Líný učitel pomáhá. Opět.
Nedávno jsme hovořil s novinářkou o případu plzeňského gymnázia, který jsem tu na svém blogu popisoval. Jedna z učitelek, které psychicky týraly gymnazisty, dala výpověď. Není to příliš? – ptala se paní novinářka. Ne, není. Dobrý výsledek. Ale proč se prý musela jejich jména zveřejňovat? Protože jinak by se nestalo nic. Rodiče si přece stěžovali vícekrát, ale bez výsledku, ředitel školy Aleš Janoušek mlžil a vymlouval se. Prý „nyní zpětně lze těžko, bez znalosti celkového kontextu tzn. i chování a motivace druhé strany, spravedlivě určit míru a závažnost pochybení.“ Kdyby byla tahle hloupost platná, mohli bychom zavřít soudy, protože jak by mohly zpětně určovat míru a závažnost pochybení? Naštěstí reálný svět je jiný a když někdo ubližuje druhým, zejména pak dětem, míra pochybení je často průzračně jasná. Když jsem zveřejnil případ PhDr. Richarda Jedličky, Ph.D, učitele psychologie na Pedagogické fakultě v Liberci, děkan Prof. RNDr. Jan Picek, Csc prohlašoval (cituji): „Nedokážu říct, jestli se jedná o sexuální obtěžování„. Přitom se stížnosti studentů v hodnocení objevovaly dlouhodobě a nešlo o jednotky, ale desítky negativních hodnocení, kdy si studentky stěžovaly na nevhodné sexuální narážky, na ponižování před celou třídou, komentování jejich vzhledu nebo intelektu. Nikdo se o to nezajímal, i když studentky více než 10 let oficiální cestou sdělovaly, že jim bylo nepříjemné, jak na ně docent Jedlička sahá, že se kvůli jeho poznámkám rozbrečely nebo jim bylo nepříjemné jeho hlazení po rukou. A děkan nedokáže říci, kolik je jedna a jedna. Nedivte se, že to pak na peďácích vypadá tak, jak to vypadá. V civilizované zemi by děkan, proděkan pro studijní záležitost a vedoucí dané katedry okamžitě rezignovali, ale v Liberci vše zametli pod koberec a jen Jedličku uklidili do ústraní.
Nejedna ředitelka nebo ředitel školy by zapřeli nos mezi očima – a ještě na mě podávají trestní oznámení pro pomluvu. Ale Líný učitel ani jednu soudní při neprohrál – z jednoduchého důvodu: v našem právním systému platí, že pokud je informace pravdivá, o pomluvu či poškození dobrého jména jít nemůže. A moje texty pravdivé jsou. Pokud někdo používá udání proto, aby se dozvěděl mé zdroje – má smůlu. Tiskový zákon mi umožňuje moje zdroje chránit.
Přitom je to tak jednoduché, když se k tomu postaví vedení školy čelem a ne zbaběle a alibisticky. Uvedu příklad. Maminka se odhodlala bojovat a jako jeden z kroků mi poslala informaci o učitelce, která používala ve třídě vulgární výrazy, stresovala děti a sázela jim špatné známky a tresty. Do jejího repertoáru patřily věty jako: „Mám ti lisknout? Jseš zralej na facku. Nedělej ty kraviny, nebo tě lisknu. Chceš dostat na zadek? Zavři tu hubu! Mám ho lisknout teď, nebo až za chvilku? Sedni si na prdel a dělej!“ Někdy si v diskuzích objevují názory, proč prý neoslovím druhou stranu? Proč? Právě pro tohle: když jsem učitelku oslovil přímo, odpověděla mi: „Pokud je sednout si na zadeček špatně, tak už to nepoužiji, některé věci byly vyslovené s nadsázkou, ale rozhodně ne tak, jak to píšete.“ Zase dokola, výmluvy, lži, mlžení. Takže vyhrožovat žákovi prvního stupně „jseš zralej na facku“ je podle té učitelky jako „sednout si na zadeček“. Tak jsem napsal řediteli školy. Ten mi poděkoval za podnět a slíbil, že vše prošetří. Později mi napsal: „Paní učitelce byl předán vytýkací dopis, ve kterém byla upozorněna, že pokud se bude její jednání opakovat, bude s ní rozvázán pracovní poměr výpovědí. Vedení školy bude průběžně situaci ve třídě sledovat a v průběhu měsíce dubna proběhne opakované šetření mezi žáky třídy.“
Maminka mi později napsala: „Průběžně se ptám svého dítěte už pár týdnů a to zhodnotilo, že paní učitelka v poslední době: 1) se vyhýbá sprostým slovům, a raději je opíše. („Eriku, proč jsi říkal na chodbě sprosté slovo začínající na V“? ) 2) Méně křičí – v rámci jejích možností prý rozhodně méně, kdyžtak používá důraznější hlas. 3) Celkově se snaží být k dětem vlídnější (v rámci jejich možností), a to tak, že se už děti odhodlají přihlásit, že novému učivu zcela nerozumějí, což bylo dříve nemyslitelné.“
A včera mi napsal tatáž maminka: „S odstupem času bych Vám ráda poděkovala za to, jak jste se za nás minulý rok postavil. Daná učitelka se druhé pololetí již více snažila o lidský tón, a řvaní a výhružky výrazně zredukovala / eliminovala. Všem ostatním rodičům a dětem se fakt ulevilo. Takže opravdu děkujeme, za celou třídu.“
Další inspirace každý najde v knize „Aby škola neškodila„, což je manuál pro rozpoznání kvality a nekvality v našich školách a popis, jak jednat.
Tak co? Nestojí za to postavit se na stranu dětí, pokud se vyskytne učitel, který neví, jaké jsou jeho povinnosti?