Jak české školství ničí talent, II. díl

V první části příběhu (Jak české školství ničí talent, I díl) jsme viděli vysoce nadaného předškoláka, Tomáše, který byl ve školce terčem šikany ze strany hloupé a zlé učitelky v mateřské škole a terčem diagnostiky nekomptenetní psycholožky v poradně. Přestože Tomáš k tomu měl nesporné dispozice, do školy se nedostal a ve zbytečném roce ve školce navíc mu psychicky a fyzicky ubližovali. Jak pokračovaly události, jak se k tomuto nedanému dítěti chovali a jak obstál v této zkoušce český vzdělávací systém?

Maminka: „Přihlásila jsem Tomáše tentokrát na základní školu k nadaným, zápis byl korespondenční. Ale já jsem přece měla spoustu nahrávek jak se syn vyvíjel, co umí. Tak jsem jim je poslala, vyplnila jsem podrobný obsáhlý dotazník. A zvolila jsem tu druhou PPP, kterou měli na školním webu uvedenou. Za školu se mnou komunikovala zástupkyně pro 1. stupeň, paní, která si projekt nadané děti vybudovala, pracovala na něm, učila v těch třídách. Ta mi napsala, že syna přijímají a že ještě počká na vyjádření PPP, „kdyby se ukázalo, že není schopen práce ve skupině, tak ho dá do podobné třídy“ – to je třída „šikulek“ – ředitel mi nebyl schopen sdělit, co je to za třídu. V  elektronickém systému, kde zápisy probíhají, bylo oficiální oznámení přijat. Šli jsme do PPP. Byla to jedna návštěva, trvala 4,5 hodiny. Já to tak dlouho nečekala, syn neměl ani svačinu. Takže i ten tlak – máme plno, buďte rádi za jednu návštěvu. Dělal tam testy, testovala ho jedna psycholožka. Mladá, bezdětná, to bylo znát. Neuměla si nastavit pravidla.… A kromě toho mi dala dotazník na PAS a ADHD. Neřekla mi o tom, k čemu dotazník slouží, co testuje. Mě to jen zaujalo ty otázky, ale řekla jsem si, že spousta těch projevů je i u nadaných dětí a nevěnovala jsem tomu moc pozornost a byla tam taková chudá škála – mluví – často, málo, nikdy. Napříkad. To si vymýšlím teď, něco v tomto smyslu. Školka jí poslala zprávu, tomu říkala pedagogická diagnostika. Já tu zprávu neviděla. Paní se mnou začala mluvit a říkala jak je syn neschopný, nic nezvládá, ani úkoly pro předškoláky, ani samoobsluhu, má obsedantní chování, nejí žádné ovoce a zeleninu, má rituály, počítá sousta jídel… já jsem na všechno říkala překvapeně, to není pravda! Ona mě uzemnila „jen čtu, co tady píší“. Tu zprávu z MŠ mi na mou žádost dala přečíst. Pomočuje se. Pozorují nadání. Na druhé straně je, že nezvládá předškolácké povinnosti (povinnost je pouze do té školky chodit denně na hodiny). S matkou není možná domluva (chtěla jsem, aby ho nenutili do jídla). Běhá dokola, obsedantně (hrál si na autobus, že učitelka se ho nezeptala co dělá, nestála poblíž, protože on u toho říká zastávky – tak si občas hrál). Potom s ním dělala testy, ukázala mi výsledky, to dopadlo dobře. V kvantitativním usuzování měl velmi vysoký nadprůměr a ona kroutila hlavou, ale že on není mimořádně nadaný…  A zase následovala dlouhá diskuse. Já jsem jí říkala, že to, co píše školka není pravda, že jsem s učitelkou měla problémy, že ho učitelka šikanovala. Paní to brala jako část posudku na dítě, pedagogickou diagnostiku. A proč je slovo hloupé učitelky důležitější než moje slovo? Já to dítě znám lépe. Žiju s ním! Syn zase už potom nechtěl ty testy a úkoly dělat, takže jí tam něco načmáral, tvrdila, že není schopen opisu a bude mít velké problémy. Jo, to jsem ještě na začátku té návštěvy, kdy jsme spolu mluvily a syn se nudil, požádala, zdali nemá nějaký papír a tužku na kreslení pro něj. Řekla, že ne, protože je to nehygienické. Takže kluk tam seděl v křesle a hodinu poslouchal náš hovor. To se ještě choval docela normálně…. Potom na konci návštěvy dával najevo, že ho to tam nebaví, klidně nahlas řekl, mami, kdy už půjdeme, já se nudím. Nebaví mě to. To už byl tedy po testech a paní mi tvrdila to s tím opisem a že ji neposlouchal a že má symptomy ADHD. Že mu teda to doporučení na Úvoz dá, ale napíše mu podpůrná opatření druhého stupně. Odešli jsme a já jsem syna pozorovala, jestli má fakt ADHD. Nikdy jsem s ním žádné problémy neměla.  Vyhledala jsem si informace, nic takového nedělal nikdy. Soustředil se naopak velmi dlouho na svůj věk. Psala jsem jí, že to není možné, že se musela splést, uváděla jsem příklady. Ta byla tak sebejistá! Na žádné jiné návštěvě jsme nebyli. Nemohla ho přece ani řádně diagnostikovat. Ani to nadání nediagnostikovala standardně.

Líný učitel: Pokouším se vcítit do kůže té psycholožky. Proč tak doslova věřila zprávě ze školky, kde si věci vzájemně odporují? Proč v poradně nemůže dítě dostat papír a pastelky? Proč předškolák čeká hodiny a hodiny na vyšetření, chtějí ho snad umořit a znervóznit? Připadá mi velmi jako profesionální katastrofa, že se na jedné návštěvy v poradně chlapec změní z nadaného dítětě v dítě s poruchou osobnosti. Mimochodem, poradny. Nejsem jediný, komu ve škole připadalo, že diagnostiky chodí jako přes kopírák a že nejde poslat dítě do poradny, aby nepřislo nějak ocejchováno. Mazaly tam diagnózy jako Baťa svičky, zhruba se stejným individuálním přístupem, právě jako u běžícího pásu.

Maminka: „Já s ním totiž šla potom ještě do třetí PPP a tam už to bylo v pořádku. V systému zápisů byl ale syn přijat a já jsem tedy zrušila všechny další zápisy (čtyři školy v okolí, včetně spádové). Den nato mi zavolala zástupkyně té školy s nadanými žáky. Hodinu jsme mluvily… řekla, že jí došlo doporučení z PPP a že syn má vážné poruchy učení, nedokáže ani učitelce odpovědět na otázku, test, nebude stíhat, spolužáci ho budou nenávidět, bude z něj úzkostné dítě, které si bude kousat nehty. A že ho do třídy k nadaným nepřijme. Já to doporučení PPP neviděla, nemohla jsem na to reagovat, nevěděla jsem, co tam napsali. Hájila jsem se statečně a ona, když se mnou nehla, tak řekla otráveně, že teda tam mají tu druhou třídu šikulek (méně šikovné děti, to jsem zjistila posléze od učitele, co v té třídě přímo učil), ale že ho nevezme ani do této třídy. A jestli ho tam přece dám, tam ho vyštípou. V podstatě mi vyhrožovala. Psala jsem do PPP, tam řekli, že nic takového jí neposlali. Takže odkud měla takové informace?  Nic z toho nebyla pravda. Na mě to působilo hodně nefér. Hledala jsem recenze od rodičů a podobně, zjistila jsem, že škola si elitní prostředí pěstuje. Některé děti tam šikanují ostatní, stejně tak učitelky. Dítě, které nestíhá, tam má peklo.“

Líný učitel: To už není jen nekompetentost a hloupost. To už jsou úmyslné špatné skutky. Nyní pozor, přichází na scénu první rozumný pedagog.

Maminka: „Takže jsem zase volala na spádovou školu, že dítě potřebuji umístit, tam byla osvícená ředitelka, bývalá inspektorka, poradila mi co vše můžu, na co mám právo. Nakonec jsme měli štěstí a další dvě nespádové školy, z toho jedna ta kam jsem ho loni hlásila a kam chodí teď, se ozvaly, že se jim uvolnilo místo, zda mám zájem, takže jsem byla šťastná, že jsem nakonec syna umístila.“

Líný učitel: Nenechme se ale unést, stále jsme v českém školství.

Maminka:  „Když jsme se dozvěděli, kterou učitelku bude syn mít, tak jsem jí napsala předem, abych předešla problémům, aby si nemyslela, že on se dostatečně nesnaží, aby se neopakovala situace ze školky. Ona mi napsala, že takové dítě ve třídě nechce. Tak to mě šokovalo. A taky na můj vkus dost manipulativně napsala, ať ho dám jinam. Druhý den volala zástupkyně školy a omlouvala se. A že nám vyjdou vstříc. Začalo září. covid. Potom distanční výuka. Syna jsem nechala otestovat a posoudit v jiné PPP, měli dobré recenze. Tam ho pořádně diagnostikovali, potvrdili nadání, napsali doporučení, zástupkyně školy se mnou byla domluvena, že půjdeme do PPP a oni jim k tomu něco napíšou a vše půjde jak má. Omyl! Učitelka dělala vše pro to, aby nemusela nic dělat. Brzdila ho, lhala, že prý neumí napočítat do  v době, kdy už to uměly i ty nejpomalejší děti ve třídě. Já si stěžovala, takže zase proběhly nějaké schůzky… škola má speciálního pedagoga. Na schůzkách mi učitelka vše odkývala, přednesli vždy nějaký monolog, pak to všechno bylo jinak. Na konci první třídy se synovi věnovala asistentka. Ta byla jediná taková. Učitelka dokonce měla sezení s PPP, byli se dívat v hodině na hospitaci, zástupkyně syna několikrát zkoušela z učiva prvního stupně, pořád mi říkala, jak takové děcko nikdy v praxi na škole neměli, ona za svou dlouholetou praxi taky ne. Tedy kromě jednoho matematického génia, ale ten byl sociálně pozadu. Tomáš je prosociální, děti má rád, nechce přestoupit do jiné třídy. Já na syna dám v tom jak se cítí, myslím, že mám dobrý „radar“ a znám ho. Vím, že vztahy jsou pro něj důležité. Proč proboha učitelka nerespektuje doporučení PPP? Podepsala i nějaký papír, školili ji. Zástupkyně mi taky vše odkýve, vždy se ozve, kdy já už jsem naštvaná a někde napíšu, že snad  to budu řešit inspekcí. Takže mě uchlácholí, pak praxe je stejně zase stejná. Posledně mi navrhla, že syn bude chodit na matematiku do vyšší třídy dvakrát týdně…. A co ty další hodiny? Oni pojedou a on nebude stíhat? Teda on stíhat bude, on…. ale z principu. Vždyť je to nesmysl. Byl tam jednou! Pak že má mít nějaký sešit, kde i já mohu nahlédnout, abych věděla jaké nadstandardní práci se věnuje. Do sešitu učitelka psala – je unavený, je pomalý, baví ho sport. Já si nemyslím, že učitelka je s prominutím blbá a neschopná. Není. Ale proč to děcko brzdí, proč to dělá? Když čtu ve skupině Nadané děti, nebo z doslechu se dozvím, jak jiné děti mají podporu, jak jsou třeba jen mírně nad průměrem v jedné oblasti a přesto mohou chodit do vyšší třídy (resp. učit se to, co potřebují, ne to, co už umějí, to je jedno jakou formou), tak mám smíšené pocity křivdy, marnosti, vzteku, bezmoci…. Co on by měl proboha ještě dokazovat, jak ještě dokonalejší by měl být?“

Líný učitel: Maminka mi poslala videa a různé další dokumenty. Je to k vzteku, když dítě tak nadané (a jeho rodič) naráží na lidskou malost a hloupost.

Maminka:  „Takže já se vůbec nedivím, když se někdo rozhodne pro DV. Já bych to teď udělala nejraději taky. Ale – jsem samoživitelka, musím chodit do práce a syna bych velmi poškodila, protože já bych mu kolektiv nahradit nedokázala. Naše učitelka ve škole prostě nechápe, že nadané dítě funguje jinak, má jiné myšlení, je rychlé. To, co oni procvičují rok, dva, on umí za minutu. Kdybych ho neměla, taky neuvěřím. Učitelka ho ubíjí domácími úkoly, on musí dělat násobně víc než jiné děti. To ho samozřejmě unavuje. Na distanční výuce to probíhalo takto – rozdala více úkolů, než při prezenční výuce stihnou ve škole.  Děti nesměly cvičení do pracovních sešitů vypracovávat při on-line setkání, dělaly s učitelkou to stejné na monitoru, napomínala je, že to nesmí vyplňovat. A pak jim zadala na každý den 6-10 stran úkolů. V tom byly úkoly třeba strana matematiky formát A4 a tam třeba čtyři cvičení o x příkladech. To jsem tehdy schválně počítala, přišlo mi to jako neúměrná zátěž. Každý den 2 hodiny na pc a 2 hodiny aby psaly děti úkoly. Nakonec se za to ještě pochválila, že na nějakou tu hodinu se byla dívat inspekce a pochválili ji, že takto učí i psaní.“

Líný učitel: Vidíte, jak je lidská hloupost a neschopnost v českém školství rozbujelá?

Maminka: „Staly se i takové divné náhody. Loni mi nabídla, že se Tomáš může zúčastnit matematické olympiády, Cvrček myslím, a potom mu poslala nefunkční odkaz, věděla, že já nebudu doma a on malý si s tím neporadí… 15 minut klikal na nefunkční odkaz. Ona pak napsala, smůla, tak příště. Nebo, na jaře loňského roku jsem se ozvala na výzvu výzkumné skupiny Šárky Portešové při FSS Brno, chtěli otestovat svoje nástroje vyhledávání matematicky nadaných prvňáčků. Ideálně dítě první třída, nadání potvrzené. Což syn byl. Všechny kontakty jsem předala, domluvila to, oni chtěli asistenci někoho ze školy. Učitelka že jo, že s ním test udělá. V záři jsem psala paní Portešové, zdali jim syn něco vyplnil, že o ničem nevím, řekl mi, že nic nevyplňoval. Psala, že vše bylo ok, ale paní učitelka asi test nezadala. Proč to dělá? Učitelka. Takže děcko nadané je, u nadaných ho nechtějí na základě nesmyslů (ale co jsem o nich zjistila, tak takovou školu pro syna nechci, nechci ho takto výchovné vést  – orientace na výkon a úzkosti), údajně nejlepší škola ve městě, s psychologickou, speciálně pedagogickou podporou, ho taky nechce a když už tam je, tak ho úmyslně brzdí. Nakonec jsem rezignovala. Já nemám čas každý týden chodit do školy na nicneříkající schůzky, pak jak dráb hlídat, suplovat práci školy. Přitom by stačilo jen se na minutu zamyslet. Snad vysokoškolsky vzdělaný člověk stačí mentálně na první stupeň. On jak je chytrý a pořád něco chce, program, tak mu něco vymyslím, z hlavy, hned. To jinak nejde.  Rozhodně s ním nesedávám u stolu s papírem příkladů, to nesnáším. Řeknu mu třeba, ať mi přepočítá recept na buchtu vše na poloviční dávku, že nemám dost mouky. Například. Nebo s ním jdu ven, na hvězdárnu.  Nebo cokoliv jiného. Jenže to chce, aby učitelka byla tvůrčí, pružná v myšlení. To bych mohla psát do půlnoci, jak je ona mimo. Základ je, to jsem psala, že nechápe, nezná, neví, jak funguje mozek takového děcka. Jak rychle se učí. A přitom i toto má ve zprávě z PPP. Celkem nevím, co mám dělat. Mám před sebou vidinu, že když mě to štve, tak co oni nedělají, musím udělat já.  V tom případě systém pro nás neposkytuje vůbec žádnou cestu, možnost. Chceme blbé, ale poslušné děti? Já nemám prostě memám slov.“

Snímky jsou jen ilustrativní, zdroj: pexels.com