Když je táta na baterky, žák se jen těžko dovolá. A to ani prezidentovi.

Rozmohl se nám tu takový malý nešvar. Z domácích úkolů se stalo téma s velkým „T“, takže se k němu vyjadřuje kdekdo a o zábavu je postaráno. Text Petra Chvojky, vysokoškolského učitele, je však velmi poučný.

 Petr Chvojka má dětí plný dům a jak sám píše: „čtyřem dětem pouštíme hudbu hippies a přesvědčujeme je, že musí číst poezii“. Ok, to je jeho věc. Bohužel, celý ten příběh má dál už jen poněkud smutný scénář. Začíná tak, že jeho dcera se svou kamarádkou si stěžují na domácí úkoly: „Celý den sedím ve škole, přijdu domů a zase jen úkoly a úkoly…“ Její táta se ukazuje jako kvalitní dozorce nucených prací a říká jim: „Prostě to musíte vydržet! Stěžujte si třeba prezidentovi, ale ne mně!“ Žákyně páté třídy, vidouce, že její táta je v tomto směru spojencem nekompetentních učitelů, začíná jednat. Nejde za školním psychologem nebo výchovnou poradkyní ve škole, nic nenapíše do schránky důvěry, nevyužije otevřené dveře k řediteli školy, nezbuntuje školní parlament. To jsou instrumenty, které jsou na školách často nedostupné nebo nejsou žáci vedeni k jejich využívání. Napíše rovnou prezidentovi! Z kanceláře pana prezidenta přijde dopis, kde ji nějaký byrokrat slušně a poněkud strojeně odpovídá, že domácí úkoly „většina ředitelů zachovává“, neboť „opakují látku za školy“ atd.

 Otec je v radostném šoku z akční dcery. Po kom je? Po něm tedy určitě ne. Najednou si Petr Chvojka začíná pouštět filmy o finském školství a píše inkriminovaný text o domácích úkolech, kde vidí bohužel jen dva hlavní nedostatky. Ale alespoň něco. Cituji ten druhý: „Za širokého společenského souhlasu dovolujeme škole, aby na bedra rodičů naložila práci učitelů a zajistila jim po práci druhou šichtu. Rodiče nemají prakticky žádné prostředky, jak se vzepřít.“ A to je právě ten chybný myšlenkový kolotoč tohoto zmateného rodiče a „pedagoga“! Samozřejmě, že se lze vzepřít! Jít do školy, ustavit aktiv rodičů, mluvit s vedením školy, obrátit se na školní inspekci, dceru podpořit, zkrátka jednat! Podívejme se na Tátu parťáka, který nejen svého syna, ale i mnoha další děti od přetěžujících domácích úkolů osvobodil. To je přece úkol především poučených rodičů, včetně vysokoškolských pedagogů, aby za své děti bojovali, nekompetentní učitele dozorovali a špatnému vzdělávání se aktivně postavili!

 Co si myslet o rodiči, který sice (jak je psáno v jeho mini profilu): „polemizuje se zaběhlými hodnotami moderní společnosti, zvláště s českým školstvím“, ale reálně nehne prstem? Doslova směšně pak vyznívá jeho vyprávění o sousedce, které mu (údajně) řekla: „Chcete hlavou prorazit zeď? Napište si na zvonek Don Quijote.“ Ježkovy oči! To jeho dcera je Don Quijote! Táta parťák je také Don Quijote, ale Petr Chvojka určitě ne. Ten je v tomto příběhu, jak říkají vojáci, „admirál od psacího stolu“. Co se změnilo na domácích úkolech jeho dcery v konkrétní škole a konkrétní třídě? Nic. Možná, že dcera napíše znovu a poprosí o zrušení domácích úkolů generálního tajemníka OSN. I ten má kancelář, ze které nepochybně přijde odpověď. Bude její táta o tom psát další „polemizující“ článek za poslechu mizerné hudby, zatímco jeho dcera se bude vedle v místnosti mořit s domácími úkoly?