Slovenská mozaika, dílek první: co trápí a těší naše kolegy?
Protože jsem nyní na Slovensku celkem často, zajímají mě samozřejmě radosti s strasti našich kolegů učitelů a ředitelů. Vyučování tam má stejné neduhy jako to naše – frontální výuka, testování a zkoušení u tabule, špatné známky ničí motivaci žáků, zkrátka moderně učící učitel je tam (podobně jako u nás) spíše vzácností. A také jako u nás: ředitelé jsou zavaleni byrokracií, politici falšují své závěrečné práce, ministerstvo je žábou na rameni… Existují ale i specifika, ze kterých vybírám to nejzajímavější.
Svoboda! České školství umožňuje velmi svobodný přístup učitelům (pokud ti dobře chápou RVP a umějí si napsat kvalitní ŠVP), ale slovenský učitel má svobodu ještě větší. Existuje tu Štátny vzdelávací program, který je podobný našemu RVP, až na to, že předepisuje výkonové štandardy (takové naše očekávané výstupy, jenže mizerněji napsané) a obsahové štandardy (což je učivo). K tomu školy vytváří Školský vzdělávací program, kde ale nejsou vzdělávací obsahy, jen například rozdělení hodin po předmětech v jednotlivých ročnících a podobně. Tématické plány učitelé odevzdávají jen ředitelům, které je vyžadují. Tedy v podstatě si chytrý slovenský učitel učí co chce, kdy chce a jak chce a není boha, aby někdo zjišťoval, jestli učí to, co má. Protože vlastně nade všemi těmi standardy leží mlha. Takže i kdyby to někdo kontroloval, nikdy by v té mlze nic nenašel!
Učebnice: tady nelze slovenským kolegům závidět. Nemohou si vybírat jako čeští kolegové, kteří jdou rovnou za ředitelem školy a ten jim učebnice podle jejich výběru může koupit. Výběrové řízení na učebnice je tu centrální a co hůře, balíky s knihami se mohou opozdit celé měsíce. Když vám učebnice přijdou třeba až v lednu, musíte si zkrátka poradit jinak. Možná proto mi slovenští učitelé připadají kapku vynalézavější, než čeští. Proto návrhy reformy navrhují uvolnit trh s učebnicemi a ponechat výběr učebních textů i pomůcek na výběru školy – svoboda, kterou v ČR máme dávno.
Zadarmo! Každému slovenskému žákovi platí stát jednu školu v přírodě, jeden lyžařský výcvik a zanedlouho i školní obědy. Tomuto „populistickému“ opatření musíme jedině tleskat: vše, co maže sociální rozdíly mezi žáky, je super. Ovšem přináší to malý velký problém, které je spojen s kapacitou jídelen. Nárůst obědů je totiž na některých školách i dvojnásobný a to není legrace. Představte si bídné platy kuchyňského personálu a najednou povinnost dvojnásobné práce za stejnou mzdu. Samozřejmě, míchat 30 litrů polívky je to samé jako míchat dvojnásobek ve stejném hrnci, ale u dalších úkonů rozhodně práce přibude. Na druhou stranu je zde výchovný aspekt: dříve dítě dostalo plnou porci, kterou si zaplatilo a klidně půlku vyhodilo. Nyní můžeme předpokládat, že žáci budou ve škole úspěšně vedeni k tomu, chovat se k jídlu šetrněji.
Monitor je testem – z matematiky a slovenského (případně jiného rodného) jazyka – který čeká všechny slovenské školáky, řadí školy do jakéhosi výkonového pořadí a je postrachem slovenských učitelů. Přitom paradoxně nemá žádný valnější význam! Ti nejlepší žáci se mohou dostat na nejlepší školy, když mají skvělé výsledky – ale tam by se dostali stejně. Zatímco české státní přijímačky mají pro populaci žáků fatální důsledky, slovenský monitor je pouze plácnutím do vody. To ale neznamená, že se na něj mnozí učitelé nevymlouvají stejně a bůhvíproč si myslí, že je to opravňuje rvát žákům do hlavy plno pitomostí.
IQ. Zatímco u nás jsou školy pro žáky bohatých rodičů, na Slovensku jsou zase pro chytré / talentované děti. To jsou ty, které mají IQ vyšší než 130. Je z toho úplná mánie, někteří rodiče objíždějí psychologické poradny po celém Slovensku a doufají, že alespoň na jedné tahle meta padne. Že je to úplný opak rozumné inkluze ví každý, ale testování dětí je na Slovensku hotové šílenství. Naproti tomu já osobně jsem třeba za čtyři roky praxe školního psychologa v českých školách spojení „inteligenční kvocient“ vůbec nepoužil a od nikoho jsem ho ani neslyšel – tím méně od rodičů.
Málem bych zapomněl: ještě jeden rozdíl se mi jeví jako zajímavý – slovenští učitelé umějí stávkovat. Český učitel to má samozřejmě mnohem těžší, vzhledem k tomu, jaké vlezdoprdelkové a zkorumpované „odbory“ tu máme my, ale naši slovenští kolegové to alespoň zkusili. Válčili. A to je dobrý vzor pro nás: méně vymrzovat a více bojovat.
Po desítce seminářů v minulých týdnech – což je oproti stovkám v českých školách samozřejmě malý vzorek – mi připadá, že slovenští učitelé jsou trochu dál, než čeští. Samozřejmě, ve státních školách se také zde bohužel až příliš často objevuje špatná didaktika, mizerné hodnocení a málo radosti a spokojenosti žáků. Ale naši slovenští kolegové mi připadají dychtivější po změnách, ochotnější opustit překonané a nepotkal jsem tu zdaleka tolik zaťatých a vyhořelých škůdců sboroven, jako u nás. Možná se mýlím, rozhodně to budu dále zkoumat…