Lesk a bída jedné malotřídky III.: evaluace a workshop

Na žádost pana starosty jsem provedl jednodenní pedagogicko – didaktický audit v jedné malotřídce. Nebylo to dobré, jak jsem popsal v prvním díle shlédnutou výuku. Bylo to vlastně velmi mizerné. Ve druhém díle jsem kupil nápady, jak by to šlo lépe. Pozorování výuky ale nebyla jediná činnost, kterou jsem v dané škole realizoval. Panu starostovi jsem předal nejen 1) popis výuky, ale i 2) výsledky evaluace žáků, 3) rozbor svého workshopu s učiteli, 4) SWOT analýzu školy, a také 5) doporučení základních kroků, které je v této škole třeba udělat.

A protože vzdělávání je o sdílení zkušeností, rád předám tyto své zkušenosti, které jsem v dané malotřídce nabyl. Věřím, že mohou být mnohým k užitku.

EVALUACE

Pro evaluaci jsem využil techniku „Loďka“, která je čtenářům mého blogu a „Moderní didakticky“ dobře známa. Je grafická s doplňováním textu. Žáci hodnotí: 1) co jim v připadá obtížné, 2) co je žene dopředu, co se jim líbí, 3) svou třídu, tedy spolužáky jako celek, 4) co se jim líbí na práci / činnosti jejich učitelky, 5) co se jim nelíbí na práci / činnosti jejich učitelky.

Tento evaluační obrázek (popsaný textem a nepodepsaný) odevzdalo 12 žáků čtvrté třídy a 13 žáků páté třídy. Alarmující bylo již to, že žáci se s hodnocením výuky a učitelů setkali vůbec poprvé (!). To je velmi zarážející a krajně nevhodné, neboť žákům pak chybí hodnotící dovednosti a učitelům zpětná vazba. Samozřejmě, zpětnou vazbu přijímá jen takový pedagog, který se chce zlepšovat a nebojí se mínění žáků. Ti vyhořelí na to kašlou, ty špatné to nezajímá, ti nejhorší odepírají žákům právo se k vyučování vyjadřovat.

Školní práce: jeden žák udělá časovou linku, druhý žák udělá stejnou časovou linku, třetí žák udělá stejnou časovou linku, čtvrtý žák….. osmý žák… dvanáctý žák… už spíte? 🙂

Všichni žáci se zájmem pracovali a bylo vidět, že je úkol zaujal. Evaluace (na kterou měli 10 minut) velmi často obsahovala uvedení předmětů, které jim jdou a nejdou, že rádi hrají fotbal a že se jim líbí, když je paní učitelka „hodná“ nebo „milá“. Naopak se jim nelíbí „když se zlobí“. To jsou věci, které děti píši vždy. Chválili i kamarádský přístup ostatních dětí, to, že je tu legrace nebo že je nebaví chodit po schodech.

Ovšem někdy se objevily i věty, které ukazují na rezervy ve výuce.

Ve čtvrté třídě se žákům například nelíbilo: „nepsat každý den desetiminutovky“, „je moc rychlá“ (hned několikrát), „dává nám pětiminutovky“, „máme těžké příklady“, „nemůžeme pít v hodině“, „je přísná“, „mohla by dávat lepší známky„.
To ukazuje výkonově a testově zaměřenou výuku bez diferenciace podle schopností žáků, tedy práci bez individuálního přístupu (!). Navíc je tu každodenní testování, což je nevhodné a zbytečně stresující. Toto negativní a nevhodné pojetí výuky, kterého jsem si všiml na vyučovaných hodinách, je tu viditelně pravidlem.

V páté třídě se žáci rozepsali ještě více. Nelíbí se jim: „referáty a projekty“ (to, že projekty vůbec projektem nejsou, popíšu dále), „testy“ (to bylo napsáno mnohokrát), „učení na písemky“ (také mnohokrát), „moc nejezdíme na výlety“, „učit se z učebnice“, „zkoušení„.

Opakovaně se objevuje, že to žákům „nejde v hudebce„, což je dáno pravděpodobně zbytečnou náročností a nepochopením pedagoga, o co vlastně v hudební výchově jde. Ale i obecně: hned několik žáků má pocit, že „mi nejde učení„, což ukazuje špatnou práci učitele v oblasti individuálního přístupu, hodnocení a diferenciace obtížnosti. To potvrzuje i hodnocení žáka: „Bojím se číst před celou třídou. Bojím se psát před celou třídou na tabuli. Protože se bojím, že udělám chybu.“ To opět ukazuje příliš výkonové hodnocení, vytváření neúspěšných žáků, špatný individuální přístup k dětem a nevhodnou práci s chybami. Obecně řečeno, evaluace žáků vůbec neukazuje na hravý a zábavný první stupeň! Žáci vykazují názory na výuky jako v nějaké sedmé třídě dost špatné školy, kdy už mají všichni plné zuby zkoušení, testů a učení vůbec. A to prosím v malotřídce, kde je v každé třídě (kromě třetí, kde je jich 21) nejvýše 17 žáků! To je jako stvořené pro individuální přístup k žákům a kreativní výuku, tedy pravý opak toho, že se jede frontální výuka 45 minut v kuse.

Tyto výpovědi žáků ukazují na způsob výuky, který by byl nevhodný i pro vyšší třídy, ale na prvním stupni ZŠ je přímo trestuhodný. Vede k totiž něčemu, co jeden žák vyjádřil lapidárně, ale s mrazivou definitivou: „učení mě nebaví.“ 

WORKSHOP

Workshop nebo snad pracovní beseda s učiteli trvala zhruba dvě hodiny. Snažil jsem se ukázat pedagogům vhodnější postupy a lepší metody na tématech, kterých jsem byl svědkem. Ale moc úspěchů anebo zájmu jsem nezískal. Na začátku naší besedy se jasně prokázalo, že Školní vzdělávací program  této školy (dále ŠVP) obsahuje zbytečné, nesmyslné a formální věci, což je ale jedno, neboť se podle něj stejně neučí. V ŠVP například stojí, že ve škole jsou použity „daltonské prvky“. Nejen, že nejsou, ale žádný z přítomných učitelů ani nevěděl, co to ty daltonské prvky jsou. Jediné, co jsem se o alternativních školách za celou dobu dozvěděl, byl hororový příběh paní učitelky o „jedné holce“, co byla rok v Montessori škole, pak se s děkováním bohu vrátila do „normální“ školy a teď je z ní vědkyně. Vyprávěno to bylo ne jako jeden odborník druhému – s nějakými konkrétně popsanými negativy daného přístupu – ale jako pavlačová zkazka. Pravý učitelský bulvár!

ŠVP: Prvky daltonské výuky? Jistě, jen si musíme vzpomenout, co to vlastně je…

Tady si dovolím malou vsuvku. I když se považuji za progresivního, řekněme i reformního pedagoga, těžko by mě někdo mohl označit za alternativce (přestože školím i alternativní výukové metody a tu a tam se objevím na konferenci některé alternativní pedagogiky). Dokonce se domnívám, že kvalitní veřejná škola je lepší než zmršená alternativa, které jsme u nás až příliš často svědky.  Takže za ideál nepovažuji alternativní vzdělávání, ale KVALITNÍ VZDĚLÁVÁNÍ! A standardy kvalitní výuky – individuální přístup k žákům, podporující hodnocení, zábavná, praktická a aktivizující práce ve třídách, osobnostní rozvoj žáků, znalost didaktiky apod. – to nejsou ideální nároky na alternativního učitele nějaké montessori školy. To jsou minimální nároky na práci každého kvalitního učitele, ať už učí kdekoliv!

ŠVP: Očekávanému výstupu vlevo by mělo odpovídat učivo vpravo. Tak co myslíte? Co z toho jsou „regionální specifika“? A co z toho je to „současné“? Že by Jagellovci?
Mám rád husity – ale tohle není projekt.

Takže učitelé, kteří neznají ani základy toho, co mají ve svém ŠVP (přestože ho „psali“) se podobají pomateným stavebním inženýrům, kteří vůbec nevědí, kam přijde asfalt a kam beton na mostě, který sami staví podle svého vlastního plánu! A nejen, že tito učitelé neznali svůj ŠVP, neměli ani vědomosti vztahující se k RVP, natož že by respektovali jeho cíle. Prostě při výuce vycházeli z té nejhorší tradice osnov a zastaralého učiva. A učili to, co ani neměli – a ještě špatně. Přece jen, psát na tabuli v Prvouce třetí třídy „zrak – oko“ a „sluch – ucho“, to je tak na rovni školky a navíc je u toho zábavy jako na funuse. Učitelé vůbec netušili, že už mnoho let platí úplně jiné, změněné cíle vzdělávání. Někteří žáci tu mají sice nadprůměrné dovednosti ve čtení a prezentaci (ovšem zdaleka ne všichni), ale to je pravděpodobně dané tím, že se v této škole jiné dovednosti vůbec neprohlubují. Převládá frontální výuka a ve třídě se dělá jen minimum dalších činností. Ony učiteli v hovoru zmiňované „projekty“ vlastně nejsou žádnou projektovou výukou! Ta se vyznačuje kreativitou a samostatností, včetně vlastního řešení úkolů. Zde je to většinou ale jen jeden druh činnosti: žáci zpracují nějaké učivo na papír. Takže ve třídě máme šest zpracování planet na papír A4, pak čtyři husitské papíry A4 atd. atd. Není to projekt, jsou to výkresy, tématické koláže, které si jsou podobné jako vejce vejci. A vhodné tak maximálně pro druháky!

Ani druzí husité nejsou projekt.

Obrovské množství testů, písemek a desetiminutovek vede k tomu, že žáci mají desítky známek z různých předmětů, které ale převážně jsou jen o jedné dovednosti: naučit se učivo doma. Proč tolik písemek? Učitelka se vyjádřila: „Kvůli rodičům, aby známka byla podložená„(!). Panebože, Komenský rotuje v hrobě. Byl jsem šokován, když jsem učitelku slyšel ještě 14 dní před prázdninami při výuce říkat, že „zítřejší písemka u některých rozhodne o závěrečné známce„. Když jsem se zeptal, jak nemůže mít ještě jasno o známkách, řekla, že se snaží „žáky motivovat, aby se učili„.

Nevím, jestli to zní dostatečně hrozně, jak to hrozné z hlediska vzdělávání je. Ani sám totiž nevím, co je horší. To, že se žáci učí pitomosti do testu nebo to, že z jejich vzdělávání zmizelo objevování a radost ve jménu drilu, nebo to, že učitelé alespoň v červnu s dětmi na prvním stupni (!) zábavně nepracují, ale místo toho motivují je k domácímu šprtání? Uč se, zítra se rozhodne! Jen špatný učitel vyhrožuje neprospěchem, aby se žák učil. Ten dobrý mu dělá z učení zajímavou a přínosnou věc.

Protože jsem v navštívených vyučovacích hodinách hodnocení neviděl, důkladně jsem se informoval u žáků. Dozvěděl jsem se z více úst, že čtyřku nebo pětku lze získat i v první třídě (!). Tady bych konstatoval, že obecně je nevhodné dávat čtyřky a pětky, ale do třetí třídy jde o pedagogický zločin. Z úst učitelky, když jsem žádal vysvětlení, ale vycházela jen krajně nevhodná klišé:

• tom. že špatnými známkami se má rozlišit, kdo má na gymnázium a kdo půjde na učňák (to říká učitelka na prvním stupni, probůh!;
• že frontální výuka není nic špatného;
• že rodiče sami říkají učitelům: tak mu tu špatnou známku dejte!
• že dítě musí zažít neúspěch, protože takový je život apod.

Nejhorší na tom je, že učitelé této školy vůbec nevědí, jak hodnocení pedagogicko – psychologicky funguje. I pokud žák dostává podporující hodnocení od učitele (tedy bez špatných známek), nejde o žádnou ochranu před neúspěchem. Naopak! Žák je hodnocen spolužáky, sám sebou i učitelem často velmi kriticky, ale vyváženě. A právě tak se učí jak hodnotit, tak být hodnocen. Dostává precizní zpětnou vazbu, zažije neúspěchy, ale v podporujícím prostředí, které nevytváří neúspěšného žáka. V úkolech, na které stačí! Tak by to mělo být. Jenomže pedagog, který se vůbec neorientuje v oborech jako je pedagogika nebo didaktika, si takové děje neumí ani představit (!). Tradiční výuka, kde jedině učitel je hodnotitelem, porotcem i soudcem, spolu se srovnáváním výkonu žáků mezi sebou, vyžadování bezchybných výkonů a trestání chyb může i na prvním stupni vytvářet žáky bez odměny, úspěchů, motivace, se sníženým sebepojetím a sebehodnocením. Přesně, jak učitelka řekla: „je to materiál pro učňáky“ – které ona bere jako tu jedinou cestu pro ty, „co na to nemají“. Že by měla pracovat tak, aby každý dostával úkoly, na které stačí, ji nenapadne. Nevím, co by řekli rodiče na to, že už tady se jejich děti dělí na ty „studijní“ a na ty „pro učňáky“.

Co dodat? Nevhodná a nekvalitní výuka je vlastně jen obrazem nekompetentních pedagogů, kteří svým přemýšlením zůstali někde v osmdesátých letech. Chápu, že pro některé z nás jsou „osmdesátky“ pokryty zvláštním sentimentem a mnozí vlastně nechápou, co je na tom špatného, učit jako před více než třiceti lety. Tak si představte, že byste šli s dítětem k zubaři, který by pracoval jak v roce 1980 a na vrtačce z roku 1980. To by vám nebylo chudáka dítěte líto? A jako dentisté se od té doby posunula i pedagogika, didaktika a pedagogická psychologie. Jsou to aplikované obory, plné moderních poznatků a postupů, které kdo neovládá, je to na jeho práci zatraceně vidět. Jinak to být ani nemůže. Který vysokoškolák dnes vystačí s vědomostmi o svém oboru, starými 30 let? To je možné opravdu jen ve školství.

V posledním, čtvrtém díle, budu prezentovat onu SWOT analýzu a mnou doporučené kroky a možná bude čtenáře zajímat, jak se jimi starosta řídil a jak – a zdali vůbec – ona malotřídka s těmi skvělými dětmi (ne však skvělými zásluhou učitelů) nakročila ke světlé budoucnosti. Děly se věci!

A nyní už zbývá je poslední část: SWOT analýza, závěry a boj, který se na dané obci odehrál.