Jaroslava Petráchová: resident evil 2.

V minulém textu jsem popisoval, jak Jaroslavě Petráchové, současné ředitelce ZŠ a MŠ VŠTE Okružní České Budějovice, dlouhodobě procházely v podstatě trestné činy, kterými častovala žáky a své podřízené v  ZŠ a MŠ v Dubné. Je to další důkaz nefunkčnosti systému, kdy jsou zřizovateli škol obce, potažmo tedy zastupitelé v čele se starostou. Pak jenom stačí, aby byl starosta neschopný, zkorumpovaný nebo lhostejný a ředitelka si ve škole dělá, co chce. Třeba i roky ubližuje žákům a učitelům. Ti první se strachy počůravají, ti druzí se psychicky hroutí a jsou fyzicky napadáni, ale nikomu na tom nezáleží. A obrovské množství stížností, o kterých tito lidé (zastupitelé) prostě musí v malé obce vědět, zametají pod stůl nebo se vymlouvají: „vždyť má papíry v pořádku!“ Ale vzdělávání není o papírech. Vsadím se, že papíry v pořádku měl i Mengele, tak z něj uděláme obvoďáka a nebudeme se zajímat o to, co se děje v jeho ordinaci?

Jak se bossing Petráchové promítal do zdravotního stavu pedagogů, budu ilustrovat na tomto svědectví učitelky: „Vše vyvrcholilo v den, kdy jsem po výměně názorů s paní ředitelkou omdlela a udeřila se o dveře a podlahu do hlavy. Chvíli jsem o sobě nevěděla, byla jsem dezorientovaná, špatně se mi dýchalo a třásla jsem se, přesto mi nebyla přivolána pomoc. Během 2 let,co jsem na škole zaměstnaná jsem si prožila peklo. Bylo tu období, kdy chyběla kolegyně a paní ředitelka rozhodla, že se třídy spojí (tj. 37 žáků) a budu je učit já. Kolegyně, které měli volné hodiny a chtěly mi pomoct, dostaly vynadáno a zákaz mi pomáhat. Ministerstvo školství stanovuje nejvyšší počet 30 žáků ve třídě, ve výjimečných případech může schválit zřizovatel 34 žáků. Za kolegyni jsem měla suplovat do konce školního roku tedy 3 týdny. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě dostala suplování v ŠD za chybějící vychovatelku. Tím, že mě Petráchová nesnášela, trpěli i žáci, protože vše, co jsem pro ně chtěla udělat  navíc, aby je škola víc bavila, bylo zamítnuto. Například jsem chtěla dojednat návštěvu Planetária, byla jsem odbyta tím, že máme „sedět na zadku“. Ještě dnes mě ničí vzpomínky na výtky typu:1. Proč tolik větráš, musí se šetřit X proč pořádně nevyvětráš, máš tu hrozný puch! 2. Proč svítíš všemi světly, když nepracujete do sešitu? X Proč nesvítíš všemi světly, je tady tma jako v doupěti! 3. Proč máte zatažené žaluzie X Proč nemáte zatažené žaluzie?…“

Protože učitelé už nemohlo podobné chování snášet, sepsali petici, kde vyjmenovali opravdu mnoho důvodů, proč by měla ředitelka Petráchová ze školy odejít. Vybírám některé důvody a popsané příhody. Připravte se na to, že některé události působí jako ze špatné komedie, ale při hlubším zamyšlení (zejména protože se to týká malých dětí a jejich pedagogů) je to tragédie. Vybírám:

1.Při plánovaném výletu na Rudolfov do přírodní zahrady učitelky v 2. ročníku napsaly na dveře třídy, že si mají děti vzít s sebou svačinu a pití. Ředitelka na přítomnou učitelku začala křičet, že je neschopná a neumí přemýšlet, protože si děti s sebou na školní akci NESMÍ vzít žádné jídlo ani pití a neschopnost učitelky tkví v tom, že je nenaučila vypít vše najednou, aby pak neměly žízeň. Na závěr řekla, že paní učitelka přece neví, co v těch lahvích mají za pití, když je teď ta metanolová aféra.

2. Při zapisování vražené třísky do knihy úrazů byla paní učitelka ředitelkou dotázána, zda mu třísku vyndala. Když řekla, že ano, protože je ustanovena školním zdravotníkem a má nejdelší kurz zdravotníka Červeného kříže, bylo ředitelkou namítnuto, že na to nemá oprávnění. Ředitelka učitelce dále vyhrožovala, že „jestli ještě sáhne na nějaké dítě, tak uvidí!“

3. Při zkouškách na vystoupení pro důchodce či vítání občánků často ředitelka na děti křičela, že nic neumějí, jak stojí, že neumí mluvit atd. Děti potom byly velmi nervózní a na dalších těchto akcích nechtěly vystupovat. Takové „motivace“ přicházela od ředitelky i směrem k učitelům. Bylo jim sděleno, že pokud by je za něco pochválila, přestali by pracovat.

Váhal jsem, zda následující událost vůbec popisovat, ale nakonec jsem se rozhodl to udělat. Je nesmírně důležité vědět, že Petráchová není jen neschopná, ale její jednání podle učitelů i rodičů působí jako zcela bez empatie, lidskosti a podpory, a vyvolávalo dojem záměrné krutosti. Měla být být kilometry od malých dětí, které nemá ráda a které se jí bojí. Tedy: po třídní schůzce navštívil navštívil výchovnou poradkyni pan B., tatínek Honzy ze 6. třídy. Žádal o pomoc a radu, rodina se ocitla v těžké životní situaci. Výchovná poradkyně má kontakty na hospic, nabídla i další pomoc. Ale ředitelka Petráchová velmi rázně zakázala cokoliv v této věci podniknout, prý by to „ublížilo škole“. V pondělí Honza ve škole zvracel. Petráchová přinutila třídní učitelku, aby zavolala matce, protože „má ho v péči, tak ať se stará“, ačkoli třídní učitelka a zástupkyně zamýšlely řešit věci jinak (dovést Dana domů, informovat o jeho nevolnosti prarodiče), protože věděly, jak závažný je stav maminky Honzy, paní B. Maminka Honzy zemřela ve čtvrtek téhož týdne. Když o tom třídní učitelka informovala Petráchovou, ta řekla, že „to jde mimo školu“. Každá normální žena, zvláště je-li sama matkou, by nad takovým tragickým sdělením vyjádřila alespoň politování. Pro Honzu bylo velmi důležité, aby byla celá třída s jeho těžkou životní situací seznámena prostřednictvím výchovné poradkyně a byla tak připravena na jeho návrat do školy. Toto citlivé sdělení udělala výchovná poradkyně – ale přes vyslovený zákaz ředitelky. 

Na závěr petice napsali učitelé: „Doufáme, že si obec uvědomuje, že to s paní Petráchovou nejsou první problémy. To vše vede: k narušení celkového klimatu školy, ke ztrátě klidu a koncentrace pro práci s dětmi, ke ztrátě motivace pedagogického sboru, k atmosféře strachu mezi pracovníky školy a v současné době k nulové autoritě ředitelky ve sboru.„

Líný učitel: Popisované svědectví a události ukazují na dlouhodobě toxické prostředí, které je přímo v rozporu s tím, co má škola představovat. Prvním zásadním momentem je systematický bossing a šikana zaměstnanců ze strany ředitelky. Učitelé čelili ponižování, nesmyslným zákazům, účelovému přetěžování, manipulaci a vyhrožování. To vedlo k vážným zdravotním dopadům – od kolapsů a psychického vyčerpání až po fyzické napadení či odepření pomoci. Takové jednání není jen pedagogicky zcela nepřijatelné, ale představuje i závažné porušení pracovního práva a potenciálně i trestní odpovědnost. Další dimenzí je dopad na děti. Zmiňované příhody, kdy byly děti při nácviku vystoupení vystavovány křiku a ponižování, nebo kdy se odmítaly účastnit akcí ze strachu, ukazují, že prostředí školy bylo pro ně psychicky nebezpečné. Dítě, které čelilo tragické rodinné situaci, se nedočkalo podpory ze strany vedení, ale naopak necitlivého odmítnutí. To svědčí o ztrátě základní lidskosti a empatie, která je pro práci s dětmi klíčová. V tomto ohledu nejde jen o odborné selhání, ale o morální krach vedení školy. Třetím aspektem je systémový rozměr. Opakuje se motiv, že zřizovatel (obec) nereagoval na stížnosti a kryl ředitelku argumentem „má papíry v pořádku“. To ukazuje na hlubokou mezeru v kontrole škol: formální správnost dokumentace je nadřazena skutečné kvalitě péče o děti a o pracovní prostředí. Výsledkem je, že zneužívání moci a patologické vedení mohou přetrvávat roky, aniž by se situace zlepšila. Celkově lze popsaný stav hodnotit jako kombinaci osobního selhání vedení školy a selhání kontrolních mechanismů systému. Na individuální úrovni jde o šikanu a zneužívání moci s vážnými následky pro zdraví zaměstnanců i pro vývoj dětí. Na systémové úrovni jde o problém nefunkčního zřizovatelského modelu a nedostatečné reakce školní inspekce či dalších institucí. Tento případ je tak modelovým příkladem, jak se z toxického vedení stává ohrožení celé vzdělávací instituce.

Předchozí text:

Jaroslava Petráchová: resident evil 1.