Eduzíne, ne*er. Urzo, ty se z toho nepo*er.

Eduzíne, ne*er. Urzo, ty se z toho nepo*er.

Když jsou prázdniny, plním si resty. Dokončuji knihu, dokončuji učebnici. Dokonce dvě. A trochu vyprázďnuji témata, na které jsem neměl čas. Jeden z nich je EDUzín. Jsem naprosto vzdálený tomu, abych plival na neziskovky, jak je vlastní třeba členům Falešné pedagogické komory. Neziskovky jsou nesmírně užitečné. Zaplňují místa, kam se státnímu systému nechce nebo to neumí. Jsou plné nadšených, motivovaných, často velmi erudovaných lidí. V učebnici občanky, kterou vytvářím, mám třeba aktivitu „Neziskovky“. Žák si najde neziskovku, která se mu svou činností zamlouvá a ostatním ji představí. Sám jsem pracoval v neziskovce Magdaléna, kde jsem se naučil mnoho věcí a potkal řadu nesmírně zajímavých lidí. Pro další neziskovky školím nebo vytvářím metodiku. To je můj první rámec: neziskovky jsou fajn, nesmírně užitečné a potřebné. Jsem naprosto vzdálený i tomu, abych haněl EDUin, jak je vlastní třeba členům Falešné pedagogické komory. Tahle neziskovka přináší do pedagogického prostoru nové náměty, relevantní data a nepochybně ukazuje mnoho věcí v pravém světle. Když mi do mailu přišel bEDUin, jakýsi pedagogický věstník, často jsem si ho se zájmem přečetl. EDUin je organizace, ve které najdete i chytré, vzdělané a kompetentní pracovníky, kteří mocným dílem přispívají ke zlepšování našeho školství. To je můj druhý rámec: EDUin pracuje v mnoha případech správně.

A pak tu máme web EDUzín. Ten se bohužel z prostoru, kde se pedagog může inspirovat, tu a tam mění na jakýsi pedagogický bulvár. Pak nepůsobí konzistentně a progresivně, ale přináší spíše senzace. Článek o responzivní výuce, což je v podstatě jen marketingový název pro řízenou diskuzi a frontální výuku, uvádí titulek „Jeho kniha mění představy o moderní pedagogice„. Možná mění představy nějaké nepoučené redaktorky, ale ve skutečnosti to s „moderní pedagogikou“ neudělalo nic, protože responzivní metoda do ní nepatří. Článek o práci sociální pedagožky je uvozen titulkem „Zmenšil se ve třídě hluk, vulgarity, vykřikování a krkání? Tak práce sociální pedagožky zabrala.“ To je totiž primární úkol sociálního pedagoga, snížit hladinu krkání. A tak podobně. Jako by to bylo pro nějaké senzacechtivé čtenáře, ne pro pedagogy. Je to škoda, protože mnoho jiných textů je velmi přínosných. Ale další jsou hromady nesmyslů. Martin Urza, autor různých anarchistických textů, popisuje v článku „Zkušenosti z třídenního výběrového řízení do svobodné školy“ svou prohlídku školy „Ježek bez klece“. Nebudu komentovat, že svými udivenými a opakovanými výkřiky typu „tohle by jinde možné nebylo!“ ze sebe dělá (s prominutím) tak trochu tele, co kouká na nový vrata. Je mi totálně jedno, že na gymnáziu bude učit Urza ty své anarcho hlouposti o volném trhu nebo že se žáky rozpoutá diskuzi, zda by měla do tříd vůbec chodit Česká školní nspekce, když není pozvaná. Ale podobné texty plné laických vyprávěnek na pedagogickém webu pak způsobují jedno: že progresivní či alternativní školství – je jedno, jak to nazveme – pak působí jako přehlídka magorů, kteří vedou žáky ke starosti o ovce a kozy a když už přijdou do školy, tak malují mandaly. To samo o sobě ale vůbec nezní špatně, že? Ale pasáž z Urzova povídání už ano: „Ředitelka Gabriela sebou třískla na žíněnku mezi několik studentek; jednu z nich pak začala trochu prudit, na což jí dotyčná pobaveně, přátelsky a rozverně řekla: „Gábo, neser!“ Pak se tomu se ředitelka školy spolu s třináctiletou žákyní zasmály.“ Byl jsem na nejedné škole, kde si žáci a učitelé tykali, ale nerozumím té Urzově radosti z toho, že náctiletá žákyně říká dospělému / řediteli školy, který by měl mít formální i neformální autoritu, aby „nesral“. To je naopak jasný znak disrespektu, který s dobrým vztahem nemá mnoho společného. Podobné texty pak jen rozpoltí pedagogy a přenese jejich pozornost na podobné směšné marginálie. Učitelé na veřejných školách by mohli a měli čerpat obrovské množství inspirace z alterativních škol všech možných směrů. Jenomže pokud jim svobodné školy splynou s příhodami, kde žákyně říká ředitelce „neser“, cesta inspirace a vzájemného učení se zablokuje. To by takovou reportáž také nesměl psát, jako by byl pedagogický laik. Kterým není.

Urza píše: „Takové „neser“ by hlavně v průměrné škole vůbec ani nemohlo padnout; když už by totiž zaznělo, bylo by konfliktní a nepřátelské. A následoval by odpovídající konflikt i postih. Tohle bylo láskyplné; nejednalo se o snahu rebelovat či bojovat.“ Takže, milý kolego, mýlíte se, mohlo by v průměrné škole padnout a také padá. Ve školách totiž padají i horší věci. A trpělivě se žákům vysvětluje, proč by podobná slova padat neměla. Jeden z důvodů je ten, že snižují mínění o daném člověku, který je vysloví, neboť slovník je znakem intelektu, vzdělání a hodnotového žebříčku. Druhým důvodem je to, že „neser“ je mimo pravidla slušného a korektního jednání. Přece jen, škola není to stejné, jako pokec dvou anarchistů v hospodě. Urzo, ty kluku ušatá, neser. Sám přemýšlím, po všech těch desítkách let v hospodách, kdo by mně mohl v diskuzi říct, abych „nesral“. Možná můj bratr, také spolužáci z gymplu, co je znám desítky let. A tím se seznamem končím. U mě osobně tedy ani to přirovnání s hospodou moc nesedí. Ale zpátky ke školám: v těch podprůměrných se i stanou horší věci, protože vztah žáků k některým učitelům je špatný. Zaslouženě. Žák třeba učitele pošle i do pi*e. A nejen na Ostravsku. Ano, je to konfliktní a nepřátelské. Agresivní. Ale jak se pozná, že „neser“ není stejné? Urza je ve škole první den, žákyni nezná, její vztah s ředitelkou nezná a hned romanticky soudí, že to „neser“ je „láskyplné„. Ale mám pro něho zprávu: kdyby ten vztah opravdu byl láskyplný a ta ředitelka byla dobrým pedagogem, hned při první takové příležitosti by se se žákyní nesmála jako nějaká hlupaňa, ale „láskyplně“ by jí řekla, že dospělí lidé se prostě oslovují korektněji a také třeba i přátelštěji (pokud tedy opravdu mají dobrý vztah). Vysvětlila by jí, že je nevhodné, kdyby ve škole na spolužáky a učitele létalo „neser“ jako běžné slovo. Protože pak by se na to mohl žák vysrat, nebo se na hodině nasrat, nebo se z toho posrat a tahle i další slova by se stala běžnou školní mluvou – a to by se všichni jistě hrozně nasmáli. Ale dobré pro klima školy by to nebylo. Rád bych také řekl plnou vahou svého jména, že znám více škol, svobodných, alternativních, jakých chcete, kde si žáci svých učitelů váží a k dospělým se chovají korektně a kde byste slova jako „neser“ neslyšeli – a to ani mezi žáky, natož směrem k dospělým.

Ale co s tím má společného EDUzín? To, že levá ruka neví, co dělá pravá. Kdyby jim šlo o zkvalitnění školství a nabídku inspirativních příběhů, měli by mít dostatečnou korekci a s podobnými amatérskými výplody pracovat opravdu redaktorsky. Měli napsat Urzovi: ok, ale raději přijmeme text o výuce, nabídce kurzů na téhle svobodné škole, didaktických prostředcích učitelů, způsobech sebehodnocení. Napište o něčem, co může inspirovat a čím je ta škola tak jedinečná. Napište nám text do Eduzínu po čtvrt roce své výuky. Pak bych ale očekával opravdu inspirativní materiál insidera, ne reportáž typu „jsem první den ve škole, kde na všechno čučím jako Alenka v říši divů„. Protože když bude učitel Urza ve výuce „diskutovat“, jak má v plánu a jak popisuje, zařadí se do velké armády českých učitelů, kteří vedou ve třídě řízenou diskuzi, tedy frontální výuku – a jaký pak bude rozdíl mezi touto svobodnou školou a tím nejkonzervativnějším gymplem? V tom, že Urza má dredy? Na to mu sere pes! Vidíte, jak jsem hezky přešel do slovníku školy Ježek bez klece? Je to zkrátka zasraně chytlavé. Žáci to budou k posrání milovat. Ale k věci: zajisté je Urzův text bulvárně chytlavý. Člověka pak napadne, že kdyby nějaký podivín přinesl do školy včely, nechal děti popíchat a tvrdil, že to je apidae pedagogika, EDUzín by o tom hned napsal článek s titulkem „Hipoterapie je mrtvá! Apis Assisted Education mění pohled na pedagogiku!“ Je to z toho důvodu, že tyhle texty píše a schvaluje tým redaktorů, kde chybí jakýkoliv pedagog nebo člověk, který vzdělávání kapku více rozumí.

Mrkněte na pětičlennou redakční radu a na to, jak se představili: Bára Procházková – editorka EDUzín.cz. Pracovala jako redaktorka týdeníku Respekt, jako šéfredaktorka magazínu Bel Mondo či jako vedoucí vydání ČT24.cz. Luboš Vedral, editor EDUzin.cz V novinářské praxi prošel několika velkými vydavatelskými domy, přičemž nejdéle působil v Mafře a Economii. Do Aktuálně.cz, kde několik let vedl kulturní rubriku, přišel na podzim 2009 z vydavatelství Mladá fronta, kde spoluzakládal týdeník Sedmička. Skoro deset let pracoval jako editor i v deníku Mladá fronta Dnes a posléze i na zpravodajském portálu iDnes.cz. S novinařinou začínal v časopisech Reflex a Cinema. Lucie Rybová, stálá spolupracovnice Reportéra. Dlouhá léta pracovala v zahraniční redakci MF DNES, přispívá do řady médií. Lucie Fialová, prošla redakcemi iDNES.cz, Instinktu a Hospodářských novin. „Psala o lecčems od kabelek až po politiku, ale ještě nikdy o ničem tak podstatném jako je vzdělávání„. Vystudovala humanitní vědy a mediální studia. Lucie Kocurová, vystudovala Mediální studia a žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V nejrůznějších redakcích pracuje už od studií. Blízký kontakt se světem škol a školek jí zajišťují její dvě dcery. To jsou témata! Ekonomie, móda, politika, film, kabelky… jen vzdělávání nám tu kapku absentuje. Kabelky a zkušenosti od dvou dcer? Myslím, že je patrné, že redaktoři jsou zkušení žurnalisté, úspěšní, světa znalí, nepochybně se zajímavými zájmy a tématy, pravděpodobně i dobří lidé s dobrými úmysly.  Vzdělávání ale rozumějí jen jako laici. Mohli by se stejným úspěchem a stejně velkou / malou erudicí vést web třeba o lifestylu nebo o ekologii. Ale shodou okolností pracují pro web o vzdělávání. Novinářský džob jako každý jiný, že? Kdyby dostali text o fyzickém trestání děti ve škole a byl dostatečně zajímavý, možná ho máte v EDUzínu s nějakým atraktivním titulkem. Několikrát něco podobného už předvedli. Oslavují frontálku, adorují výklad, nechápou podstatu, nerozumějí tomu, co je v řádcích textu i mezi nimi. Takový máme tedy EDUzín: často užitečný, někdy ale jen zábavný a občas trochu hloupý bulvární magazín o vzdělávání, který tak trochu promarňuje šanci být webovým útočištěm opravdu kvalitní edukace. Ale je to dobrý simulátor mediální výchovy: učitel si texty v něm musí filtrovat a rozřadit. Tohle je zajímavé, tohle je užitečné, tohle je marginální, tohle je blbost. Takže bezpochyby – díky za něj.

Update: Mimochodem, editorka Bára Procházková třeba text „Proč děti nechodí rády do školy – očima budoucích učitelů“ odmítla zveřejnit. Odůvodnila to tak, že „to dává pocit, že takoví jsou všichni učitelé. A to rozhodně nejsou!“ Já jsem hned v úvodu textu našel, že jde o reálné případy nevhodného jednání učitelů, se kterými se žáci „setkávají ze strany některých učitelů„. Doslovně uvedeno „některých“. Nehází to učitele do jednoho pytle. Máme snad zakrývat, že se tohle v českých školách děje? Dále Bára Procházková uvedla, že prý „chybí v tom řešeni, co si z toho tito budoucí učitelé vezmou„. Pojďme se na text podívat. V kapitole Zvoní pro učitele, ne pro vás je mimo jiné uvedeno: „Myslíme si, že věta “Zvoní pro učitele, a ne pro žáky.” by měla navždy vymizet ze školních tříd, protože působí pouze jako spouštěč nervozity, naštvání a frustrace„. V kapitole A kdo bude první, tak… je mimo jiné uvedeno: „Učitelé by proto měli žáky podporovat ve vzájemné kooperaci, respektu, porozumění a v hledání věcí, které je spojují, a nikoliv je soutěžemi doslova štvát proti sobě„. V kapitole Kdybys nebyl lajdák… je mimo jiné uvedeno: „Pokládáme za důležité říci, že v různých současných životních situacích v nás vzpomínky na hodnotící výroky některých učitelů stále evokují stres, tlak, bezmoc a napětí. Vnímáme, že “nálepky”, které na nás byly ve škole nalepeny, je dost těžké ze sebe odlepit, ačkoliv jsme již dospělí“.V kapitole Zopakuj to ještě jednou, ať se zasměje celá třída je mimo jiné uvedeno: „Myslíme si, že tyto praktiky nemají v dnešní moderní škole co dělat. Škola má být bezpečným místem, kde mají mít děti příležitost beze strachu objevovat, chybovat, zkoumat, tvoři, spolupracovat, učit se a být u toho sami sebou. A učitelé mají být těmi, kteří jim takové prostředí zajistí„. A tak dál, a tak dál. Nebudu tu přepisovat text, sami se můžete podívat. Rozhodně je 100% jasné, že autoři si dali mnohokrát záležet, aby bylo zřejmé, jaké je řešení popisovaných situací. A tím samozřejmě také to, co si z toho tito budoucí učitelé vezmou. Odůvodnění odmítnutí textu je tedy směšné, dokonce dvojnásob. Možná by editorka webu o vzdělání měla méně dát na pocity a více prohloubit svou pedagogickou erudici. Webu by to určitě pomohlo.

Update: Bára Procházková:Kdybyste chtěl vidět, jak vypadala první verze textu studentů pedagogiky, na kterou jsem reagovala, dejte vědět. Je tam pár faktických chyb, třeba že EDUzín má cílovou skupinu rodiče, ne učitele. Jedna jmenovaná kolegyně u nás nepracuje a další má doplňující pedagogické vzdělání, jiná dlouholetou pedagogickou praxi a dokonce hlavní zaměstnání kolegy je učitel. Každopádně děkujeme za analýzu, máváme a přejeme hezký den“.

Líný učitel: Omluva patří Luboši Vedralovi, takto učiteli ve Waldorfské škole.

 

 

 

 

Tags: , , , ,