Malý dialog o hodnocení

Při webinářích, které jsem v minulých dnech vedl o strategii výuky Líného učitele, je velmi důležitou součástí pasáž o hodnocení. Ten, kdo používá pestré metody, ale zůstane u tradičně používané klasifikace, snižuje jejich edukační potenciál. A pokud někdo učí převážně frontální výukou, ten ani dobře hodnotit nemůže.

Během webináře jsem rozebíral tyto prvky: učitel by měl známkami posilovat to dobré a místo špatných známek dávat zpětnou vazbu. Měl by často používat aktivity „jednička nebo nic“, které by neměl hodnotit výkonově, ale procesně. Neměl by srovnávat žáky (a jejich školní výkony) mezi sebou. Neměl by dávat jedničku jen za perfektní, dokonalé nebo téměř dokonalé výkony nebo ji podmiňovat tím, že je žák mezi nejlepšími. Neměl by používat normu typu „do 90% bodů jednička, 80 – 89% bodů dvojka“ apod. A hlavně: neprůměrovat známky! Nenechat to dělat ani žáky, ani rodiče, ani různé klasifikační softwarové programy. Nedávat pětky. Vůbec. Ani čtyřky. (Protože neprůměrujeme známky, nepotřebujeme vyrábět neúspěšné žáky, kteří s obavami a strachem jdou se špatnou známkou domů. Úplně nám stačí poznamenat si třeba „X“ nebo „N“ – nepovedlo se, nestihl apod.) Hodnocení by mělo být pestré, formativní a mělo by být ve významné míře doplněno i žákovským hodnocení a sebehodnocením. Ti z vás, kdo četli knihu „Líný učitel“ vědí, o čem píšu a jaké další zásady mám na mysli.

Přišel mi ale mail od kolegyně Denisy Rožnovské, který nabízel skvělé náměty na odpovědi. Podělím se o ně v naději, že dokáží i další kolegy inspirovat.

Denisa Rožnovská: Mám trochu problém s tím hodnocením. Dnes jste říkal, že není úplně dobré srovnávat a že když Anička řekne básničku nádherně s intonací a zaslouženě dostane jedničku a pak přijde Pepík a trošku se zadrhne, ale umí básničku jak nejlépe se ji dokázal naučit, tzn. podal maximální výkon stejně jako před ním Anička, měl by dostat jedničku i on, protože to udělal, jak nejlépe umí. Chápu a souhlasím. Ale, kde je teda ta hranice, kdy rozlišíme dobré od méně dobrého a jak? Možná, že jste to zmiňoval, musela jsem jednu dobu odběhnout.

Líný učitel: Kde je ta hranice? Ta neleží nikde. Učitel by měl při hodnocení pracovat s individuálním přístupem, každému žákovi měřit podle jeho schopností a dovedností. Každý žák se dopouští chyb a každý se může. Na druhou stranu, vždy je co pochválit. Ale my nemusíme a nesmíme řešit hranice vzájemné kvality a nekvality nebo „dobrého“ a „méně dobrého“ výkonu. Jde nám o potenciál každého jednoho žáka. Snažíme se zkrátka podávat takovou zpětnou vazbu, která ukáže to dobré a navede žáka na způsoby zlepšení. Pokud pracoval, jak nejlépe dovedl – žádné „méně dobré“ neexistuje! Je to výborné, ale my navíc uděláme vše pro to, aby to bylo příště ještě lepší! A dokonce ani nemusíme být my sami nebo náš názor měřítkem dobrého, mohou a měli by nás v tom zastoupit žáci.

Denisa Rožnovská: Přemýšlím takto: když ta děcka budeme odměňovat za jejich nejlepší výkon, budou dostávat hezká hodnocení, ať už známky, nebo slovní, nebo úplně jiné a budeme to tak dělat celou školní docházku, a pak přijdou do práce a jeden jako kuchař uvaří excelentní jídlo a druhý jídlo nic moc (i když v jeho podání maximální možný výkon), první dostane zaplaceno hodně a druhý málo. Ale ten druhý po celou dobu svého snažení byl zvyklý na ocenění srovnatelné s nejlepšími…

Tohle nebezpečí hrozí jedině v jednom případě, častém u obvyklé klasifikace, ale nemožné v hodnocení Líného učitele. Takhle by to bylo, kdyby jediným měřítkem byly učitelovy známky. Pokud ale použijeme hodnocení správně, vypadal by ten příklad takto:

Kuchař, co uvařil excelentní jídlo: splnil všechny kroky, správný postup, učitel mu dá jedničku. Spolužáci kuchaři ho hodnotí systémem + / –  a osm jich řekne svůj názor, čtyři kladný a čtyři záporný. Ti, co říkají kladný, ho oprávněně vynášejí do nebes, zatímco čtyři kritici uvádějí jen malé pihy na kráse. Sám kuchař poděkuje, ale sám řekne, že to chce ještě zapracovat na prezentaci.

Kuchař, co uvařil jídlo nic moc: nesplnil všechny kroky, neboť opomněl maso naložit a pak i okořenit, učitel mu nedá jedničku, ale místo špatné známky mu poskytne mentorské rady, jak to udělat příště lépe. Čtyři žáci s mínusem mu vyčtou závažné chyby a řeknou, že jídlo opravdu nebylo „nic moc“, chválící žáci hledají alespoň střípky povedené práce. Žák dobře ví, že je s excelentním kuchařem nesouměřitelný, on nehledá způsoby prezentace vyššího levelu, ale snaží se ovládnout základní techniku a příště uvařit jídlo lépe. I bez špatné známky ví, kde se staly chyby.

Ano, excelentní kuchař dostane při své profesi v luxusní restauraci zaplaceno více, ale horší kuchař bude třeba šťastnější na horské chatě u gulášů. A učitel ho nepřipravil šptaným hodnocením o jeho vášeň vařit! Možná bude nakonec při práci se zvěřinou lepší než jeho kolega ve velkém městě v luxusním podniku, který se bude piplat s lanýži! Třeba bude vařit zdravěji a bude šťastnější než jeho bohatší kolega, pídící se za Michelinskými hvězdami!

Denisa Rožnovská: Nebo jiný příklad, když budu závodit s Martinou Sáblíkovou a ta mě předjede o deset kol, ale já podávám svůj maximální výkon, očekávám a chci taky medaili. Ale nedostanu ji, pošlou mě trénovat více…

Líný učitel: Proč by měl žák očekávat „taky medaili“? To je přece výkonové hodnocení: za výkon nebo za umístění! To není podporující hodnocení. Ve třídě se špatným klimatem, kde se hodnotí soupeřivě, se na nás Sáblíková dívá z piedestalu jedničkářky jako na poražené lůzry. Ve třídě s dobrým klimatem se žáci nechají nejlepší rychlobruslařkou ve třídě, Martinou Sáblíkovou, inspirovat a učitel použije různé způsoby vzájemného učení, abychom se od naší spolužačky něco naučili. Každý žák není s Martinou ve stejné kategorii, a my (když už chceme ceny rozdávat) máme medaile pro tu jeho kategorii. I kdyby v ní jezdil sám.

Denisa Rožnovská: Kdy se mají děcka na tuto realitu připravit? Že někdy nestačí ani maximální výkon na to, aby byl člověk odměněn.

Líný učitel: Nikdy, protože takový realita být nemusí. Žákovi v dobře vedené třídě maximální výkon mnohokrát pro odměnu stačí a ta odměna je pestrá: od jedničky, přes uznání spolužáků nebo zdvižený palec učitele až po radost rodičů, když jim o tom vypráví. A i když nepřijde odměna z vnějšku, stejně důležitá je ta vnitřní, ke které ho také pedagog vede – že když udělal maximum anebo dokonce překonal sám sebe, může a měl by být se sebou spokojený on sám! Dobrá práce se chválí sama, to je přísloví, které má při vzdělávání velkou platnost.

Denisa Rožnovská: Také nejsem zastánce soutěživosti a hraní jen na výkon, ale pak v reálném životě to tak trochu je. Kdo umí, má kšefty, je vyhledávaný, kdo neumí, paběrkuje.

Líný učitel: Ano, kdo umí. A tím jsme se dostali na začátek, k metodám, aktivitám a činnosti. Protože jsme to my, kdo žáka tohle učí: aby měl k oboru dobrý vztah a doplnil ho souborem dovedností a softskillů. Náš žák bude tím, kdo umí a také tím, kdo nebyl zašlapáván do země, když se dopustil chyby. Dokáže se z úspěchů při své práci se radovat a z neúspěchů se poučit.