u nás, kdo kdy napsal o nějakém Příhodově prdu. Ať se to hodí nebo ne, ocitovat je třeba všechno. Jedině tak máte šanci, že budou možná recenzenti hodní a text projde (po mnoha opravách na základě jejich požadavků) k vydání. Ale spíše nebudou a namáhali jste se zbytečně. Že vám pak v přísně vymezeném prostoru textu nezbyde místo pro samotné sdělení? Koho to zajímá? Copak to někdo čte? Pamatujte, že děláte vědu, tedy nepíšete nic, co by se mohlo hodit v praxi!
Petr Bláha píše: (projevuje se) „agresivita, s jakou vniká do akademického provozu angličtina… za univerzitními zdmi se rozmáhá ničím nezpochybňovaný předpoklad, že do výměru vzdělance patří osvojení angličtiny. Tento jev se již nevyskytuje pouze v automaticky požadovaných anglických verzích různých publikačních souhrnů, ale začíná se objevovat i v hodnotících hlediscích. Prvními náznaky bylo pozitivní vnímání ochoty přednášet v angličtině či se zúčastňovat konferencí, jejichž oficiálním jazykem byla angličtina. To, co se zprvu jevilo jako příznivě chápaná výjimečnost, se z odstupu ukazuje jako nesmělý nášlap výrazné diskriminační tendence. Jakákoliv odůvodněná neschopnost orientace v angličtině začíná být stále prokazatelněji příznakem nedostatečné adaptace, a tudíž profesionální méněcennosti.“
Líný učitel: Přesně tak a to potvrzuji, přestože jsem absolvent komisionální zkoušky z anglického jazyka během doktorského studia. Podívejme se na to z hlediska pedagogiky: proč by měla angličtina být tak hrozně důležitá? Člověk se podívá na okolní státy a je mu hned jasné, že podobné podmínky (společensky a historicky) má Slovensko a částečně také Polsko. Je tedy mnohem užitečnější zajímat se o tato prostředí a čerpat poznatky místních pedagogů. Nejlépe v jejich jazyce. Protože pak nebudeme odkázáni na akademické bláboly v angličtině, ale na výpovědi reálných učitelů a žáků. Pokud bychom se chtěli inspirovat mnohem lepší pedagogikou, než je naše, máme tu v mnoha ohledech inspiraci na celý učitelský život: Německo. Nejen svými klasickými pedagogy, ale i současností. V našem školském systému například nemáme nic tak kvalitního, jako jsou německé celodenní školy. O Skandinávii ani nemluvím, ale je tu i Nizozemí nebo Belgie či Francie se zajímavými školními projekty. Někdo řekne: Ok, ale ve Finsku nebo Belgii se přece domluvím nejlépe anglicky. To ano, ale to nevysvětluje tu jednostrannou zaměřenost! Je přece jasné, že do arsenálu vědce, zabývající se pedagogikou, se lépe hodí němčina, pro operního znalce zase italština a pro experta na flamenco? A poznámka ke Slovensku a další akademické absurditě: tato země není považována v akademickém světě za „zahraničí“. Pokud použijete jejich prameny nebo tam zveřejníte něco sami, nejsou to zahraniční publikace. Jaké tedy jsou? Tak tohle opravdu nevím.
Líbily se vám ukázky z knihy Petra Bláhy? Pokud ano, můžete se těšit na další díl ukázek.