ZŠ Čachrov: taková „normální“ malá kvalitní škola

Rád jsem přijal pozvání na návštěvu do ZŠ a MŠ Čachrov. Je to škola, která se charakterizuje jak „škola, která staví na vrozené zvídavosti dětí a touze se učit. Volbou přístupů a metod žáky vedeme k sebepoznávání a sebeřízení, tedy k samostatnosti a zodpovědnosti za své vzdělávání. Věříme v sílu vnitřní motivace a zároveň respektujeme různé úrovně vývoje jednotlivých dětí„. Takové krásné věty jsou ale na stránkách mnohých škol a realita je jiná. Jak to funguje v Čachrově? Zvu vás na exkurzi do jednotlivých tříd, abychom viděli, jak se taková filozofie školy realizuje v každodenní praxi. Uvidíte běžný den tak, jak ho spatřily moje oči.

Začneme těmi nejstaršími v páté třídě. Vidíme obrázek častý v alternativních školách: děti pracují na svých úkolech, každé svým tempem a navzájem si pomáhají a radí. Tohle ale není škola alternativní, tohle je prostě jen škola kvalitní. Je vidět, že se dokáží soustředit a nevnímají, co se kolem děje. Jeden chlapec je viditelně zahloubaný do myšlenek, nakonec vítězoslavně prohlásí: „Je to podstatné jméno.“ Ale spolužák, který s ním celý problém sdílí, mu pomalu vysvětluje, že to tak být nemusí a proč. Na další část hodiny se všichni sejdou na koberci. Žáci pracují, sdílejí svá řešení a naslouchají si. Když se komunikace rozjede příliš, stačí paní učitelce říct: „někdo mluví a nemá slovo„. To, co vás zaujme na první pohled je to, jak žáci pracují s chybou svou a druhých. Pokud někoho opravují, vždy je to velmi citlivé a odůvodněné. Paní učitelka zadává úkoly: „máte na to deset minut, pak se sejdeme zase na koberci„. Dvojice si najdou svá pracovní místa a přesně se řídí pravidlem „potichu, spolupracuj, dodržuj čas„. I když je komunikace v hodině živá, žáci hodně sdílejí své nápady a také někteří často oslovují „Aničku“ (paní učitelku), nikdo z dětí jiné nevyrušuje, nelítá, nijak nezlobí… zkrátka jen práce, komunikace a učení. A samozřejmě i radost a zábava.

U čtvrťáků má každý ze žáků své texty (a obrázky), postupně je čtou a hledají souvislosti. Když někdo ze žáků čte – ať už je to jakýmkoliv tempem – ve třídě je přímo hrobové ticho. Jinak to je, když se děti mezi sebou radí. Probíhá vzájemné učení: žák se zeptal na slovo v textu: „co jsou to pesticidy?“. Další mu to vysvětlil a ještě jiný dodal nad rámec textu: „Ty dokážou způsobit rakovinu„. Další žák důležitě potvrdil: „Není to zdravé, z toho jsou nádory„. Takových okamžiků bylo v hodině mnoho, kdy žáci přinesli nové informace a doplnili téma o různé zajímavosti. U počasí jeden žák doplnil své zkušenosti s kroupami, jiný doplnil své pozorování eroze půdy… mnohokrát se debata nesla velmi zajímavými směry, u kterých by se nejeden dospělý něco přiučil. V témže okamžiku, kdy jsem si říkal, zda už se nesedí moc dlouho, učitelka zavelela „pro lepidla“ a celá třída změnila činnost. Jeden chlapec si zapomněl mobil v kapse, na prosbu učitelky okamžitě beze slova šel a uklidil si ho do batohu. Mobilní telefony mají místo jen v pro to speciálně určeném čase, ale v této škole se snaží přestávky smysluplně zaplnit. Například úterý patří hře v šachy. Dvojice se rozesadí k šachovnicím na chodbě a už se tahle královská hra rozehrává na mnoha bojištích. Na přestávky má škola asistenta, který v nich organizuje hry a třeba také výtvarné aktivity. Mimochodem, velká událost o této přestávce byla, že přišly malé mikroskopy a žáci si hned zvědavě prohlíželi různé preparáty. Děti se z nich opravdově těšily a říkaly, že jsou naprosto ideální pro výpravy do přírody. Ale k hodině: učitelka dala pak dětem k jejich práci zpětnou vazbu. V této škole se neznámkuje, pracuje se se slovním hodnocením. Hned několikrát jsem viděl, že se děti i různě hodnotí mezi sebou, velmi spontánně a intuitivně.

Ve třetí třídě jsem viděl žáky pracovat s geoboardy. To je pomůcka, typická pro montessori pedagogiku a potvrzuje to, co často říkám: právě všeobecné školy mají tu výhodu, že si učitelé mohou vyzobat to nejlepší ze všech pedagogických směrů a alternativ. Při práci ve třídě je klid. Žáci pracují s pětiúhelníky, když někdo svůj vytvoří, položí ho do středu a ostatní spolužáci ho podrobí kontrole. Při této práci vidím vlastně jediný konflikt za celý den: kluk pošťuchuje dívenku, ale ta prostě po chvíli odejde. Jiní žáci mu však okamžitě říkají, že se takhle chovat neměl. Je vidět, že ho to mrzí, později se to snaží napravit. Jak vlastně učitelky pracují se třídou, co se pravidel a chování týká? Je vidět, že děti mají pravidla zvnitřněná. Proto stačí učitelce často jen to, aby dané pravidlo připomněla: „Co děláme s pomůckami, když jsme přestali pracovat?“ Žáci: „Uklidíme je tam, kam patří.“ Paní učitelka: „Tak to, prosím, udělejte.“ Účinné je to samozřejmě zejména tehdy, pokud učitelky a asistentky táhnou za jeden provaz a jednají konzistentně. V této škole se ukazuje, že není vůbec nutné a potřebné, aby učitelky byly aprobované. Mnohem důležitější je to, aby rozuměly a společně podporovaly danou filozofii školy, aby byly empatické k žákům a spolupracovaly. Aby byly každý den připraveny znovu a znovu hrát si a pracovat s dětmi a dělat jim vzdělávání zajímavé, zábavné a přínosné. Sebevzdělávání v tomto směru je mnohem důležitější než diplomy z mizerných peďáků. A ty, které byly uděleny ještě v době, kdy tam učil Zdeněk Nejedlý, ty nemají cenu ani papíru. Tituly a diplomy zkrátka nic neznamenají a o kvalitě pedagoga nic nevypovídají. Není samo sebou a rozhodně to není samozřejmostí, když máte děti ve škole, kde učitelky táhnou za jeden provaz a tím provazem je kvalitní vzdělávání. Myslím, že mnoho rodičů by se kvůli podobné škole klidně přestěhovalo, aby svým dětem takové vzdělávání zajistili.

Druhá třída má pohybovou hru a angličtinu zároveň. Protože vzdělávání potřebuje hru stejně jako plíce kyslík, zde paní učitelce pomáhá maňásek. „Paní učitelka“ je moje oslovení pozorovatele, děti ve škole svým učitelkám tykají a říkají křestními jmény. Děti se férově střídají a při tom si navíc dávají přednost, jak v té nejlepší gentlemanské škole. Druháčci jsou hodně zvědaví, ale ukazuje se tu další znak kvalitní školy: nikdo z učitelů nic nevykládá a neříká dětem, jak to přesně je a jak je to správně – natož aby to pak zkoušel. To platí pro všechny třídy. Mnohem častější je, že učitelky vedou děti k řešení. Například u už zmíněné aktivity o počasí se paní učitelka ptala: „Proč chtěl jet na zimní prázdniny do Austrálie?“ nebo „Jak vzniká přestupný rok?“ Jednou se dokonce paní učitelka úmyslně/neúmyslně zmýlila a obrátila, za jak dlouho se země otočí kolem osy a kolem slunce. Žáci jí však vzápětí rozumně vysvětlili, jak to doopravdy je.

Prvňáčci, to jsou hotová zlatíčka! Vždycky když je vidím při práci, nedokážu pochopit nikoho z těch „učitelů“, kdo by dal těmto činorodým tvorečkům špatnou známku. Nechápu to samozřejmě ani u starších dětí, ale na prvním stupni nebo dokonce v první třídě? To není jen na výpověď, to je na pranýř na náměstí. V této škole ale žáci samosebou žádné špatné známky nedostávají. Stejně však pracují s plným nasazením a právě přemýšlejí nad problémy Hejného matematiky. Sám jsem si lámal hlavičku s nimi, nebylo to úplně jednoduché. Byl jsem dokonce svědkem „heureka efektu„, kdy se žákyně plácla do čela: „Už jsem to pochopila!“ Nutno přiznat, že se jí to povedlo nějakou chvíli přede mnou. Po samostatné práci přichází skupinová, pak ve dvojicích, později opět společná práce… formy se střídají a už od první třídy jsou děti vedeny k tomu, aby dokázaly spolupracovat a pomáhat si s kýmkoliv jiným ve třídě. Chtělo by se říct: je to ta nejsamozřejmější věc na světě. Ale dokáže to jen výborný pedagog.

Jenomže problém je, že u nás mnoho učitelů si podobnou výuku nedovede představit a vůbec netuší, jak se k ní přiblížit. Neznají principy kvalitního vzdělávání, nebo je dokonce popírají, protože tak maskují svou neodbornost a nekompetentnost. Rád bych každému umožnil pohled na den v podobné škole, aby přestaly ty stále nejapné námitky: Oni tam neznámkují! Oni učitelkám a asistentkám tykají! Učitelky jim tam nevykládají učivo! Děti pracují na různých úkolech! Ano, kvalitní výuka nemá v českém vzdělávacím prostředí na růžích ustláno. Je dobře, že existují takové školy, jako je ZŠ a MŠ Čachrov. Snad obyvatelé této obce docení, že mají na dosah pro své děti veřejnou školu toho druhu, po které mnozí rodiče touží, ale je pro ně nedostupná, vzdálená nebo v soukromých rukách příliš drahá. Já bych podobnou školu přál dosažitelnou každému rodiči v každé obci.