Karvaiové bufet nebo moderní škola?

Karvaiové bufet nebo moderní škola?

Jak mínil už Jan Werich, nejhorší srážka je s blbcem. Ovšem být tu a tam blbcem je právo každého z nás a nepochybně i každý z nás občas blbne. Ale mnohem horší je, když je učitel blbec, neboť pak ovlivňuje druhé, kterými jsou i děti. Tady se situace mění. Chceme být profesionály, chceme být kvalitními učiteli! Se znalostí pedagogiky, pedagogické psychologie, didaktiky, s kvalitním sebevzděláváním a vhodnou sebereflexí se minimalizuje možnost být blbcem. Pak je kvalitní pedagog tím, kdo tmářství a blbost ze školy vyhání. Ale co když je blbostí infikován kolega ze sborovny? Co když máme mezi sebou učitele, kteří odmítají i základní principy vzdělávání, naprosté základy? A věřte mi, máme takové. Je jich až příliš, želbohu. Podívejme se na příklady. V FB skupině Pedagogická komora – diskuze o školství – učitelé, ředitelé…  je zvýšený výskyt vyhořelých, konzervativních, hloupých, nekompetentních, nespokojených, brblajících a nekvalitních učitelů, přesně podle přísloví “ryba smrdí od hlavy”. Například pod nadpisem Výuka žáky připraví na život a bude je bavit  se tam okamžitě objevují nesouhlasné a zlostné výkřiky, třeba čelná aktiviska falešné komory soudružka Kunšteková: „Škola není kabaret, aby bavila“ a víceguvernantka téže směšné komory Karvaiová: „Už ta první věta je lež.“ Nu, to je od nich upřimné profesní vyznání, že? Diví se někdo, že z českých šesťáků se těší do školy pouhých 22%, když tam narazí na podobná monstra? Na „učitele“, kteří bez ostychu napíší: „Před 50 lety udělal žák bordel, dostal přes hubu od učitele, řekl to doma a dostal ještě z druhé strany. Pak se rodiče přišli do školy omluvit. Učitel byt totální autorita. Dnes ? Všichni víme, jak si na všechno rodiče stěžují….“

Když narazí moderní učitel na toho hloupého, vypadá to třeba jako v diskuzi, kterou svedla Věra ŽákováJanou Karvaiovou. Bylo to, jako když se snažíte vysvětlit principy multikulturní výchovy členovi Klanu. I takové nekomeptentní a pomýlení učitelé – jako Karvaiová – jsou mezi námi, což je smutný fakt. Na některých školách je jich dokonce většina. Někteří, jako třeba sama Karvaiová, zaplevelují sociální prostor svými zpozdilými názory. Do zkráceného rozhovoru budu s komentáři vstupovat a padlo v něm například toto:

Jana Karvaiová: Prolínání předmětů je samozřejmost, která se dělá desetiletí. Opět nic nového. A vždy mě uchvátí věta: děti by se měly učit podle toho, co je baví. A ta věta tím vždy taky končí. Protože jak to prakticky uvést do života, to neví nikdo. Jen rozdávat knížecí rady. Tak si zkuste sednout, představit si třeba jen ve své profesi nebo doma: budu dělat jen to,co mě baví. A chaos máte na světě.

Líný učitel: Karvaiová je úplně mimo, nic se celá desetiletí neprolínalo. Osnovy, podle kterých se u nás “desetiletí” učilo, jsou pravým opakem prolínaní. Stejně tak je úplně vedle, když tvrdí, že „neví nikdo“, jak prakticky uvést do života zábavnost a atraktivitu vzdělávání pro žáky. Umí to mnoho učitelů, ovšem ne „učitelů typu Karvaiová“. A samozřejmě existuje obrovské množství pracovníků v hromadě oborů, kteří dělají to, co je baví i v práci. Mezi nimi jsou i tisíce učitelů! Karvaiová ale ne, což je viditelné. Škoda, že ji hlava funguje tak popleteně. Když dělá člověk to, co ho baví, nemáme “chaos na světě”, ale máme tu kvalitu, danou pozitivním postojem k práci, který přináší potřebou energii a emoci. Nechceme vzdělávat žáky (a své děti) pro svět všeobecné nechuti a odporu k činnostem, ale k motivované, autonomní a odpovědné práci.

Věra Žáková: To, že to prakticky neumíte uvést do života vy ještě neznamená, že to neumí nikdo. Objevit a prohloubit zájem dítěte o co nejširší spektrum oborů je právě úkol pedagoga a je nutné to podchytit v co nejútlejším věku, ideálně už v předškolním věku. Každé dítě se těší do první třídy. Motivace něco dělat ale z obligátních důvodů zmizí už během několika prvních týdnů! Právě proto, že přirozená dětská zvídavost je v konvenčním školství a necitlivým neempatickým přístupem pedagogů spolehlivě zadupána.

Jana Karvaiová: A jak to delate vy? Vy clenite deti dle zajmu? Rada se priucim, kdyz to zde popisete.

Věra Žáková: Dělám to úplně jednoduše, odešla jsem z konvenčního školství tam, kde můžu s dětmi pracovat s ohledem na jejich individuální potřeby. Mám 16 dětí ve třídě, dvě s mentální retardací a další 4 se specifickými potřebami. Zbytek od talentovaných přes chronické nicnedělače. Klíčem k úspěchu je motivace. Nechtít děti nachytat na tom, co neumí, ale ocenění toho, co umí. A citlivé vedení i těch dětí, které patří mezi ty, které by nejraději nedělaly nic. K tomu je potřeba hluboké, až terapeutické pochopení citlivé dětské duše.

Jana Karvaiová: Milá paní, já jsem speckař. Já s dětmi fakt umím. Nevím, jak učit školu o 500 žácích tak, že se všichni budou učit to, co je baví. Že se nebudou dělit podle věku, ale podle zájmů. A to neví nikdo, jen se o tom hezky a líbivě píše. Takže znovu: jak na běžné škole rozdělit a učit žáky podle zájmů?

Líný učitel: Začněme tím, že „speckař = s dětmi to umím“ je samozřejmě pitomost. Samotná Karvaiová je zářným příkladem opaku. Speckařka rasistka, která popírá individuální práci se žáky a pro sociálně slabé rodiny má jen slova opovržení – to je opravdu toxická kombinace. Ona sice „neví“, ale pro začátek: učitel neučí „školu o 500 žácích“. Ve třídě má nanejvýš 30 žáků, ale většinou méně. A zařídit to tak, aby je učení bavilo, sice vždy nevyjde, ale s využitím dobré didaktiky se lze tomuto ideálu hodně přiblížit, nebo ho dokonce naplnit. Karvaiová předvádí myšlenkovou blamáž, když tvrdí, že „to neví nikdo“, jak dělit žáky podle zájmů.  Vědí to tisíce pedagogů! Vlastně každý, kdo se trochu více zajímá o pedagogiku. A dokonce je na tom postavený celý pedagogický směr. Učí se to v prváku na peďáku. A jmenuje se to – Karvaiová teď jistě ani nedýchá napětím – Jenský plán! A máme i u nás školy, které učí na těchto principech. Ale každá škola může rozdělit děti podle zájmů – minimálně alespoň při projektových dnech. Jsou školy, kde se podle zájmu žáků učí a realizují se podle toho týdenní plány. Však i běžný, ovšem kvalitní učitel umí rozdělit žáky podle zájmů při výuce ve třídě. Stačí pouze individualizovat úkoly, nechat žákům svobodu už při zadání jejich práce. Nabízet varianty, nechat žáky se na výuce podílet. Existují kvanta způsobů, metod a aktivit, jak žáky nechat pracovat na tom, co je zajímá a baví. Je to prosté využití individuálního přístupu k dětem, základní pedagogický princip. Co za ignoranta se musí tvrdit, že to prý „nikdo neumí“? Takhle by přece měl pracovat každý učitel, o tohle by se měli pokoušet v každé škole. A ne učit všechny všechno stejně, po karvaiovsku.

Věra Žáková: Dokud se něco nezačne dělat jinak, bude mít konvenční školství značné limity. Základ jsou mimořádně schopní a flexibilní učitelé, kteří svou práci berou jako poslání a jako hnací motor mají lásku k dětem. Komunitní skupina podobně zaměřených dětí může být mnohem prospěšnější, než nesourodá obří třída, kde jediným pojítkem je fakt, že jsou děti stejně staré. Ani vás v tomto systému, na který sama v podstatě nadávate, přece nedrží. To, že nejste schopna vidět za vlastní hranici, vás limituje. A to potom limituje i děti.  

Líný učitel: Také máte pocit, že se zde setkala třetí cenová skupina „bufet Karvaiová“ s moderní pedagogickou kuchyní?

Věra Žáková:  Děti si chtějí hrát. A to je snad špatně? Pokud na svět pedagog nahlíží jako na tvrdý a tvrdě vzdělává tvrdé lidi, svět bude tvrdý. Sebevědomí pramení úplně odjinud. A cena na trhu práce se odvíjí od toho, jak kvalitního člověka trh práce dostane. A zdaleka přece není jediným měřítkem. Bavíme se oba o dětech? Občas mám pocit, že učitelé zamrzli někde u školských reforem za Marie Terezie, kdy cílem vzdělávacího působení byla výchova poslušného vojáka bez vlastního názoru, který bude důsledně dodržovat příkazy.

Jana Karvaiová: Už jsem zjistila, že pracujete nebo spolupracujete se Svobodnou školou. To hovoří samo za sebe. je to již sice 100 let a více, co tyto školy vznikly, ale jak jste si stihla všimnout – jsou to okrajové záležitosti, které nevyhovují a nebudou vyhovovat státu jako celku. Mně jde o to, aby když někdo tvrdí do médií, že se mají děti rozdělit podle zájmů taky doložil, jak přesně to chce udělat. Což vidím schůdné v malinkých nebo komunitních školách, ale ne na běžných školách, kterých je v ČR mraky.

Líný učitel: Lustrace tedy proběhla a Svobodná škola, to je pro Karvaiovou a její družky a druhy něco jako červený hadr. Prý “to mluví samo za sebe“. Učitelům typu Karvaiová nikdy nedojde, že naše školství je tak nekvalitní právě kvůli tomu, jak učitelé zpozdile přemýšlejí. Jako by jen “malinké komunitní” školy měly patent na kvalltní vzdělávání a ty veřejné, “běžné”, jsou z požadavku na kvalitu vzdělávání vyloučeni? Mají dovoleno se alibisticky vymlouvat? Kde je ale v práci učitele ve třídě ten rozdíl? Co mají v těch “malinkých komunitních” školách, co nemůže mít jakýkoliv učitel a kdekoliv? Nemají nic navíc, kromě těch správných myšlenek! Ta kvalita – a nekvalita – není nikde jinde, než v hlavách učitelů samotných. Sama Karvaiová to dokonale předvádí: nic neví, nic neumí, nic si nedovede představit – a pak se diví, že ty nejlepší školy jsou u nás menšinové, „okrajové“. Velvyslankyně podprůměrnosti a učitelského neumětelství je v této diskuzi zástupcem celé masy podobných případů. Necháme se jimi snad převálcovat? To jistě ne. Víme, že na kvalitu nebo nekvalitu vzdělávání NEMÁ vliv velikost školy, ale kvalita výuky v ní! A tu kvalitu dělají učitelé, svým postojem, učitelskou filozofií, kterou promítají do své každodenní práce. Jsem rád, že jsou učitelé, jako Věra Žáková nebo i Tereza Odstrčilová, která v diskuzi Věře napsala: „Děkuji za Vaše příspěvky, které mi dávají naději, že některým pedagogům záleží na dětech“. Já také děkuji za každého takového učitele.

 

 

Jana Karvaiová, samozvaná odbornice na vzdělávání a další ruční práce.

Příspěvek byl ilustrován snímky z výuky v Jenské škole

l

Tags: , , , ,