Nebuďme výhybkáři!
Blíží se pololetí, známky se uzavírají, hlavou se mi opět honí stejné myšlenky jako vždy v tuto dobu. Vidím své kolegy, jak důležitě tancují kolem známek a jak dělají z prdu kuličku. Vzpomínám na nejeden seminář, kdy učitele nabádám, aby hodnotili podporujícím způsobem: bez špatných známek a s výhledem na optimistický vývoj žáka. Velmi často se nějaký pedagog ozve: „Co když dám žákovi dobré známky a on pak půjde na gymnázium?“ Nebo: „On bude tedy mít jedničky z matematiky a co když půjde na matfyz a tam se ukáže, že neumí počítat?“ Ano, takové mají učitelé starosti: aby náhodou žákovi nedali lepší známku. Někteří z nich totiž už nyní vědí, co ze žáka bude a ještě lépe vědí to, co z něj nikdy nebude. Že život hraje jinou hru, než na šprtání školních písemek a že se lidé a jejich motivace mění, to v potaz neberou. Nejedna historka od studentů na vysoké škole líčí setkání s bývalou učitelkou, která se ptá: „A copak ty teď vlastně studuješ?“ „Já dělám literaturu na Karlovce“, zní odpověď.“ „Cože?“ diví se úča, „vždyť jsi maturovala za tři?!“ A mnoho studentů ještě po letech vzpomíná na učitele, kteří zapalovali a jiné, kteří je mořili. Nejhorší pak jsou učitelé, kteří moří a špatnou známkou ještě přehazují výhybku: na tuhle školu nepůjdeš, tohle není pro tebe, na tuto školu ani nezkoušej přijímačky. A své neochvějné mínění vtloukají do hlavy dítěti i jeho rodičům. Ale co když mají ve třídě takového žáka, jako jsem byl… já? Neposlušného, respektujícího jen zaslouženou autoritu, odmítajícího se šprtat. Jak asi pohlíželi učitelé na moji budoucnost? Nedávno jsem vyhrabal vysvědčení z osmé třídy – tedy ročníku, kdy jsme ze školy vycházel. Není to vysvědčení, které byste dávali za vzor svým dětem. Protože jsem člověk, který historii svého života zná nejlépe, pojďme se nyní na toto „výstupní vysvědčení“ podívat i z pohledu dalšího života.
Vysvědčení, které dětem neukazujete…
Český jazyk: dobrý
Život: Autor několika knih pro tak náročné čtenáře, jako jsou učitelé – kromě nových mají vždy celý náklad rozebraný. Jeden titul si vysloužil i přepracované druhé vydání.
Občanská nauka: chvalitebný
Život: Učil tento předmět a je spoluautorem učebnice Občanské nauky s doložkou MŠMT.
Zeměpis: dostatečný
Život: Mnoho let práce učitele zeměpisu na základní škole. To by asi učitelka zeměpisu koukala 😀
Hudební výchova a zpěv: chvalitebný
Život: Pracuje jako redaktor největšího rockového hudebního magazínu. Recenzuje desky a koncerty. Píše o hudbě.
Průměr známek na konci osmé třídy: 2.57 (a to v době, kdy platilo: co holka, to samé jedničky a propadal jeden žák z celé školy)
Život: Několik VŠ titulů, dva „velké“ doktoráty (na UK a Univerzitě Olomouc). Byly roky, kdy jsme studoval tři obory na třech různých VŠ současně a i oba doktoráty měly průsečík jednoho společného roku.
Pointa: kdo by řekl stejnému žákovi s tímto vysvědčením, že se může stát tím, čím on sám chce? Že může studovat na vysoké škole obor, kam se dostaly jen první tři percentily uchazečů? Kdo by věřil v jeho studijní a profesní budoucnost? Dobrý učitel ano. Ale já jsem slyšel jen to, že se nedostanu do Brna na knihovnickou školu 🙁 ) Proč mluvím o knihovnické škole? Protože při beznadějně nudném a hloupém vyučování, které jsem zažil, jsem přece jen poznal tři pedagogy, na které jsme se během vyučování tajně obracel a ke kterým jsem se vždy rád vracel. Dovolte mi, abych je představil:
Jules Verne, učitel geografie, fyziky, přírodopisu, matematiky, astrologie, astronautiky, geologie a spousty dalších oborů.
Alexandre Dumas, učitel dějepisu, politologie, rodinné výchovy, heraldiky, tvůrčího psaní a dalších oborů.
Karel May, učitel geografie, mravní výchovy, antropologie, hipologie, sindefendologie a mnoha dalších.
K nim patří i jiní učitelé / spisovatelé, bohužel ne ti živí, kteří by dobré vyučování nepoznali, ani kdyby je kouslo do zadku – natož aby ho sami realizovali. Na dobré lidi jsem ve škole narazil, ale na dobré učitele – didaktiky ne. Ty jsem žádné nepoznal. Těch zbytečně popsaných sešitů! Ta stupidní zkoušení a pitomé písemky! Tolik ztracených hodin (ale spíše měsíců a let) života! A proto – z vlastní zkušenosti – bych rád připomněl, abychom jako učitelé na každého ze žáků hleděli optimisticky a s dobrou vůli. Abychom žákům neskládali účet, když hostina ještě ani zdaleka neskončila. A v neposlední řadě – abychom si nehráli na výhybkáře. To by bylo nejen elitářské a lidsky neomluvitelné, ale i nekompetentní a pro naše žáky škodlivé.