Paní učitelko, existuje Ježíšek?
Napsala mi skvělá kolegyně Markéta Zelená po mém semináři na její škole: „Dnes jsme na semináři u nás ve škole řešili, jestli dětem říkat nebo neříkat své názory. A co třeba když přijdou prvňáčci a ptají se, zda existuje Ježíšek (duchové, zázraky, kouzla…)? Jak byste se postavil k tomuto úkolu?“
Nejprve k tomu, co padlo na semináři. Učitel by neměl indoktrinovat žáky. Pokud učí tak, aby žáci v maximální možné míře vyhledávali informace a pracovali s nimi, exprimentovali, objevovali a ověřovali – nedávalo by smysl, kdyby jim třeba vyprávěl, koho a proč volil. Když učitel žákům říká, aby si v pramenech sami našli, jak se žilo v pravěku, udělali si kamenou sekyru a ulovili si mamuta – proč by jim měl přežvýkávat, co si myslí o politice? Když učitel netráví hodiny výkladem a vede žáky k dovednostem používat informace a pracovat se zdroji, proč by se neměl spolehnout na jejich hlavičky i v ostatních věcech? Nebudu jim vykládat, které firmy se nechovají s respektem ke svým klientům, ale můžu s nimi dělat takovou aktivitu, která jim umožní pochopit, co je to správná firemní kultura. Nebudu žákům nařizovat, aby se nazpaměť učili definice, ale sami provedou experiment, ze kterého si jev odvodí. Pokud jim budu chtít ukázat, že existují dva názory na věc, mohou si přečíst texty, které oba názory vyargumentují – a sami zaujmout stanovisko. Podložené.
Vím, že mnoho učitelů rádo předvádí svou moudrost a je lákavé, dělat chytrého i v jiných oblastech, než je vlastní předmět. Ale chce to potlačit své ego a pracovat ve prospěch žáků. Někdo si myslí, že je to otázka otevřenosti, slušnosti nebo dokonce partnerství, odpovědět na otázku. Ale musíme vážit, zda se nedopouštíme zbytečného ovlivňování tam, kde může mít žák svůk názor – a třeba i podle nás mylný nebo nevyspělý. Dítě má přece věk na to nemít ty „nejrozumnější“ učitelské názory.
Učitel na prvním stupni je velmi důležitý dospělý v životě dítěte. Je důležité v komunikaci nelhat, ale to neznamená, že přestáváme být pedagogem. Pokusím se nyní ukázat směr odpovědí, jak se podle mého soudu v komunikaci lze ubírat, ale samozřejmě není třeba být úsečný. Neodbýváme děti, jen jim naplno nevnucujeme svůj názor. Takže je možné v další konverzaci rozvinout to, co nyní jen v odpovědi stručně naznačím:
„Paní učitelko, koho jste volila?“ „Víš že strany mají své volební programy? Znáš nějaké takové programy, aby ti to něco řeklo? Já vždycky volím ty, kdo mají podle mě nejlepší program.“
„Paní učitelko, volila jste Piráty?“ „Hmmm… vypadá to, že máš za ušima… miluju Piráty z Karibiku!“
„Paní učitelko, existují zázraky?“ „Určitě! Třeba ty, ty jsi takový malý zázrak!“
„Paní učitelko, vážně! Zažila jste nějaký zázrak?“ „Ano. A dokonce i ty sama můžeš někdy pro druhé udělat něco, co jim bude připadat přímo zázračné. Třeba pomoc v pravou chvíli.“
„Paní učitelko, existují kouzla?“ „Co je pro jednoho kouzlo, pro druhého může být věda – a naopak! Ukáži vám pár takových kouzel, které zvládeme společně v chemii. Jinými kouzly jsou třeba optické klamy. Ale já sama kouzelnou hůlku nemám.“
„Paní učitelko, existuje Ježíšek?“ „Víš, že jsem na něj věřila ještě v deseti letech? Nebylo by hezké, kdyby na tebe někdo celý rok myslel s dárky?“
„Paní učitelko, jakou používáte antikoncepci?“ „Tohle se měni s věkem. Teď už jinou, než třeba před deseti lety. V tomhle jde lékařství hodně dopředu. Určitě se i ty dozvíš včas o vhodné antikoncepci, nejpozději v sedmé třídě – a to bude včas, nebo ne?“
„Paní učitelko, jakému fandíte klubu v lize?“ „Tomu našemu, a všem, kdo hrají fair play.“
A i když je to možná na první pohled nezřetelné, fair play hraje se žáky ten, kdo jim neničí cestu k vlastnímu názoru.