Diskuze nad tabulkou spokojenosti aneb co na to Finové?

Už v dávnější publikaci „Školní klima a třídní klima“ jsem psal o pedagogickém romantismu, kdy „zaměňujeme myšlenku za realitu a přání za skutečnost. Zmiňovaný romantismus vede také k jevu, který pozoruji již delší čas. Jestliže někdo přijde s kritickým názorem, jsou po něm požadována data a pokud data jsou, hned vzbuzují různá podezření a jejich validita je zpochybňována. Ovšem jestliže jiný chválí – a to mnohdy především sebe – žádná čísla ani šetření uvádět nemusí. Jako by mělo hodnocení pozitivních názorů jiné zákonitosti.“ V čerstvější knize, v „Líném učiteli 3: kompas moderního vyučování“, zase apeluji na odbornost učitelů a jejich vztah k výzkumům, kdy konstatuji, že „běžné učitele konference, sborníky a výzkumy vůbec nezajímají. To ale bohužel znamená, že i když se vynoří výsledky nějakého výzkumu, učitel je nezná, nevěří jim, neumí je aplikovat, anebo je ignoruje.“ Obojí se ukázalo i v případu, o kterém píšu níže. Ne u všech učitelů, ale u nezanedbatelného množství ano.

Naši jedenáctiletí jsou nejméně spokojení ve škole z celé Evropy

Ve výzkumu Světové zdravotnické organizace „Health Behaviour in School-aged Children (HBSC) survey in Europe and Canada“ se některá šetření věnují i vzdělávání. Měří se u populace ve věku 11, 13 a 15 let a v tabulce se výsledky z roku 2018 srovnávají s rokem 2014. Vzdělání se týká jen několik parametrů, ale výsledky nemáme dobré v žádném z nich. Například u podpory učitele jsme u 11 letých 7. od konce, u 13 letých 4. od konce a 15 letých předposlední. U podpory spolužáků jsme u 11 letých 3. od konce, u 13 letých také 3. od konce a 15 letých 7. od konce. Školní tlak čeští žáci necítí, u 11 letých jsme sedmnáctí, u 13 letých devatenáctí a 15 letých zhruba v prostředku, dvacátí sedmí. Zato spokojenost ve škole mají 13 letí třetí nejhorší, 15 letí pátou nejhorší a u 11 letých jsme na úplném konci. Ze 45 evropských zemí (+ Kanada) jsme poslední. A navíc se od roku 2014 výrazně zhoršujeme! Spokojeno ve škole je 12% dívek a 10% chlapců, v roce 2014 to bylo 21% dívek a 12% chlapců. Státy na vrcholu tabulky mají 60 – 70%. Všechny ty výsledky jsou mizerné, ale tady jsme na úplném dně. A já nyní nebudu výsledky analyzovat, interpretovat a nebi podrobně komentovat, V tomto textu se budu věnovat tomu, jak na tabulku s posledním místem jedenáctiletých žáků zareagovali ti, co jsou také u toho: čeští učitelé.

Mentalita nebo póza?

Některé názory se snažily najít důvod v české mentalitě nebo kritické póze žáků. Třeba: „To je české specifikum, stále si stěžovat a být s něčím nespokojený. V souladu s tím je postoj českých žáků ke škole. Ona je to spíš póza. Prostě u nás je „cool“ říkat, že škola je fuj a nemám ji rád…“ nebo „Berou v úvahu mentalitu Čechů, kteří všeobecně vidí hlavně negativní jevy?“ nebo „Nemůže to být tím, že jsme prostě národ stěžovatelů? Je to k zamyšlení. Mám představu, co děti vyplňují do podobných průzkumů, bral bych to s velkou rezervou.“ Nebo „Také odhaduju, že část odpovědi je v české společnosti jako takové, ve sklonu si stěžovat a kritizovat. Myslím, že je to ta menší část, ale je to tam. A ta tradice, že jsem divný, když mě škola baví.

Jestliže přijmeme domněnku, že jsem „národ stěžovatelů“, stejně se nabízí otázka: dotýká se to i jedenáctiletých žáků? Protože i když každý známe děti co si vymrzují, stejně tak jsou tu i naopak děti, které si nestěžují, i když by mohly. Jsou adaptabilní, nenáročné, optimistické. Když třeba něco nevyjde na školním výletě, podle mých zkušeností brblají jeden, možná dva nebo tři žáci. A mají pro to důvod! Není to jen kvůli tomu, že na to mají věk nebo jsou z národa stěžovatelů. Ale rozhodně nebrblá 90% žáků! A potom, i kdyby bylo „cool“ nadávat na školu, je to snad jen naše specialita? Jinde v Evropě to tak „cool“ není? Asi proto, že jinde ji mají rádi víc, než u nás, takže je to stejně výpověď o její kvalitě.

Ale i kdyby výše uvedený důvod byla pravda, měli bychom dělat maximum proto, aby bylo „cool“ se do školy těšit – protože se v ní žák dobře cítí.

Náboženské a jiné podmínky

Jsou i lidé, včetně mé maličkosti, kteří nad tabulkami zauvažovali nad rozdílnými kulturními, náboženskými a ekonomickými podmínkami srovnávaných zemí. Kolegyně: „Já bych tomu i věřila, ale ten žebříček je fakt nevěrohodný. Nebo jste vážně přesvědčen o kvalitě makedonského školství?“ Nebo: „Nevím, jestli mám být smutný z toho, že jsme poslední v žebříčku, v němž prvních 7 zemí jsou Azerbajdžán, Makedonie, Arménie, Gruzie, Moldávie, Albánie a Kazachstán…“ Nebo „Jo, je to nějaké divné. A v čem přesně vyniká Ázerbájdžán?“ či „Ano, nejlepší školství mají v Azerbajdžánu. Skvělý výzkum.

Nikdo nepopírá, že se do šetření promítají i další proměnné. Třeba zrovna Azerbajdžán je na posledním místě v zaměstnanosti obou rodičů. My jsme na druhém místě. To jistě ovlivňuje vzdělání dětí v rodině. Ale proč bychom se ohlíželi na Azerbajdžán? Pokud chceme srovnávat, podívejme se na školství v podobných podmínkách. Třeba na slovenské, polské nebo maďarské. Polsko je výrazně nad námi ve spokojenosti žáků, Slováci zase mají ve třídě lepší vztahy. Máme si dělat srandu s Azerbajdžánu, zatímco to, že NAŠE výsledky jsou katastrofální a ještě klesají, máme kvůli tomu ignorovat? Máme tedy kvůli Makedonii přehlédnout, že na jasně položenou otázku (jak se jim líbí ve škole) takto alarmujícím způsobem odpovídali NAŠI žáci?

Metodika

Někteří učitelé se jali zpochybňovat metodiku. Psali třeba: „No, otázka je, jak byl průzkum v jednotlivých zemích provedený. Klidně je možné, že někde to bylo anonymně přes internet, jinde během vyučování pod dohledem učitele. Jaké byly otázky, jaké školy se účastnily atd. Nechci to shazovat, ale tyto průzkumy se zadávají agenturám v jednotlivých zemích a ty si pak někdy volí samy metodiku.“ Nebo „Nevěřím tomu, že takový průzkum může mít nějakou hodnotu a nemyslím si, že existuje způsob, kterým by se tohle dalo objektivně zjistit.“ A podobně.

Je třeba férově konstatovat, že podobná prestižní organizace si dává velký pozor, aby výsledky byly validní a metodika neprůstřelná. I proto je celkem dobře popsaná. Takže víme, že celkový vzorek byl 220 000 respondentů a další náležitosti. Víme, že otázka pátrající po spojenosti zněla pro celou Evropu „Jak se právě teď cítíš ve škole?“ A škály zněly 1) mám to tu moc rád, 2) mám to tu trochu rád, 3) nemám to tu moc rád, 4) nelíbí se mi tu vůbec.  Jednoduchost otázek a odpovědí je nejlepší cesta k validitě. Ale objevila se třeba kritika škály v případě položky školní tlak, kde chybí pozitivní odpověď. Nicméně zase: i kdyby tu byly chyby v reprezentativnosti vzorku, co by to znamenalo? Že bychom s žáky jiných škol měli o dva tři body více? No a co, to bychom byli z bídy venku? Musíme vidět les, ne jenom první stromy!

A nemůžeme se vymlouvat na subjektivitu, protože každá taková výpověď žáka je subjektivní. Takovou ji i chceme, neučíme roboty, ale lidské bytosti. Výsledky šetření a výpovědi žáků objektivizuje jejich množství. A když máme šetření 1500 žáků, stará sociologická poučka říká, že desetinásobek by už výrazně jiné výsledky nepřinesl.

Finsko

Jak to, že je na tom tak špatně Finsko, to byla otázka, která trápila učitele málem víc, než naše mizerné výsledky. Chápu, že leckdo byl škodolibě rád, že země, kterou si bereme v mnohém za vzor, není na čele výsledků toho průzkumu. A nejenže není na čele, ale skoro ji v některých tabulkách dýcháme na záda! Takže se v diskuzích objevilo „Jak to, že i tolik vyzdvihované Finsko je relativně nízko?“ nebo „Upřímně, podívejte se, kde je Finsko.“ nebo „Pokud dáváme jako vzor školství Finsko, tak mě zajímá proč se do tohoto skvělého školství těší o tak málo více dětí než u nás a je spolu s námi na konci tabulky.“ Nebo „Ale vsade sa prezentuje Finsko a Estonsko ake maju fantasticke skolske systemy a su uplne vzadu v tabulke, tomu nerozumiem“ nebo „A co to slavné Finsko, není nějak dole?

Ano, Finsko je hodně dole a protože nerad dělám účet bez hostinského, obrátil jsem se na finské kolegy. Učitelka dramatické výchovy mě odkazovala (vidíte tu podobnost?) na národní povahu: „To může mít kořeny i ve finském temperamentu, jsme jakoby věčně nespokojení a melancholičtí. Ale starší žáci už jsou optimističtější, více si věří.“ Další názor měli kolegové z Teacher Academy Finland, kteří mi odpověděli: „Výsledky byly také pro nás, Finy, překvapivé! Zejména když ve Finsku pravidelně studujeme spokojenost ve školách a výsledky v těchto studiích jsou velmi odlišné. Žáci obvykle říkají, že rádi chodí do školy, mají rádi své učitele, rádi vidí své vrstevníky, mají pocit, že jsou vyslyšeni a podobně. Vlastně přesně nevíme, proč jsou výsledky v tomto mezinárodním srovnání tak odlišné od toho, co ověřujeme a vidíme v našem každodenním školním životě ve Finsku! V našich diskuzích se objevily například tyto důvody: třeba je způsob, jakým měří spokojenost v tomto mezinárodním srovnání, odlišný od toho, co používáme my ve Finsku. Nebo padl i další názor: pro mladé teenagery není „cool“ připustit, že mají rádi školu. Ale nemyslíme si, že tyto důvody to doopravdy vysvětlují. Míváme tu návštěvníky z jiných zemí, kteří navštěvují školy zde ve Finsku a třeba naše společnost Learning Scoop již hostila návštěvníky z více než 50 různých zemí. Ti obvykle komentují při návštěvách školy to, jak šťastní a uvolnění se studenti zdají být. To však neznamená, že nemáme problémy! Naopak, máme zde také mnoho věcí, které je třeba zlepšit! A určitě věci, které se musíme učit z jiných zemí.

To je něco, co mi u některých reakcí našich pedagogů chybělo. Nekoukejme, kde nechal tesař díru, přijměme ty výsledky s pokorou a poučením. Jako velké varování. Jsme dole, máme se co učit! I od Azerbajdžánu. A hlavně si musíme říct: jak je možné, že tak málo našich dětí se cítí ve škole dobře? Co pro to můžeme udělat ve své každodenní práci? A pak to dělat každý den.

UPDATE: Ještě musím doplnit, že část kolegů reagovaloa i tak, jak je to potřebné. Výsledky je mrzely a reagovali realisticky a někteří dokonce bojovně. Za všechny uvedu Radka Holmana:  „A věřte tomu, že se nic nezmění, dokud si to tady budeme pěkně držet a dokud rodiče budou takové školy tolerovat. Jako, všichni děláme nějaké chyby ve své práci, to je jasné a platí to i o učitelích. Nikdo není dokonalý učitel profík, každý chybuje. Ale jsou učitelé, kteří, i když velice chybují, tak se snaží jak mohou a pracují na sobě a postupně své nedostatky zlepšují“ a Vero Niku: „Tak to je smutné ???? Já se snažím dětem dělat hodiny zábavné a hrajeme hry, tak tohle pak člověka mrzí. Zajímaly by mě jejich důvody.. Vím, že je nás víc, kterým to není lhostejné a děláme pro děti víc než je třeba.“