Vícerychlostní inkluze aneb podfuk s talentem
Před několika lety, v době, kdy slovo inkluze ještě skoro nikdo ve školství neznal, se objevil v tisku inzerát jedné mladoboleslavské školy. Otevírala „speciální třídu pro talentované prvňáčky“. Nabízeli jim nejen interaktivní tabuli, ale především „výběrové zkoušky“ pro žáky, kteří „nemají problémy se soustředěním, dokážou se orientovat v sociálních vztazích a mají předpoklady k bezproblémovému zvládnutí čtení a počítání“. Výslovně se uvádělo, že třída není vhodná „pro děti s vadou řeči, nízkou koncentrací pozornosti a s problémy v sociální oblasti“. Řekli byste si, to je pravý opak inkluze. Ta přece znamená rovné šance dětí na vzdělávání v jedné třídě, kde je každý žák objektem individualizovaného přístupu.
Jenomže v českém školství jakoby se nic nemohlo udělat správně a to ani v celkem nezpochybnitelné a navíc vznešené myšlence. Ve státních školách se nyní mohutně inkluzivně improvizuje, ve třídách se objevují psychiatrické případy a učitelé nevědí, kam dříve skočit. Zejména na druhém stupni ZŠ učitelé nijak nectili individuální přístup ani předtím, než se v jejich třídách objevili žáci s asistenty a tito pedagogové se opravdu nezmění ze dne na den. A proč by měli? Je to sůl země, dělníci kateder, kdo by je kritizoval? Veškeré učivo přejedou frontální výukou a inkludovaný žák se svým dospělým pomocníkem si prostě vytvoří svůj ostrůvek s vlastním programem. A o přestávkách bude tím mimoněm, u kterého nikdo svačit nechce. Nikoho také nenapadlo, že probíhající inkluze a existence víceletých gymnázií jsou v tak příkrém rozporu, jako řeznický stánek na veganském festivalu? Jak bychom mohli dělat inkluzi správně, když z ní nejlepší část generace uteče do prvorepublikové výuky víceletých gymnázií?
Protože se některé základní státní školy tak trochu topí a jejich kvalita nebyla nikdy bůhvíjaká, rodiče prvňáčků řeší rébus. Chtějí pro své děti to nejlepší vzdělání, ale jak na to? Soukromé školy nejsou všude, navíc mívají omezenou kapacitu a na domácí vzdělávání si troufnou jen ti nejotrlejší. S iniciativou tak přišly čtyři (zatím) brněnské školy, které nabízejí třídy s „rozšířenou výukou“. Prý pro talentované! Je to sice jen pár směšných hodin týdně navíc, ale považte ty výhody: přijímačky vyloučí integrované a inkludované žáky a školné zase ty sociálně slabé! Stačí vše jen obalit do líbivého marketingového kabátku, že angličtina navíc prvňáčky „připravuje pro certifikované zkoušky Cambridge English“ a můžeme se těm nesmyslům s inkluzí vysmát do tváře. Proč nejsou ty hodiny (kromě angličtiny ještě osobnostní rozvoj a logika) v nabídce škol jako zájmové kroužky, bez přijímaček a školného? Protože o ně vůbec nejde, je to podfuk. Jde o stejný trik, jako celé dlouhé roky provádějí zmíněná víceletá gymnázia: hra na školu pro talentovanou část generace, kterou ale (jak ukazuje nejeden výzkum) vlastně nečeká žádná kvalitní edukace a přínos víceletých gymnázií je nulový, zanedbatelný a v mnoha ohledech i v záporných hodnotách.
Zdá se také, že na našem školském oceánu budeme mít dvojrychlostní inkluzi: budou tu ty hloupější státní školy, opravdu se starajících se o integrované a inkludované žáky. Tam sedí třeba osmiletý žák první třídy, který po prvním pololetí ani na prstech nenapočítá do deseti, nejen při pracovním vyučování je díky své hyperaktivitě nebezpečím pro sebe i spolužáky a pokud má záchvat, odveze ho ze školy sanitka rovnou hospitalizovat na psychiatrickou kliniku. A pak tu budou ti druzí, co se inkluzi pod fousy smějí a za tichého a aktivního souhlasu vedení, učitelského sboru a rodičů konají přesně obráceně. Další se kamuflují vyďobáváním hrozinek z misky: on takový vozíčkář je také inkluze, nebo ne? Ale proč vlastně budovat nějaké speciální výtahy ve škole? Stačí se zaštítit všelijakými talentovými a rozšiřujícími vzdělávacími programy a je to! A ještě se můžeme bít v prsa, jak skvěle pracujeme s talenty. Co na tom, že je přejede ta stále stejná ohlupující antididaktika české státní školy. Takto se u nás v Kocourkově přece naplňují velké ideje.
Myslím, že těch chyb je tam zatraceně víc, paní Školvalchová