David Zlesák aneb o bídě přípravy učitelů jeho vlastními slovy

Ve FB skupině Učitelé+ se objevil text Davida Zlesáka (studenta PF TU Liberec), nazvaný „Recentní problémy pedagogické profese aneb Proč by mladí lidé neměli (chtít) učit“. Je to skládanka citací, výkřiků na sociálních sítích a Zlesákových pomotaných názorů. Rozesmálo mě, že se v diskuzi ozvaly hlasy, které tvrdily, že by se to mělo vydat (jako kniha!) a měli by to číst začínající učitelé. Já se naopak domnívám, že tu kupu blábolů by měli číst lidé, kteří ještě mají iluze o kvalitě přípravy učitelů u nás. Takový důkaz o naprosté nekompetentnosti začínajícího učitele aby člověk pohledal. Nejde o nějaké chyby typu „mladý učitel si nepohlídal čas při výuce“, spíše o naprosto chybné základní myšlenky o škole a výuce a nedostatek triviálních didaktických dovedností.

Protože samotný text je obsáhlý (je v něm totiž málem každá tabulka o učitelské profesi, která se objevila v posledních letech na internetu), zaměřím se jen na výběr několik pasáží. Je ovšem ilustrativní, jak hezky Zlesák vypočítává všechna negativa povolání, zejména pak platu. Jak je ale patrné z části o výuce, kdyby on sám do školy jako učitel nenastoupil, nikomu chybět nebude. Dříve jsem za největší hlouposti uděloval řád oslích uší, ale protože David Zlesák vlastně ani učitelem není, v jeho případě budu mírnější a dal bych mu dětský diplom „telátkovské békání“. Důvodů je v textu opravdu mnoho. Nejrozumnější pasáže v textu jsou ty, kdy Zlesák někoho cituje. Samozřejmě ne vždy, protože jeho výběr je selektivní a mnohdy hrabe opravdu v pěkně smradlavém informačním kanále. Jakmile se ale pustí do vlastních myšlenek, telátko se probudí.

Telátko béká o výuce

D. Zlesák: „Mnoho žáků naprosto bez motivace; jedinou jejich „motivací“ je pouze zhatit učitelskou snahu o to něco naučit, a to především, když učitelé používají kreativní postupy. To vede mnoho pedagogů k tomu, že s těmito aktivitami přestanou a učí pouze frontálními metodami.“

Líný učitel: Slyšte, slyšte! Zlotřilí žáci mají jedinou motivaci – zkazit kreativním učitelům jejich zajímavou výuku. Tím vlastně nutí chudáky učitele učit blbě. Mohou si za to sami. Takové přenesení viny na žáka za neschopnost učitele není věcí neznámou, ale u absolventa peďáku je to ubohé. Ještě se ani pořádně nepostavil za katedru a už má jasno, že za vše mohou žáci. Už chápete, proč se Zlesákův text tak líbí pravým pedagogickým dezolátům? Protože jim vyhovuje líčení žáků jako nějakých monster.

D. Zlesák: „Aktivity v hodině mohou být ale problematické i z jiného důvodu, a tím je škodolibost ze strany žáků a studentů, kdy často největší radost udělá žákům aktivitu v hodině naprosto zničit. U libovolné aktivity se několikrát zeptají, co mají dělat, že to nechápou, že je zadání nesrozumitelné. Při samotné aktivitě hledají skuliny, jak aktivitu naprosto rozbít. A to od prostého nedodržování pravidel dané aktivity přes aktivní hledání hranic, jež jsou pro aktivitu podstatné, přičemž se tato pravidla snaží prolomit.“

Líný učitel: Na tohle mají ale dobří učitelé lék. Prozradím ho, není to nic těžkého. Vytvářet zadání srozumitelná a jasná. A pokud navíc bude zadání obsahovat zajímavý úkol, žáci nebudou mít s jeho pochopením problémy. A když budou, nevadí. Učitel ho prostě trpělivě vysvětlí. Největší radost žákům nedělá něco „ničit“, ale naopak: něco zajímavého tvořit. Zlesák asi dělal praxi na nějaké toxické škole, že jsou jeho popisy tak zkreslené.

D. Zlesák: „Bohužel v moderním pojetí se často přistupuje k tomu, že výuka má být pro žáky hlavně zábavná. Neustále se opakuje ta samá mantra o Komenského výroku: „škola hrou“ a podobně, jaksi se ovšem zapomíná i na to, že Komenský říkal: „Proutek se má ohýbat, dokud je mladý.“ V mnoha třídách to pak vypadá tak, že se dělají pořád nějaké aktivity, učitelé zkoušejí všemožné nové aktivity a činnosti, které se nejenom špatně kontrolují, ale mnoho žáků v nich umí chodit, čímž se nic nenaučí. Mnoho škol v zahraničí se odvrací od všemožných metod, které jsou často kontraproduktivní, protože brání samotnému předání vědomostí, dovedností, hodnot a postojů tím, jak jsou složité, náročné a neefektivní a vrací se k již dobře známé, ozkoušené a funkční frontální metodě.“

Líný učitel: Je tragické, když mladý pedagog má postoje vyhořelého kantora. Tak proutek se má ohýbat, co? Nechápu, o kterém školství Zlesák píše, když tvrdí, že „v mnoha třídách“ se „dělají pořád nějaké aktivity“. České školy to rozhodně nejsou. Zato dobře vím, kde vzal tvrzení, že „mnoho škol“ se od těch metod „odvrací“. Je to z toho pitomého rozhovoru s Harry Fletcherem – Woodem a z článků jeho papouška Pavla Bobka, fanouška drilu a represí, na který podobní lidé, jako je Zlesák, skáčou jako vosa na turecký med. Není vina metod, když jsou pro učitele „složité“ a „náročné“, neumí je ve třídě použít a proto jsou pak i „neefektivní“. Ale Zlesák nám hezky rozšiřuje rejstřík výmluv. Učitel prý nemůže dobře učit kvůli škodolibým žákům a složitým metodám. David Zlesák chce asi věci zjednodušit, což prokázal svým návrhem nového hodnocení. Formativní hodnocení by asi příliš zatěžovalo jeho intelekt, takže má přelomový návrh (a není to recese).

D. Zlesák: „Již při studiu jsem však ještě o přednášce na téma navrhnul hodnocení, které je podle mého názoru mnohem lepší a kombinuje jak jednoduchost sumativního (číselného) hodnocení, tak zpětnou vazbu formativního hodnocení. Jednalo by se o dvoučíselný kód, kdy první známka by znamenala to, jak danou látku žák zvládl a druhé číslo by vyjadřovalo snahu. Žáci by se tak nemohli vymlouvat na to, že si na ně učitelka zasedla, a i kdyby látku nezvládli, mohli by argumentovat tím, že se snažili, avšak učivo bylo nad jejich možnosti. Tento dvoučíselný kód by obsahoval čísla jedna až pět vedle sebe a je to jednoduchý systém pro žáky a rodiče, nemusely by se výrazně upravovat systémy pro přijetí na střední školy a školy by navíc získaly z vysvědčení možnost vidět, zda se žák snaží a jestli by ho i s tím, že nemá úplně dobré výsledky, přijaly. Ze všech modelů, které jsem prošel a posoudil jejich klady a zápory mi přijde nejjednodušeji implementovatelný do naší společnosti…„

Líný učitel: Takhle to vypadá, když někdo vůbec neví, co je to formativní hodnocení. Jak by mohlo být nahrazeno škálou 1 až 5? Navíc tohle nijak neeliminuje „zasednutí učitelky“, protože je nad slunce jasnější, že by mnohé učitelky nejen potrestaly pětkou chyby, ale také by pětkou zároveň hodnotili i snahu. Vždyť se žák nic nenaučil, takže se nesnažil! Takže by vše špatné, co pochází od výkonového hodnocení, bylo zdvojnásobeno. Neúspěšní žáci by se prostě jen vyráběli dvojnásobně rychleji, navíc položka „snaha“ je ještě více subjektivní a zneužívatelná, než cokoliv jiného. Mohl by tento stupidní nápad brát někdo na vteřinu vážně? Už raději podrobněji nepůjdu do pro Davidu příliš složitých myšlenek, jako je to, že když žák projevuje „snahu“ – přeloženo: pracuje, jak nejlépe umí – tak by neměl dostat žádnou špatnou známku. Není nutné mu první špatnou známku „vylepšovat“ nějakou nesmyslnou druhou, ale už ta první by měla být správná, tedy posilovat jeho dobrou práci úspěchem! A také doplnit opravdovým formativním hodnocením.

D. Zlesák: „Mnoho žáků je zmatených i při běžných hodinách, když se mírně změní úloha, tak si již nevědí rady a problémová výuka je dezorientuje kompletně. Dětem často nejsou jasné důležité prvky, na které však není čas, aby je bylo možné dostatečně hloubkově probrat. Velmi často proto výuka vypadá tak, že děti se snaží, avšak stále to za ně řeší učitel, protože jinak by se zasekávaly na prvcích, které jsou stěžejní pro postup. Tato aktivita vyžaduje jistou míru asertivity a učitelé, i když jsou nápomocní u mnohých žáků, vlastně pouze direktivně navádí žáky k cílům.“

Líný učitel: Z textu je patrné, že Zlesák má o metodách vědomosti na úrovni „peďák 1982“. Prý „hloubkově probrat“. Když popisuje metody (třeba „inscenační“ nebo „diskuzní“) smrdí to papírem jako sviňa. Citací výše hodnotí problémovou výuku. Je zarážející, jak svou učitelskou neschopnost (nebo neschopnost svého fakultního učitele) povyšuje na obecnou zákonitost. Vlastní nezvládnutí didaktické metody a třídy samotné popisuje třeba u skupinové práce (citát níže). Nikdo mu neřekl během studií, že dobrý učitel má při skupinové práci pracovní komunikaci, klidnou a tichou, u které ho rozhodně hlava nerozbolí, ale dokonce ani jedna skupina neruší druhou? Proč všechny jeho popisy výuky ukazují takovou profesní neschopnost?

D. Zlesák: „Ve skupině nepracují všichni žáci, neúměrně se zvyšuje hluk ve třídě, a to až do té míry, že jsou překročeny limity, které u většiny lidí (včetně učitelů) vyvolávají bolesti hlavy. Na skupinovou práci je potřeba mnohem více přípravy a neodpovídá výstupům, které si žáci z aktivity odnesou. Aby byly skupiny vyvážené, je potřeba žáky důvěrně znát, z čehož vyvstává další problém, a tedy roztřídění do skupin. Mnoho žáků spolu být ovšem nechce a aktivitu z principu bojkotují. Většinou jeden, maximálně dva žáci ze skupiny pracují a ostatní v lepším případě nedělají nic a v horším dělají vše ostatní, včetně vyrušování. Ve chvíli, kdy šikovnější skupina skončí dřív, se opět zvyšuje hladina hluku ve třídě. I když se žákům zadá další aktivita, ostatní skupiny si stěžují na to, že mají lehčí aktivitu a že by ji dělali raději.“

Líný učitel: Nemá cenu vypisovat další kůzlátkovské „moudrosti“, namířené proti „bojkotujícím“ žákům a těm zpropadeným metodám. Popisy děsivé třídy vcelku odpovídají škole, kde učitelé nekvalitně učí a metody, které neumějí použít správně, se pak mění ve své parodie. Pokud ve skupině nepracují všichni žáci, co v té době dělá učitel? Pláče u tabule? Copak Zlesák nemá v té své neučitelské makovice ani takové základy, že neví, co dělat, když skupina „skončí dřív“? Raději bych chtěl věřit tomu, že název titulu „Proč by mladí lidé neměli (chtít) učit“ vztáhne autor na sebe a ve škole ho žáci neuvidí. Jeho text na úrovni nafouknuté nekvalitní seminárky mu snad dal důvodů dost. Blábolů jsou v něm mraky, jako závěrečnou korunovanou hloupost jsem zvolil toto:

D. Zlesák: „Dovolím si zde citát jednoho nejmenovaného vysokoškolského učitele: „To je to hraní si za každou cenu, co nikam nevede. Hraní ano, ale až po frontální výuce v rámci opakování a pouze pokud se to stíhá, pokud se to nestíhá, je potřeba, aby aspoň něco v tý hlavě měli.“

Líný učitel: Divíte se, že z peďáku odcházejí takto pokažení studenti, když tam narážejí na podobné pitomce? Z aktivit, primárně určených pro rozvoj pracovních a studijních dovedností, vyrobí „hraní si za každou cenu“ a z frontálky, kdy jsou žáci pasivní a nepoužívají hlavu na nic, prý v ní posléze něco „mají“. Jak by se to tam dostalo, když poslech je pro učení bezkonkurenčně nejméně efektivní technika? Hlupák zkrátka vede hlupáka, vítejte na peďáku Technické univerzity v Liberci.

Je to osobní

Před nějakou dobou jsem psal sérii článku o akademikovi / predátorovi docentu Jedličkovi, který celé roky sexuálně harašil, urážel a psychicky týral studentky. Celé roky si studenti stěžovali, bezvýsledně. Teprve po zveřejnění mých blogů byl tento tyran odstaven z výuky. V jednom ze svých blogů jsem se divil, proč nezasáhne zástupce studentů v akademickém senátu – a psal jsem: „Ale je tu Bc. David Zlesák, budoucí učitel občanské výchovy a zeměpisu. Ten je v senátu za studenty. Davide, učit občanku neznamená jen nechat žáky šprtat státní symboly. Je to i tom být jim vzorem, jako by jím měl být každý dobrý učitel. Brát se za slabší, napravovat příkoří, znát a prosazovat správné hodnoty, být občankářem! Milí studenti, tohle je váš zástupce!“ Zlesák měl v akademickém senátu zřejmě jiné úkoly, než pomáhat studentům, kteří se nemohou dovolat zastání u vedoucích kateder a děkana. Ve svém profilu, když kandidoval, sliboval: „Mnou řešenými tématy by pak byla hlavně celková kvalita studia a života studentů“, jenomže nakonec to skončilo: „řešil jsem problém včasného objednávání ISIC přelepek“. Zlesák ale na mě viditelně nezapomněl a vymyslel si svou malou pomstičku. Jako jediného ze všech zdrojů svého obřího textu se o mně zmínil a ve svém pamfletu napsal toto: „K dalším zarytým odpůrcům (frontální výuky) patří „lektor“ Robert Čapek. Již z vyjadřování tohoto rádoby odborníka na to, jak se má učit, přičemž je to lektor a ne učitel, je vidět, jak málo problematice frontální výuky v reálné škole rozumí. Jeho rady jsou vhodné na nějakou výběrovou školu, kde je ve třídě omezený počet a k tomu intelektově nadaných dětí a rozhodně se jeho postupy nemohou aplikovat v reálných podmínkách většiny současných škol. Například jeho názor, že by se měli žáci učit z primárních pramenů, je se vší úctou naprosto zcestný.“

Davide Zlesáku, kdybyste uměl opravdu pracovat se zdroji, netvrdil byste takovou teletinu, jakou je tvrzení, že jsem „lektor a ne učitel“. Mé veřejně přístupné CV jasně ukazuje, že jsem byl učitel 24 let, což je o 24 let více než vy. Nechápu také, proč by lektor neměl být učitel a proč by měl snad být něco míň. Vy viditelně neumíte ani učit na základní škole, natož abyste si troufnul postavit se před sborovnu učitelů na semináři po jejich pracovní době. To už je vyšší dívčí učitelské profese. Vy máte viditelně problém zvládnout triviální skupinovou práci s malými dětmi, takže važte slova. Šest let jste prolézal peďákem a najednou jste povolán psát o učitelské profesi? Nenaučili vás ani základy a vy jste se teď mohutně rozepsal, proč byste neměl učit, aniž byste té profesi rozuměl. Viditelně jste se minul povoláním a zbytečně na peďáku zacláněl. To jste promarnil celkem hodně let, nemyslíte? Za to také může někdo jiný? Jednoduše řečeno – když vy to neumíte a nechcete, neznamená to, že jiní to nezvládnou stokrát lépe. Kolem vás se svět netočí. Vy jste prokázal, že umíte leda blbě pracovat se zdroji a dělat z prdu kuličku. Mimochodem nejvyšší dosažitelné vzdělání je doktorské a i když si tituly u jména nepíšu, rád bych vám připomněl, že mám doktorát z pedagogiky a z pedagogické psychologie. Studoval jsem je na dvou různých univerzitách a ani na jedné jsem nebyl „domácí“ akademik. Nic mi nespadlo do klína. Vy citujete kdejakého moulu jako svátost a mou odbornost budete zpochybňovat? I můj ustřihnutý nehet z palce ví o pedagogice a didaktice více než vy. Ale co, vždyť jste jen takové hloupé telátko. Píšete o mě jako o „rádoby“ odborníkovi. Já každý týden vidím výsledky své odborné práce ve školách, kde jsou učitelé, kteří používají mé metody, mé učebnice a realizují myšlenky z mých knih. Nepotřebují „výběrové školy„, ani „omezený počet“ žáků, ani „intelektově nadané děti„, aby zvládli problémové vyučování nebo badatelskou výuku. Co jste dokázal vy? Kariéru podržtašky v akademickém senátu TU v Liberci. Prý „v současnosti se spolupodílím na tvorbě nového studentského hodnocení kvality výuky“. Před očima vám bujelo dlouhodobé sexuální a psychické obtěžování studentek jejich učitelem a stačilo si přečíst jen hodnocení výuky studentů na vaší fakultě, jako jsem to udělal já. A jednat, jako jsem to udělal já. Ale to vy jste byl v té době zvoleným zástupcem těchto studentů v akademickém senátu! Zatímco já dostával aktuální svědectví od studentů vaší fakulty o sexuální agresi a psychickém týrání studentů učitelem, vy jste řešil přelepky na průkazky…