Šprtky a potížisté v našich třídách. Jak je nemít?

Na začátku byla korepsondence s jednou kolegyní, která mimo jiné napsala: „Dodáváte mi víru, že třeba moje vnoučata zažijí školu, která bude k dětem přívětivější. Mám tři syny školou povinné, z toho dva „potížisty“.“ Já jsem ji odpověděl: „Potížisté jsou ti, co světu dávají (kromě potíží) také často i něco nového. To šprtky nedokážou.“  Tato naše výměna názorů vedla k diskuzi, do které se zapojili i další a kde se objevily i kritické názory: „stereotyp nehodný pedagoga“  nebo  „je nutné psát šprta v ženském rodě a potížistu v mužském?“

To je trochu nepochopení významu těch tří vět a také mě to vedlo k dalším myšlenkám. Jedna z nich reaguje na otázku z diskuze: „prosím o definici slova šprtka„. Ok, velmi volně: šprtka je žákyně (nebo žák), která se výborně učí to, co je jí učitelem zadáno a pak je schopná to bezchybně přeříkat nebo napsat v testech tak, že má jen jedničky a každou jinou známku chápe jako neúspěch. Mohu použít i charakteristiku kolegyně Ondrášikové: „Já význam slovo „šprtka“ vnímám jako označení pro žákyni, která se vzorně učí nazpaměť kvanta předloženého učiva a jejíž motivací pro učení je především mít dobré známky, případně svědomitě plnit kladnou roli… A vím, o čem mluvím. Mnoho užitečného mi to do života nepřineslo„. Díky, lépe bych to nenapsal. Potížista způsobuje potíže – nebojte, vím, že je to hezký příklad definice kruhem. A tyhle potíže učitele vyvedou z míry, neboť takoví žáci porušují pravidla nebo zaběhnutý řád nebo myšlenkový mainstream.

K oněm výtkám: označení nějakého žáka jako potížisty nebo šprta NENÍ steretyp o nic více, než popsat obraz jako „krajina s břízami“ nebo „slunečnice ve váze“.  Je to zobecnění, které je u mnoha popisů nutné. A jde o popis, který má vyvolat odezvu – ne konkrétní, ale spíše pocitovou, postojovou… Jako když napíšu „bourák“, nemusím nutně popisovat přesný typ auta nebo objem motoru pro tu obecnou představu. Stejně tak, když napíšu, že začínající učitel pociťuje aspirační úzkost, není to steretypizace, ale popis jevu, který se samozřejmě nemusí týkat všech. Je to zobecnění? Ano. Ale právě proto, že to platí obecně! Ne ovšem u 100% těchto kolegů, samozřejmě. Ale je to jev dostatečně významný, že stojí za to nad ním uvažovat a také přemýšlet, jak ho minimalizovat. Ale k naší věci: ve školní třídě prostě existují role, které můžeme nějak nazvat: šprt – vůdce – třídní šašek – záškolák  a podobně. Někdy jsou tyto role obsazeny s velkou reprezentativností, v jiné třídě chybí. Když řekne jeden učitel jinému učiteli: „mám ve třídě, Jindru, je to takový třídní šašek„, je jasné, co tím míní. Nehrajeme si tím na vědu a měli bychom vědět, že jakákoliv typologie je jen model. Konkrétní lidé NIKDY plně nenáleží do ŽÁDNÉ typologie, ale to neznamená, že nemají společné znaky. 

Škodlivá stereotypizace vypadá jinak: učitel si o žákovi po jedné jeho nevhodné reakci řekne – helemese, to je ale darebák – a zařadí ho do kategorie všech těch nezdarů, se kterými bojoval a bojuje za celé roky. Zařadil si ho do kategorie a podle toho s ním bude jednat. Proč píši šprtka v ženském rodě a potížista v mužském? No, naznačil jsem tím poměr, se kterým jsem se za desetiletí své praxe setkal. Pokud vzpomenu na šprty, přes 80% byly dívky. Potížisté byli v 90% chlapci. To je vše. Žádná Amerika k objevení to není. Samozřejmě, pokud učíte na zdravce nebo autoklempíře, tyhle poměry nedávají smysl, řeč je o běžné, v pohlavích vyrovnané škole. Nechci nyní debatovat třeba o tom, že je to dané výchovou a tradičním přístupem k oběma pohlavím, že chlapci jsou ti, kteří častěji porušují pravidla a děvčata zase lépe chápou spojitost mezi školním úspěchem a kázní. Různá měření třídního klimatu jsou v tomto směru jednoznačná a nelze o tom vlastně ani nijak diskutovat. Je to fakt a kdo chce, ten si také vyhledá různé výzkumy a šetření, třeba to „pískovišťové“. Kdo je při hraní na pískovišti volán dříve, když se vzdaluje od rodiče – chlapec nebo děvče? Komu z předškoláků  je umožněn průzkum do větší vzdálenosti – chlapci nebo dívce? A podobně. Nebudu nosit dříví do lesa, já jen chci krátce upozornit na tři myšlenky, které mě napadly v této souvislosti.

První myšlenka začne ujištěním, že „šprtky“ máme všichni rádi. Který učitel nemá rád svědomitého žáka, který se správně naučí všechno, co chceme, který nám dává ty správné odpovědi a který se správně chová? Každý ho má rád a přeje si mít takových žáků více. Já také.  Ale pokud učitel realizuje kvalitní výuku, musí tyhle memorovací automatismy podobných žáků rozbít. „Pane učiteli, co se máme naučit? Z čeho budete zkoušet? Co bude v písemce? Co kdybyste nám to nadiktoval, ať se máme z čeho učit? Kde si stáhneme vaši prezenetaci, abychom se to mohli naučit?“ To ukazuje předchozí a současnou špatnou výuku. Žákyně nebo studentka z VŠ, která se učí ze sešitu a oranžově a zelenkavě barví odstavce ve skriptech k memorování, je myšlenkovou otrokyní. Není si toho vědoma, bohužel. Podle svého svědomí se dokonce považuje za vzorně pracující. Ale není to myslící a problémy řešící člověk, je to robot na učení. My nechceme, aby se někdo bezmyšlenkovitě šprtal poznatky, která pasivně získal při frontálce a podobné výuce . 

Druhá myšlenka je moje úvaha o tom, že až příliš učitelek bylo šprtkami (a zase píšu úmyslně v ženském rodě, feminizace našeho školství není přece žádný klam, ale fakt). Proto se hned naježí, když někdo o šprtkách negativně mluví. Buď jimi samy byly (jako kolegyně: „Podle vás jsem já šprtka, průměr do 1,5. Ale nemyslím si,bude bych světu nic nedala.“) nebo si je staví na piedestal a dávají je za vzor. Vtisk těchto učitelek z vlastní minulosti je ten, že „každý se může všechno naučit“ – neboť ony se naučily, „každý může dostat jedničku“ – neboť ony je dostávaly a „každý se může hezky chovat“ – neboť ony nezlobily. Svět neúspěšných žáků je jim cizí. Byl jim cizí jako žákyním a je jim cizí jako pedagogům. Vždycky tak nějak cítili, že si jiní žáci špatné známky oprávněně zasluhují a svoje mínění nezměnily ani jako učitelky. Ten vtisk a tyhle názory jsou nesmírně škodlivé, neboť vedou k elitářství a odmítnutí individuálního přístupu k žákům. Sice ho tyto učitelky slovně zastávají – ale zejména svým výkonovým hodnocením ho popírají. Abych byl spravedlivý, mezi takými jsou jistě i učitelé muží. A je mi srdečně jedno, jestli si někdo pomyslí, že tento odstavec je sterotypizace. Je to prostě věc, se kterou jsem se setkal mnohokrát. Jmenovaná přičina vede ke zjevným důsledkům. Tečka. 

Třetí a závěrečná myšlenka je ta, že Líní učitelé šprtky ani potížisty ve třídě mít nemusí. Dobrý učitel chce mít z takových pracovitých, pečlivých a svědomitých šprtů pracovité, pečlivé a svědomité objevitele, tvůrce a řešitele. Memorovat se ve třídě nemusí nic. Vědomostní výkonové testy se nepíšou a u tabule se nezkouší. Moderní vzdělávání je zkrátka o něčem úplně jiném než o šprtání. Naopak, šprtání je mu na obtíž a žáky znevýhodňuje. A jak nemít potížísty? Nepokládat jejich jednání za potíže, ale za lakmusový popírek vlastní učitelovy práce. A když mi někdo nějakým způsobem poskytuje zpětnou vazbu, určitě to nepovažuji za potíže, ale za příležitost!

Tolik k myšlenkám a nyní hurá na zbytky cukroví.