Jaroslava Petráchová: resident evil 1.

To, že se člověk stane učitelem, z něj lepšího člověka neudělá. Mnohé děti jsou bezbranné proti moci dospělého, zvláště když ho potkají v roli pedagoga. Ty, které se brání, jsou pak často terčem represí a šikany. Zlý člověk zůstane zlým, pokřivený charakter profese učitele nenarovná. Ještě horší je, když takový zlý, neschopný a pokřivený člověk šéfuje celé škole. Bojí se ho pak nejenom děti, ale i dospělí zaměstnanci, včetně učitelů a zákonitě pak v celé škole panuje toxické prostředí. Některé případy jsem tu v minulosti popsal. Nyní k nim přiřazuji Jaroslavu Petráchovou, ředitelku ze ZŠ a MŠ VŠTE Okružní České Budějovice. Někdy čiré zlo přichází náhle, někdy je ale dlouho známé. Abyste pochopili celou obludnost situace, musíme nejprve do minulosti. Historie Jaroslavy Petráchové je protkána mnoha událostmi, které jsou už za hranou týrání, bossingu, psychického teroru a ublížení na zdraví. Je naprosto neuvěřitelné, že tato osoba není ve vězení, ale je ředitelkou Mateřské školy a současně základní školy. Uvedu nejprve několik svědectví učitelů ze ZŠ a MŠ v Dubné, kde byla ředitelkou v minulosti.

Hlas 1: „První větší problém nastal v momentě, kdy se paní ředitelka dozvěděla, že jsem se během letních prázdnin scházela s kolegyní z MŠ. Společně jsme vypracovaly projekt na přestavbu školkové zahrady – včetně detailního návrhu financování. Místo uznání nebo radosti z iniciativy nás Petráchová seřvala. Neřešila vůbec obsah projektu, jen se rozčilovala: „A vy jste se jako o prázdninách scházely za mými zády?!“ Krátce poté jsem zjistila, že jsem těhotná. Řekla jsem jí to ve druhém měsíci, jak mi ukládá zákon. Její reakce byla šokující – začala na mě křičet, že mi dala šanci a já ji zahodím, protože se „nechám zbouchnout“. Od té doby mě měla pořád pod dohledem. Kontrolovala vše – naše výtvory s dětmi, pomůcky, materiál, způsob mluvy i básničky. Nic nebylo dost dobré. Začala jsem se bát, kdy se kde objeví a co mi zase vytkne. Neustále mi vyhrožovala, že mi místo neudrží, a že se po mateřské nebudu mít kam vrátit. Když jsem byla na začátku šestého měsíce těhotenství, mi při odpolední směně v MŠ s dětmi najednou ztvrdlo břicho a dostavila se bolest – začaly mi porodní kontrakce. Byla jsem s dětmi sama. Volala jsem paní ředitelce, ať za mě někoho pošle, že musím do nemocnice. Její odpověď byla: „To je tvůj problém, za tebe nikoho shánět nebudu. Odsluž si směnu a pak si jeď, kam chceš.“ Musela jsem počkat, než si rodiče vyzvednou poslední dítě a pak mě manžel odvezl do nemocnice. Strávila jsem tam dva týdny, lékaři se snažili porod zastavit. Poté mi důrazně doporučili jít na rizikové těhotenství. Paní ředitelka na to jen odsekla, že nechápe, proč zůstávám doma, a že si musím uvědomit, že o místo klidně přijdu. V době, kdy byly mému synovi dva roky, mi byla diagnostikována rakovina. Podstoupila jsem náročnou léčbu…  Ředitelka mi řekla, ať nikam nechodím, že děti zaměstnanců se berou přednostně, a že se bát nemusím. Když mě ale uviděla, začala na mě před ostatními křičet: „Snad jsem ti jasně řekla, že nemáš chodit!“ Pak si ode mě bez slova vzala papíry a hodila je přede mě. Řekla: „Syna ti do školky nevezmu!“ Na otázku, co s ním tedy mám dělat, jen pokrčila rameny. Nakonec, aby to slyšeli všichni rodiče na chodbě, řekla: „A tebe taky nevezmu zpátky. Ještě bys mi tu všechny děti nakazila!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že rakovina není nakažlivá. Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy objeví u dětí, natož jako ředitelka v jiné školce nebo škole. Ze stresu jsem kolikrát zvracela a do práce se bála jezdit. Je to člověk neuvěřitelně zlý, krutý a zákeřný.„

Hlas 2: „Na závěr porady ředitelka Petráchová řekla, že si ještě probereme podklady pro prémie. Vzala papír, kam jsem napsala své podklady já a každý bod přečetla a ptala se ostatních, jestli si myslí, že bych si za to zasloužila odměnu. Bylo tam například, že jako jediná vedu v rámci školky kroužek, že jsem sehnala pro děti reflexní vestičky a další metodické materiály. Bylo mi řečeno, že ani jeden bod si odměnu nezaslouží. Dříve jsem prémie za podobné aktivity dostávala. Pak jsem tam napsala, že si za své peníze kupuji odborné knížky pro pedagogy v MŠ a půjčuji je kolegyním. Ředitelka na mě začala křičet, jak si můžu dovolit si za své peníze něco koupit a ještě se chlubit, že to někomu půjčuju! Ona bude určovat, co můžu číst a co si za své peníze budu kupovat a jestli se zase dozví, že jsem si něco koupila bez jejího vědomí, vyhodí mě! Evidentně nevěděla, co mluví, protože to nedávalo žádný smysl a ona musela být v afektu. Cítila jsem, jak mi buší srdce a hlavně totálně zesměšněná a ponížená. Od té doby se ředitelky bojím. Při různých příležitostech mi ředitelka řekla, že jsem neschopná, neumím přemýšlet, myslím jako mimozemšťan, jen kvůli mně jsou pokažené vztahy mezi učitelkami, protože nechci a neumím s ostatními komunikovat. Myslím si, že mám s ostatními učitelkami přátelské vztahy a se všemi komunikuji dostatečně.“

Hlas 3: „V MŠ Dubné jsem pracovala od ukončení SPgŠ od roku 1974 do roku 2006. Zcela jistě bych zde zůstala až do důchodu, byla jsem s prostředím, lidmi, dětmi i s vesnicí spokojená. Vše skončilo nástupem Petráchové do funkce ředitelky a jejím psychickým nátlakem vůči mé osobě. Postupovala systematicky, vždy se zaměřila na určitou osobu a nepřestala dokud tato nedala výpověď. Nebyla přístupná rozhovoru, neprojevila žádné porozumění s naší prací, které dá se říci nerozuměla. Mateřská škola jí byla, podle jejich vlastních slov, na obtíž. Neměla zájem na bezproblémovém chodu ani na dobrých vztazích zaměstnanců mateřské školy, naopak nabádala jednotlivé pracovnice k donášení a nechtěla tolerovat přátelské vztahy. To bylo velmi zarážející. Jsem člověk, který nevyhledává problémy a snaží se vše řešit ve prospěch hlavně dětí. Ovšem s ní to nebylo možné. Užívala si čím dál více své „moci“. Neustále mě ponižovala a vyvíjela na mě psychický nátlak. Byla velmi spokojená, když jsem v červnu 2006 podala výpověď. Celé prázdniny jsem třídila a sepisovala písemnosti z let dávno minulých, prý k archivaci. Při předávání Petráchová pronesla, že většina toho se nearchivuje a moje práce byla zbytečná, i když její osobou nařízená. Nikdy jsem nepoznala tak zlého člověka. Jsem pryč již sedm let, v nové MŠ jsem velmi spokojená, protože zde pracuji se slušnou paní ředitelkou a kolegyněmi. Dodnes nemohu slyšet jméno Petráchová, aniž by se mi neroztřásl žaludek a přes vesnici Dubné, kterou jsem měla velmi ráda, nemohu jezdit.“

Hlas 4: „Takové chování k zaměstnancům jsem nezažila. Paní ředitelka nikdy nedala výpověď, ale cíleným psychickým nátlakem vždy docílila, že zaměstnanec raději odešel sám. Nejvíce to odnášela vedoucí učitelka. Ředitelka na ni neustále útočila a psychicky ji deptala. Došlo to tak daleko, že když šla k paní ředitelce, brala si prášky na uklidnění a my jsme všichni čekali na to, s čím zase přijde. Většinou se vrátila úplně zničena a brečela. Nemohla jsem se vyrovnat s tím, že tak hodné, pracovité a vstřícné učitelce může někdo tak psychicky ubližovat. Vše jsme v starostovi Traplovi a on nám odpověděl: „To si nesmíte tak brát, jedním uchem tam, druhým uchem ven.“ V té chvíli jsem si přála, aby někdo z jeho rodiny dělal taky v takovém prostředí. Na obec nás také jednotlivě pozvala paní starostka Kudláčková. Ptala se nás na názor na paní ředitelku. Mimo jiné jsem ji řekla: „Pomozte nám!“ Ale odpověď vždy zněla: „Ale papíry má v pořádku.“ Nikoho nezajímalo, že odchází plno učitelů, vychovatelek a ostatních zaměstnanců.“

Hlas 5: „Jednoho dne moje kolegyně nepřišla do práce, o důvodu její nepřítomnosti se nemluvilo, doslechla jsem se, že vyčerpáním omdlela a je v nemocnici. Kontaktovala jsem ji a konečně se dozvěděla pravdu o bossingu, psychickém vyčerpáním, úrazu hlavy na pracovišti a neposkytnutí pomoci. Na závěrečné páteční poradě jsem promluvila a všem sdělila, co se přesně stalo paní učitelce, že byl porušen školský zákon ohledně počtu žáků ve třídě, a paní ředitelka supěla a vztekle odešla. Následující víkend mi telefonovalo několik kolegů, kteří se mi postupně svěřovali, jak bylo nebo je s nimi zacházeno a kolik zaměstnanců školy „bylo odejito“, či skončilo v psychiatrické péči. Hned v pondělí jsem se ocitla sama ve sborovně, laminovala jsem pamětní listy pro deváťáky, protože jsem neměla třídnictví. Zbytek školy byl na nedalekém hřišti. Najednou se otevřely dveře, paní ředitelka se ke mně přibližovala s kamennou tváří, chytla mě za mé copy, tahala za ně a cedila mezi zuby: „Už se nikdy nebudeš vměšovat do interních záležitostí!“ Narušila mou osobní zónu, skoro jsem přestala dýchat a konsternovaně jsem stála v absolutním šoku. V tu chvíli mi bylo jasné, že začne peklo. Další školní rok začal boj. Přidávala se nová svědectví o nekalých praktikách paní ředitelky, výpovědi zoufalých odejitých zaměstnanců, svědectví o počůrávání školkových dětí v její přítomnosti při nacvičování akcí, výpovědi zaměstnanců na všech pracovištích, manipulace lidí, zatajování informací, necitlivé jednání při smrti maminky jednoho z žáků.. je toho nesčetně, mnoho je sepsáno v žádosti o její odvolání. Jedno bylo jasné, paní ředitelka je velmi chytrá, dokumentaci má v pořádku, ale jinak není psychicky zdravá osoba, postrádá empatii, cit, lidskost a libuje si v trýznění lidí, dětí, a i některých rodičů. Sepsali jsme žádost na odvolání paní ředitelky, jen ve sborovně bylo přes 20 učitelů, kteří se nepřáli nic jiného než její odchod.  Vyjádřila se i školka a po únavném boji, kdy mi paní ředitelka stihla dát výpověď, ji školská rada nakonec odvolala. Měla jsem rozřezanou gumu od auta a bylo mi jasné, kdo za tím stojí. Když jsme se v Dubném dozvěděli, že je ředitelkou školky v polosoukromém sektoru, nevěřili jsme, jak je to vůbec možné! Musí tam mít velké známosti! Tento člověk je opravdu nebezpečný, a proto mě svírá u srdce, že má stále na starost tak křehké bytosti, jako jsou malé děti.“

Líný učitel: Z hlediska práce s lidskými zdroji to, co popisují svědectví, odpovídá systematickému bossingu a mobbingu, tedy cílenému psychickému nátlaku na zaměstnance a šikaně ze strany nadřízeného. Ředitel školy nebo školky je klíčový lídr, který má nastavovat prostředí důvěry, spolupráce a podpory. Pokud místo toho šíří atmosféru strachu a kontroly, zaměstnanci trpí stresem, vyhořením a odcházejí. Typické znaky, které se zde objevují, jsou izolování zaměstnanců, vyvolávání podezření a donášení, ponižování na veřejnosti, cílené přetěžování nesmyslnou prací, zneužívání moci při odměňování a útoky na osobní důstojnost. Výsledkem je toxické pracovní prostředí, vysoká fluktuace, zhoršená pracovní morálka i reputace školy. Z pohledu HR je to naprosto destruktivní vedení. Z hlediska pedagogiky a školního prostředí je školní klima jedním z nejdůležitějších faktorů pro kvalitu vzdělávání. Ředitel má být garantem bezpečného prostředí pro děti i učitele. Pokud pedagogové čelí psychickému teroru a ponižování, nemohou poskytovat kvalitní péči a podporu dětem. Emoční vyčerpání a strach se promítají do jejich práce – děti pak vnímají nervozitu, konflikty a nejistotu. Popisované chování, tedy křik, zastrašování, tresty, ponižování nemocí nebo těhotenství, je v přímém rozporu s rolí pedagoga. Takové prostředí podrývá důvěru mezi dospělými i mezi dospělými a dětmi, vede k ohrožení bezpečí dětí a je neslučitelné s koncepcí školy jako bezpečného prostoru. V odborné literatuře je jasně doloženo, že vedení školy, které šíří strach a ponižování, má přímý negativní dopad na výsledky i pohodu dětí. Z hlediska trestního práva pak v některých popsaných situacích nejde jen o etické nebo profesní selhání, ale i o možné trestněprávní delikty. Lze hovořit o týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku, pokud by se prokázalo, že děti byly ponižovány nebo záměrně vystavovány stresu. Analogicky může být posuzován systematický psychický teror vůči zaměstnancům, tedy bossing. Případ, kdy těhotná učitelka při zdravotních komplikacích nedostala pomoc a musela odsloužit směnu, lze právně posoudit jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 TZ. Fyzické napadení zaměstnankyně a vyhrožování může naplňovat skutkovou podstatu omezování osobní svobody nebo vydírání podle § 171 a 175 TZ. A pokud by se prokázalo manipulování s dokumentací, odměnami či jiné zneužívání funkce, mohlo by jít o zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 TZ. Minimálně bossing, psychický teror a fyzické napadení zaměstnance představují relevantní podezření z trestné činnosti, která měla být hlášena Policii ČR nebo inspekci práce.