Myslet pedagogicky nebo byrokraticky? Cožpak to není jasné?!

 Do jisté školy chodí žák „Pavel“, který míval v páté třídě občas problémy s tím, že se mu spolužáci posmívali (třeba kvůli jeho nadváze) a také s tím, že občas reagoval agresivně (zejména když byl provokován) . S obojím se ale výborně pracovalo a tak problémy obojího typu přestaly. Se třídou se realizovaly temabuildingové aktivity, pracovalo se v ní se zaměřením na vztahy žáků a Pavel se učil zvládat své reakce. Pamatuji si, jakou radost měl z toho, když se mu podařilo přejít konfliktní situace s klidem. Považoval to – a oprávněně –  za své vítězství. Ale nyní v šesté třídě zažíváme s Pavlem obrovský propad zpět a co hůř, kluk přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Proč? Je to kvůli záležitosti, která se týká stovek škol: rozdělování žáků do šesté třídy.

V této škole (označme si ji jako školu A) na to jdou byrokraticky: všechny žáky, i ty příchozí z okolních malotřídek zkrátka seřadí podle abecedy a v polovině udělají pomyslenou čáru. To nad čárou je 6.A, to pod čárou je 6.B. Letos to dopadlo pro Pavla fatálně: všichni jeho kamarádi skončili v Áčku, jen on sám se ocitl v Béčku, mezi novými, cizími dětmi, které neznají ani jeho osobně, natož pak jeho dobré stránky. Pavel nyní chodí do školy jako za trest, jako na nucené práce a co hůř: zdá se, že obvyklé teambuildingové aktivity (včetně stmelovacího dne) ho spíše od zbytku třídy oddělují. Zažívá stejný stres, jako dospělý člověk při nedobrovolné změně zaměstnání.

Pamatuji se dobře, jak jsme podobnou věc řešili ve škole B. Všichni žáci ze stávajících pátých tříd, plus nově zapsaní žáci z okolních škol, byli napsáni na dlouhé, jednotlivé lístečky. Na krajích se označil i jejich prospěch, poruchy učení apod. Sešli se budoucí i bývalí třídní a lístečky se rozdělovaly po kamarádských skupinách, dvojicích i trojicích. Všichni měli přehled o tom, jaké vztahy mezi sebou děti mají, kdo komu pomáhá a podobně. Měli jsme i informace z okolních malotřídek, kde nás informovali o kamarádstvích, ale i o těch, kteří by měli být „od sebe“. Obě třídy se skládaly a vyvažovaly k co největšímu prospěchu žáků. Nikdy by nikoho nenapadlo roztrhnout nějaké kamarády od sebe. Poté, co nové třídy začaly na začátku září fungovat, byl ještě čas třídy opravdu definitivně doladit. Takto se pracuje pedagogicky.

Máme tu ale i příklad školy C. Tam se tři nově vytvářené šestky odlišovaly podle vzdělávacích obsahů a tedy i preferencí žáků a jejich rodičů. Vznikly tři šesté třídy: sportovní, jazyková a přírodovědná, do kterých se žáci mohli sami zařadit. Tyto třídy měly své specifické rozvrhy s odlišnou hodinovou dotací klíčových předmětů. Samozřejmě, že šlo přecházet z jedné do druhé – a proč by to jít nemohlo? Takto vypadá moderní pedagogický přístup, kde škola ví, kdo je klient a kdo komu poskytuje vzdělávací servis.

Všechny zmíněné školy jsou státní, ale liší se tím, jak pedagogický nebo byrokratický přístup mají. Nejhorší na přístupu školy A je to, že rozdělování podle abecedy považuje za spravedlivé.  Náhoda je povýšena na nejvyšší princip. Ale vzdělávání ve škole by měla být činnost záměrná!  My. pedagogové, si vybíráme z možností a musíme vždy volit tu, která je pro žáky nejlepší. Jinak to je jako tvrdit, že řešíme spravedlivě kázeňský problém takto: když padne panna, bude pohovor, když lev, dostaneš facku. Los je spravedlivý, ne? Vtip je v tom, že varianta s fackou se tu vůbec mezi možnostmi neměla objevit! Co když by náhodné, abecední rozložení přineslo třídu s významně větším počtem žáků s poruchami učení? Co když by se stalo, že v jedné třídě by se ocitli nejlepší žáci celého ročníku? Jak by v druhé třídě fungovala nejefektivnější strategie: vzájemné učení žáků?  Škola A tvrdí, že pokud by třídila žáky jinak, záměrně, chtěli by rodiče pak měnit žáky ve třídách jako ve hře „Člověče, nezlob se“. Ale to jsou jen obvyklé výmluvy školních byrokratů, kteří se brání uvažovat pedagogicky – možná proto, že to ani neumějí. A jejich arogance, lhostejnost a nekompetentnost pak ubližuje žákům, jako je třeba Pavel.