Pedagogická komora versus Učitelská platforma

Historie

Pějme na Radka oslavné písně!

Mnoho lidí se vyjádřilo k oběma novým učitelským spolkům, já jako správný historik čekal na stoletý odstup od událostí.  Toto vyprávění je výsledek mého vlastního vnímání děje, o kterých se jednou bude učit v dějinách české pedagogiky. Anebo po nich neštěkne za rok pes. Nicméně přísahám na vousy Jana Ámose, že právě takto se to v mých očích seběhlo a já si nevymýšlím. Na začátku byly facebooková skupina Pedagogická komora, kde Radek Sárközi velmi správně nadhodil myšlenku vzniku profesní komory a operoval příkladem slovenských kolegů. To je věc, která jistě stojí za pozornost a brzy vyrostla komunita, která diskutovala nejen o tom, ale (jak to u učitelů bývá) o všem možném. Brzy se ukázalo, že tu jsou názorové rozdíly, což zpočátku vůbec nevadilo. Velmi aktivně zde vystupovala Jana Kunšteková, kterou bych – bez urážky – označil jako typickou vyhořelou učitelku, zajímající se nejvíce o vlastní plat a další pracovní benefity. Někdy mi připadalo, že sami někteří účastníci diskuzí byli překvapeni, kdo dnes ještě může před děti jako učitel. Protože některé názory nejen že nebyly pedagogicky aktuální, ale už i staří jezuité učili moderněji.

Doba velkého teroru

U těchto názorových rozmíšek Radek Sárközi strkal hlavu do písku a vystupoval, jak jen nejdiplomatičtěji uměl, což bylo jistě rozumné. Když něčemu nerozuměl, buď to obrátil v žert anebo se věci jednoduše vyhnul. Jako jednotná idea se prosazovala myšlenka: hledejme, co nás spojuje s podtitulem: každý ať učí, jak umí nebo chce, ale hlavní je síla a jednota. Bylo zřejmé, že o zkvalitnění edukace nebo vzdělávacího systému to není a ani nikdy nebude. Mizerný učitel nebo pedagogický hrdina, vždyť jsme jedna rodina! Nějaké zvýšení profesních kompetencí bylo úplně mimo mísu, hlavní byly učitelské platy a všeobecný nářek nad bídným stavem povolání. Nicméně, proč klesá prestiž profese, byla pro některé jedna velká záhada: každý tu přece učí maximálně kvalitně! Za vše mohou žáci, rodiče, společnost, MŠMT a EU. Jako bonbónek se začaly projevovat příznaky kultu osobnosti jako ze stalinské příručky. Zvýraznila se úloha Radkova čističe, Janka Wágnera, který nepřipustil žádnou, ba ani soudružskou kritiku. Začal vyhazovat lidi ze skupiny nejen za názorové odlišnosti, ale třeba i za otázky, zdali on nebo Radek vůbec učí ve škole. Pak už jen stačilo se zeptat, proč zmizel ze skupiny kolega A, aby tazatelka (kolegyně B) následovala jeho osud. Jako ilustrace poslouží příklad, který si pamatuji nejlépe: mé vlastní vyhození. Radek smolil svoji kritiku Kariérního řádu (o té později) a já mu napsal jakýsi doplňující opravný dovětek. Radek Sárközi: „Vy jste nějakej chytrej!“ Já napsal: „Copak jste nikdy nezažil situaci ze školy, kdy by paní učitelka řekla: Radku, ber si příklad z těch, kdo to umějí lépe?“ Načež jsem byl ze skupiny vyhozen – za tykání! 🙂

Radek a Janek, dva giganti z Komory

Odpadlíci

Janek Wagner – ten starý šejdíř – to nepřizná (i když vlastně nevědomo proč), ale za několik týdnů vyhodil přes dvacet lidí, možná i třicet. Někteří odešli sami, zhnuseni zejména dnes již proslulým jednáním Kunštekové s komunistickou poslankyní a popíračkou procesů Gustou Fučíkovou – Semelovou. A protože to byli vesměs aktivní a edukace znalí lidé, sdružili se ve skupině Pedagogická komora – konstruktivně (dobrá narážka na „nekonstruktivní“ Wagnerovic inkvizici). Zde se jaksi kolektivně diskutovalo, velmi věcně, s pochopením a vzájemnou sympatií. Probíraly se aktuální témata a dělala se legrace z toho, jak se kosí lidé v Pedagogické komoře, kteréžto odpadlíky jsme přijímali do své náruče. Přicházeli i jiní lidé, ale s jednou zásadou: dotyčného někdo navrhl a on musel být bez námitek (třeba i tichým souhlasem) schválen. S každodenními učitelskými radostmi a starostmi se řešily i věci vážné: třeba celková koncepce. Já sám si třeba přisvojuji kredit za název Platforma (byť nejsem jejím členem), který dobře vyjadřoval i směr tehdejšího odboje. Ústřední myšlenkou v té době totiž bylo stát se edukačním think tankem, tedy mozkovým centrem, a hlídat věci, na které Radkova masa nedohlédne. Tedy ty, které se týkají kvality a jakýchsi vyšších zájmů, kterými nejsou prachy, platy nebo financování – věčný evergreen Sárközyho Pedagogické komory. Ale bez obav, jsem si vědom, že tyto hrátky interesovaly jen těch pár desítek na Facebooku aktivních učitelů – a tak je tomu i dosud.

Soudružka maoistka Valachová: generace žáků jako pokusní králíci vzdělávacích experimentů

Kariérní řád

Když skrz naskrz nekompetentní – ale o to arogantnější – ministryně Valachová přišla se svým tunelem na evropské peníze, který nazvala Kariérní řád – rázem bylo o co hrát. Moji třeskutě bystrou analýzu, co na KŘ bylo špatně, tu zmiňovat nebudu, ale střeliva proti tomu nedodělku bylo i tak dost. Nikdo neodpáře Radkovi a jeho týmu v Pedagogické komoře kredit za jeho organizační a pracovní nasazení, se kterým dal dohromady a fyzicky do sněmovny odnesl petici, kterou podepsalo 21 609 učitelů z 1 150 škol. I když jen ona sama by na zrušení návrhu zákona nestačila, odpor většiny učitelů byl i díky ní zřejmý. Radost pracovníků státních organizací, kteří se již těšili na „money for nothing“ se rozplynula.  Politické strany vycouvaly a Valachová konečně dostala na prdel. Byla to i obrovská porážka zkorumpovaných žluťáckých odborů, které ignorovaly zájmy učitelů a zastávaly (jak je jejich zvykem) zbabělé lokajské postoje. Za velmi příznačnou považuji diskuzi „odpadlíku“ v Učitelské platformě: přestože KŘ i tady měl zastánce, nakonec jakési kolektivní řízení rozhodlo proti KŘ vystoupit. Ale jak se stalo u Platformy zvykem, nikterak razantně. A brzy se ukázalo, že i když malí počtem, velcí mohou být významem: někteří členové sboru odpadlíku se dostali (na rozdíl od Radka) až k novému ministrovi Štechovi k malé besedě. Pedagogická komora zuřila a obvinění létala sem a tam: zrádci, kolaboranti, impotenti, hotová knoflíková válka.

Jak dál?

Petra Mazancová to dokáže! Ale co vlastně?

Tato nevraživost, která má jádro i v osobních antipatiích, je ale nesmyslná. Tyto dva spolky by si neměly jít po krku, jejich funkce je totiž rozdílná a mnoho cílů je společných. Radek Sárközi to pochopil rychle a adaptoval se v nové roli úspěšně. Pedagogické komora sdružuje masu lidí a dnes má více členů (1800) než kdejaká legrační asociace a větší drajv než stále mlžící a kolaborující odbory. Se svými členy v zádech Radek nabral vítr a vyjadřuje se k důležitým záležitostem, jako je třeba nový způsob financování škol. Jeho názory – které se týkají peněz –  je většinou možné považovat za rozumné. Měli bychom ho podporovat? Hmmmm… Zároveň totiž nesmíme zapomenout, že prozatím jde o „stranu jednoho muže“, pedagogického stalinistu a zamindrákovaného nemotoru, který se s nikým neshodne. Nechci však opomenout ani věrného bodyguarda a čističe Janka Wagnera, ideově podezřelou Janu Kunštekovou a také Janu Karvaiovou, Hanu Řezníčkovou nebo Pavla Šimáčka a další. Kolem Radka jsou snad i dobří lidé, ale ke slovu se ndostanou. Převládají konzervativci do morku kostí a opravdové postrachy školství. Kunšteková a Karvaiová udivují hloupostí a svými postoji učitelských jestřábů. Ano, žádné hrdličky se u Komory nekonají. Ani směrem k ministerstvu, ani k neziskovkám, ani směrem k jiným učitelským spolkům a asociacím, ale ani směrem k žákům.

V Učitelské platformě to tak hezky čisté a jasné není. Dopustili se zde několika taktických chyb a bůhví, jak se z nich vyhrabou. Namísto toho, aby zůstali myšlenkovým trustem, vlivným a s respektem vnímaným, místo aby byli pretoriány kvality a inovátory v edukaci – začali nabírat lidi úplně stejně jako Komora. Jenže z pochopitelných důvodů (byť nyní hádám), jejich počty budou oproti Radkově komoře pravděpodobně směšné. Vedení bylo ustaveno systémem „kamarádšoft“, objevili se v něm lidé do té doby se nijak neprojevující a v myšlenkovém trustu nepracující. Personální pragocentrismus tu kvete jako sviňa, některé důležité regiony a města jsou naopak bez zastoupení. Stejně tak jsou ve vedení přereprezentovány (jak hezky říkají sociologové) učitelé gymnázií. Je to améba, ve které nenajdou jednostrannou podporu ani myšlenky pedagogicky jednoznačné.

Podporujte Jaroslava Jiráska! Podporujte svého šerifa!

Každý odborník ví, že státní maturity nebo víceletá gymnázia jsou špatně a kazí systém, výzkumy a studie tomu přizvukují a bránit se tomu je už dnes znak ignorantsví – ale předsedkyně Petra Mazancová to takto nikdy za Platformu neřekne. Ani slušněji. Jak by mohla? Snaží se být až příliš bezkonfliktní. Domníváte se, že třeba Monika Stehlíková, učitelka na víceletém gymnáziu, přizná škodlivost vlastní instituce? (UPDATE: Ano, přizná. Takže klobouček dolů. Pak tu ale máme známý paradox: mám pracovat v továrně na výrobu zbraní, když vím, jaké produkty spolupřipravuji?). Takže i když také zde jsou kvalitní lidé (namátkou Vojtěch Hála, Jaroslav Jirásko nebo Kristina Zůbková), na straně druhé jsou mezi jejími členy (byť ne třeba ve vedení) opravdoví pedagogičtí zoufalci a lidé, pro které je slovo „alternativa“ nadávkou. Učitelská platforma není tím, čím by mohla být a cpe se být tím, čím nikdy být neměla a co ani pořádně neumí. Co se bude dít, až se uspořádá ustavující sjezd? Klídek, to se dle mého soudu hned tak nestane – a možná nikdy. Platforma se nyní podle mého soudu trochu polekala sebe sama a chová se trochu individualisticky a sulcovitě: ten dělá to a ten zas tohle, ale všichni dohromady nedělají nic.

Kristina Zůbková: pokrok v mezích zákona

Měli bychom je podporovat? Hmmmm, případ od případu, záleží jak, co a koho! Předsedkyně Petra Mazancová má rozumné názory, zajímavou akcí bude nejspíš jejich učitelská pidikonference apod. Ale Učitelská platforma jako by vyčerpala svoji startovní energii a sám jsem zvědavý, jak se bude profilovat. Protože ty staré dobré profláknuté cancy, co obě učitelské skupiny mají na webu jako cíle, musejí mít i svou „reálnou politiku“. Platforma si navíc dala hodně nereálné cíle a některé  z nich nepochybně skončí fiaskem nebo se z nich pomalu vycouvá. Společné cíle Pedagogické komory a Učitelské platformy jsou však četné (nejen „založíme samosprávnou profesní učitelskou organizaci“) takže jim oběma přejme, ať vyrostou z batolecího období co nejdříve – ono „období kooperace“ totiž u dětí přichází až s dalším věkem.

UPDATE: