10 důvodů, proč nedávat poznámky

10 důvodů, proč nedávat poznámky

Údajná výkladní skříň lobystické organizace Učitelské platdormaFB skupina Učitelé+ – celkem často potvrzuje pravidlo, že čím je větší nakupení učitelů na jedné hromadě, tím je větší šance, že se objeví zmatené, hloupé nebo antipedagogické názory. Skupina neplní úlohu vzájemné inspirace (to se děje jen někdy), ale také konzervuje nepedagogické, pochybené nebo dokonce úplně mylné názory. A protože je v této skupině zákaz kritiky (ač je uplatňován jen účelově a selektivně), málokdo tu názory vyhořelých nebo nekompetentních pedagogů dokáže usměrnit. Naštěstí jsou tu i tací, co se o to pokouší, ale jejich názorům – ne rozdíl od těch konzervativců –hodně často chybí podpora a souhlasné lajky. Je dobře, že zaznívají, ale bývají i přehlušeny nebo vysmívány. Jak se ostatně ve sborovnách u nás nejednou děje.

Nedávným příkladem je diskuze na téma poznámek. Mamínka (a zároveň pedagožka) tu napsala: „Připadá vám smysluplné, když rodiči dítěte (v tomto případě 6.třída) přijde přes systém notifikace o poznámce – “ruší při hodině fyziky” ? Jako učitelka bych to neudělala (neviděla bych v tom význam a domnívala jsem se, že tenhle druh poznámek je starožitnost), jako rodič se s tím setkávám poprvé (souvisí to asi s přechodem na 2.stupeň). Děláte to jako učitelé? Co se tím řeší?“

A učitelky se na ni jako obvykle sesypaly a psaly třeba tuhle hloupost: “Můj kolega říkal: nejdříve byl matriarchat pak patriarcha a nyní je kinderarchat. A měl pravdu.” Nebo: „Dítě pravděpodobně opakovaně vyrušovalo, proč neposlechne na první dobrou? Nepracuje tak, jak má? učitelka jasně a stručně napsala, co bylo špatně – zbytek je na rodině, na pravdomluvnosti dítěte a hlavně na výchově!!“ 

Líný učitel: Co je tohle za pitomosti a alibistické nesmysly? Kde se vzalo to “opakovaně”? Kdo to může pokládat za „jasně napsané“ 😊 Mně to připadá naopak velmi nejasné a vůbec nevím, co se v hodině stalo. Tak chování při hodině prý záleží „na výchově“. Ne, milá učitelko s rákoskou, chování při hodině záleží především na tom, co v té hodině učitel realizuje za aktivitu, jak je umí prací a úkoly zaujmout, jak se k dětem sám chová a jaké klima ve třídě upevňuje. A já si opravdu připadám jako v komedii o blázinci, kde je třeba chovancům stále vysvětlovat, proč se v jídelně nehází jídlem. Opravdu se nikam neposunujeme a znaky černé pedagogiky a nekompetentnosti učitele budou stále hloupě odůvodňovány a obhajovány? Ok, pokusím se tedy vysvětlit po lopatě, proč nemají poznámky co dělat v repertoáru kvalitního učitele a vypíšu některé důvody. A těch základních je celé desatero!

První důvod: poznámka nikdy nepopíše celý jev, i kdybyste si ruku upsali

Poznámka je stručná a nikdy nemůže popsat celý jev, i kdybyste si ruku upsali. To také znamená, že rodči nemůže posoudit celou situaci a udělat si závěr. Učitel mu nabízí jen svůj zkrácený a selektovaný pohled. Žák doma „vysvětlí“, jak to bylo a co se často stane? Někdo vypadá jako lhář. To není situace, která by prospívala vztahu učitel – žák nebo učitel – rodič. Žák „ruší při hodině fyziky“. Jak, do psí díry? Vykřikuje otázky? Hraje nahlas na housle? Prdí a krká? Nebo se jen vrtí nudou v lavici a spadl u toho ze židle? A není to náhodou tak, že ono rušení je vlastně jen ukazatelem učitelovy neschopnosti smysluplně s žáky pracovat a dávat jim zajímavé úkoly? Mimochodem, zde maminka dodává: „Ptala jsem se ho na situaci při fyzice. Při výkladu si šeptali se spolužákem. Tématem hodiny byly tělesa a látky. Hodina probíhala teoreticky, frontálně. zapojení dětí do hodiny 0 (maximálně skrz dotazy, řízenou diskuzi)“. A už tu máme zřetelný obrázek: učitelka jela frontálku, ve třídě musí být ticho, nikdo nesmí její výklad narušit. To je opravdu mizerná práce učitele v jakékoliv třídě, natož páté. Ale na U+ se hned objeví tahle stupidita: „A ano, měli by si zvyknout i na frontální výuku a ano, není to důvod k tomu, aby nedávali pozor.“ Ne milá paní „učitelko“, frontální výuka je přesně ten důvod, proč žáci nedávají pozor!

Druhý důvod: poznámka nikdy nejde po příčině.

Když učitel píše poznámku, vždy je popisná a nikdy v ní není uvedena příčina. Učitel ji totiž nezná nebo se o ni nezajímá. Učitel napíše „pral se o přestávce“. Ale co bylo příšinou? Někoho napadl nebo se bránil? Je obětí nebo agresorem? Nebo je dokonce ochráncem slabších? Anebo se jen ze srandy pasoval s kamarádem? A co bylo na začátku té rvačky? Nevíme. Tak proč to vlastně rodiči sdělujeme?  Častý argument učitelů zní: musíme rodiče informovat. Tak poznámka má jako být ta informace? To by musela vypadat úplně jinak! Informace není titulek článku, ani perex, informace je až text samotný! Ale poznámka je málokdy víc, než pouhý titulek. Jsou snad učitelé píšící poznámky, čtenáři bulvárních novin, kterým stačí jako informace jen titulek? Něco na tom možná bude 😊

Důvod tři: poznámky jsou někdy úplné malichernosti

Učitelka je na nervy a pak naštvaná do poznámky napíše takovou blbost, že byste s ní rozhodně dvoudomek mít nechtěli. Co si v takovén případě myslí o její profesionalitě rodič? Někdy to dá i najevo. Onehdy na poznámku „Neustále zapomíná ubrousek na svačinu!“ následovala odpověď otce: „No a co?“ Přesně tak, dobře to napsal! Proč musí pedagog veřejně ukazovat, jak malicherný a plochý je jeho svět, že mu podobné hlouposti stojí za bonzování rodičům? Proč velmi často jeho poznámka ukazuje spíše negativní emoce učitele, než snahu o konstruktivní řešení?

Důvod čtyři: Učitel ukazuje poznámkou svoji nekompetentnost a bezradnost

Proč musí učitel ty poznámky vlastně psát? Ukazuje jimi, že nezvládá situační chování žáků nebo nemá dostatečnou neformální autoritu a respekt. Závažné etopedické problémy stejně poznámka nevyřeší a ty drobné, co už se stalo, také ne. Učitel to neuměl zvládnout – a ještě to na sebe prozrazuje. Není lepší najít si jako psychohygienu něco lepšího, než napsal neúčinou a zbytečnou poznámku, která učitele jedině shazuje?

Důvod pět: co s tím má rodič dělat?

Nejeden rodič to popletené učitelce musel připomenout, třeba jako maminka, která na poznámku, že její dcera „při vyučování ruší“, odpověděla: „S tím bohužel nepomůžu, neboť jsem tou dobou v zaměstnání.” Ano, rodič je v zaměstnání a učitel je také v zaměstnání a je viditelné, kdo z nich v něm selhává. I kdybychom připustili, že poznámka má nějaký diagnostický smysl, co má udělat rodič? Připusťme, že v některé věci by mohl pomoci. Ale proč mu to dávat najevo negatvní poznámkou, ocejchováním jeho ratolesti? To aby se jako dovtípil? Nebylo by lepší s ním celou věc projednat, vysvětlit si vzájemně postupy, možnosti a strategie a rozejít se ve shodě za společným cílem? Neumí učitel používat telefon nebo se s rodičem sejít? Ale ne zvát si ho na kobereček! Avšak jednat s ním v rovnocenné partnerské shodě.

Důvod šest: poznámka ničí vztahy

Je jasné, že poznámka je trestem, ale zároveň i jakýmsi úderem pod pás. Učitel věci řeší tak, že si přivolává na pomoc rodiče. Dejme tomu, že mu rodiče uvěří a jako opatření vymyslí něco pro žáka nehezkého, nebo ho rovnou potrestají. Jaký vztah má žák k učiteli, který to způsobil? Proč ho nepotrestal sám a férově mu věci nevysvětlil? Kdyby mu dal šanci, třeba by to mohlo dopadnout pro oba lépe…  A nebo si představte, že rodič své díte trestat nechce. Pomyslí si o učiteli něco pěkného, když vidí tu snahu o pomstu? Nedělejme si iluze: všichni snad známe některé kolegyně ze sborovny, které uvažují takto: darebák mě nakrknul, tak mu to doma pohnojíme poznámkou a táta fakana za trest spráská. Sprostá a zbabělá vendetta.  A ta souvisi s dalším důvodem, proč nedávat poznámky:

Důvod sedm: poznámka je nositelem negativních emocí

…což se týká všech tří stran: učitele, žáka i rodiče. Negativní vlna se přenese na všechny zůčastněné. Jsme si stále vědomi faktu, že kvalitní vzdělávání se neobejde bez pozitivních emocí? Jak do toho zapadá poznámka?

Důvod osm: poznámka odkrývá někdy chudý a nepedagogický myšlenkový svět daného pedagoga

Například poznámka: „Mluví!“, kterou navíc učitelka doplnila zamračeným smajlíkem. Copak není naším vzdělávacím cílem, aby žáci ve škole mluvili? Co za učitelku chce mlčící děti? Nebo poznámka „Odmítl zpívat ve skupině chlapců!“ Aha, řekne si rodič, máme tu učitelku, které nutí mutujícího puberťáka do nějakého pro něj ponižujícího zpěvu, aniž by mu dala možnost odmítnout pro něho nepříjemnou činnost a nahradit ji něčím smysluplným.

Důvod devět: poznámka ukazuje hloupé řešení kazně ve školě a odhaluje stupidní kázeňské řády

Mnoho učitelů argumentovalo třeba takto a podobně: „Poznámka je jako zpětná vazba pro rodiče, co třeba bylo špatně. Plus je to podklad pro důtku nebo 2 z chování apod. Nevidím důvod je nedávat.“ Takže je v pořádku dávat dvojky s chování na základě obdobných malicherných poznámek? Řešit problémy represí namísto hledání cesty? Některé školy mají dokonce ty pitomoučké kalkulace: deset poznámek znamená ředitelskou důtku, patnáct znamená dvojku z chování. Děkujeme těmto ústavům za ukázku, jak se škola může změnit v káznici plnou trestanců. Ale tohle nemá se školou v roce 2021 nic společného! Je v tomto tisíciletí ještě omluvitelná podobná zabedněnost?

Důvod deset: neděláš to rád? Tak to nedělej vůbec!

Mnoho učtelů psalo: „poznámky nepíšu rád, naštěstí jsem dal jen jednu za měsíc“ a podobně. Pokud je to pravda,  stejně je to alibismus nehodný moderního učitele. Vzdělávání je záměrná činnost, tedy při ní mysleme. Pokud vím, jak je poznámka nefunkční a zcestná – a ona takoví je! – nedám prostě poznámku žádnou, nikdy a nikomu a věci řeším jinak! Pokud intuitivně cítím, že psaní poznámek nedělá mému pedagogickému srdci dobře, tedy to nedělám, protože jsem svéprávný člověk. Ostatní jsou jen trapné výmluvy, znaky učitelské lability a podléhání nekvalitní většině. Ale kvalitní pedagog má jít svou cestou, podle své filozofie. Ne se vymlouvat na ostatní nebo na zvyklosti a omlouvat tak svou pohodlnost a bezradnost.

Na závěr musím poděkovat všem učitelům, kteří ty zoufale nepedagogciké názory kolegů regulují a maminku v diskuzi podporovali, jako například Viki Klimtová: „Omlouvám se, ale to jsou tak zbytečné hlouposti a výdej energie, že si nejsem jistá, jestli p. učitelka nazamrzla v 80. letech. Děti mluví a hýbou se, protože jsou živé, nejsou to roboti a převážně děti vyrušují, když je učitel nezaujme, nezaměstná a nudí se. Na takovéto poznámky bych nebyla schopna reagovat, jsou hluboce pod kognitivními funkcemi vzdělaného člověka.“ Nebo Miroslav Routa: „Mě docela překvapuje, jakou poznámkování tady má podporu. Kdysi jsem někde četl něco jako “Poznámky jsou zvláštní způsob , jak se učitel rodičům přiznává, že nezvládá jejich dítě.” Docela se s tím ztotožňuji. Za mě je to naprosto kontraproduktivní. Dítěti je nějaká poznámka podle mě většinou fuk. Já pamatuji, že jsme ve čtvrté třídě poznámky dostávali. Patřil jsem mezi ty “hodné děti”, ale byl jsem chronický zapomínač – pravidelně chyběl domácí úkol, nějaká učebnice, pomůcka, co já vím. Každopádně to vedlo k tomu, že jsme pak s těma největšíma sígrama soutěžili, kdo těch poznámek bude mít víc. A opět to neplatí plošně, ale když teda budete mít ty podklady pro napomenutí a dvojky z chování atd. tak jako co? Řeší tyhle tresty to chování žáka? Nemyslím si. Naopak opět pamatuji spolužáka na gymplu, který to dotáhl někam na ředitelskou dutku, ale vzhledem k tomu, že to bylo za řeči na všemi neoblíbenou učitelku, byl za kinga a taky se tak cítil.“ Anebo jak napsal Jan Hrubeš: „Je mi z téhle debaty moc smutno. To si vážně ještě tolik pedagogů takhle vynucuje autoritu z pozice síly?“ A právě jen díky podobným názorům je možné doufat, že naše školství má ještě šanci na resuscitaci.

Většinou lze brát za bernou minci, že praxe je prubířským kamenem teorie. Jak tedy v praxi dopadl výsledek tohoto konkrétního poznámkování – v řeči nekompetetních učitelů „předávání informací rodičům“? Takto:  „Ale syn, který se po tom šíleném roce do školy fakt těšil, už se mi po příchodu ze školy dokonce rozbrečel, fyziku a přírodopis má po prvních dvou týdnech za “obávané předměty”. Dnes odcházel s tím, že se bojí, že něco zapomene.“ Tak co, vy pisateké poznámek a obhájci represí, vyvolali jste strach a obavy, spokojeni? Za dva týdny!!!! Ničit vztah k něčemu, co by měl žák s radostí objevovat celé roky, to musí ta učitelka fakt být kádr. Jen ať se mě bojí, hlavně když mě poslouchají, řekl císař Tiberius. Tomuto „poslouchání ze strachu“ se děti naštěstí vzpouzejí – byť je to stojí další a další poznámky. Ale neměli bychom my jako učitelé spíše naslouchat názorům Komenského, než římského diktátora?

Tags: , ,