Mirka Adamcová ve škole Heřmánek: víme, kde je problém

Před několika dny jsem zveřejnil několik kauz ze školy Heřmánek, což je základní škola, gymnázium a střední pedagogická škola. Doslova mě zaplavili svými příběhy i další pisatelé a ukázalo se, že problémy na této škole jsou trvalé, stále a hluboké. Komunikuje se mnou i ředitel školy Ing. Petr Adamec i jeho manželka a také (spolu) ředitelka Mirka Adamcová. Zvou mě do školy, líčí mi, jak se v nich prý všem daří, jaké mají skvělé vztahy s dětmi a podobně. Zdá se, že nepochopili jednu důležitou věc. Kvalita školy se nepozná podle toho, jak je prezentována v nějakých předváděčkách, ale podle toho, jak na všechny účastníky působí jedinečné školní klima. Dobrý pedagog se pozná podle toho, s jakou empatií a pedagogickým umem řeší různé školní situace. Problémem školy Heřmánek je Mirka Adamcová. Ona je důvodem, proč je škola v podstatě v rozkladu a proč má takový masivní odliv žáků. Je nutné, aby bylo řečeno, že ve škole působili a pravděpodobně ještě působí dobří učitelé. Některým dětem, které ve škole jsou, vyhovuje podobné prostředí a cítí se v něm dobře. Děje se tu nepochybně místy i dobrá výuka, jsou zde učitelé, kteří vytvářejí prostor pro rozvoj žáků – než se do věci vloží Adamcová a její pohůnci. Využívá toho, že někteří rodiče těžko podobnou školu hledali a při odchodech mají problémy jinou školu najít. Heřmánek často přijímá děti, které v jiných školách zažívaly nepochopení a školní neúspěch. Je jim předkládáno, že tato škola je pro ně poslední šance. Proběhlo ale mnoho případů, kdy po nátlakovém jednání ze strany ředitelky zažily další traumatické situace a musely ze školy odejít. Celkem běžně se stává, že ředitelka přijde do třídy, přeruší výuku a žáky vyslýchá. Drží je tam takto i přes přestávku, nemůžou si dojít na záchod, sedí v nevyvětrané místnosti, některé dívky se potom rozpláčou a několik dní nepřijdou do školy. To samé se odehrává na výjezdech školy, kdy pokaždé dochází k jejím výbuchům zlosti a děti potom volají domů a chtějí z té akce odjet. Když chtějí ředitelku poté rodiče postižených dětí konfrontovat, svědci jsou nuceni lhát a je jim vyhrožováno, že nebudou moct školu dokončit. Pak Adamcová vše „vysvětluje“ v manipulativních textech v Edukitu, kdy se stylizuje do role té jediné správně jednající osoby a svádí vše na jiné. Ohání se přitom podivnou hotentotskou psychologií a parodií na terapeutické postupy, jejichž pravou podstatu ovšem křiví do obludných rozměrů. Žáci, kteří se nechovají podle představ ředitelky, jsou často předvolaní do ředitelny, kde na ně ředitelka křičí a drží je tam proti vlastní vůli. Podobně ale jedná i s učiteli. Lze přitom mluvit o její agresi, slovním a někdy i fyzickém napadání. I proto v minulém školním roce 2024/ 2025 odešlo v jeho průběhu nebo na konci 70% všech pedagogických i nepedagogických pracovníků. Fluktuace učitelů je vysoká především proto, jak se s nimi ve škole jedná. Často podléhají naprosté kontrole, je jim vyhrožováno, nemají pevnou pracovní dobu, jsou nuceni neustále reagovat na rozmary ředitelky. Škola pravidelně právě kvůli těmto incidentům přichází o žáky a neustále nabírá nové. Ale ani ti ve škole dlouho nevydrží. Problém je v tom, že když chce někdo odejít například z gymnázia, nemá velkou šanci dostat se na jinou školu, protože gymnázia v Praze jsou přeplněná. Rodiče proto dají na své děti, nechtějí jim komplikovat situaci ve škole a mlčí. Také škola s velkým předstihem vybírá školné a smlouva je postavená velmi nevýhodně pro případ, že by chtěli odejít a peníze vrátit. Učitelé, kteří ještě na škole vydrželi, mají často mezi studenty své vlastní dítě a nechtějí mu komplikovat studium. Velmi často nejsou ochotni říct ředitelce pravý důvod odchodu, protože je před nimi dvouměsíční výpovědní lhůta a ředitelka takovým lidem znepříjemňuje život do posledního dne. Děti jsou tedy rukojmím a rodiče musí volit mezi dvěma zly: zůstat nebo jít. Obojí se jim jeví jako špatné řešení. Nicméně působení Mirky Adamcové děti ve škole poškozuje. V následujících dílech budu ilustrovat na praktických příkladech jak přesně.

Ilustrativní situace 4. Žák popisuje: Minulý týden v úterý ředitelka Adamcová nazvala žačku „Aničko“. Každý učitel se splete, to není nic neobvyklého. Na to ji řekla žačka, že se jmenuje Marie. Ředitelka odpověděla, že jí teda bude říkat“ Maruško“. Žákyně na to odvětila, že už tady jedna Maruška je, že by se to pletlo a že ji se říká Mája. Tato oprava ředitelku naštvala a poslala žačku i s asistentkou za dveře. Další den se všichni potkali v komunikačním kruhu. Říkalo se, co komu vadí a tato spolužačka řekla, že jí vadí, když ji někdo říká jiným jménem. Ředitelka Adamcová se opět naštvala a poslala žačku i s asistentkou znova za dveře. Jakmile se za Májou zavřely dveře, začala ředitelka mluvit i tom, že je Mája nemocná a potřebuje asistentku. Na to se ozvala Májina spolužačka, že to není moc profesionální, aby tohle pedagog říkal. Tuto žačku okřikla jiná přítomná učitelka, že to je úplně normální! Přece všichni vědí a všichni vidí, že tu máme asistentku! Ten den si Máju pozvali do kabinetu a tam si ředitelka Adamcová sebou vzala další dva učitele. Na Máju řvali, na ní to bylo moc a začala křičet i ona. Začaly padat nadávky. Jeden z učitelů ji chytil za ruku, snad ji chtěl i zklidnit, ale začal slovem „Aničko“. To Máju samozřejmě naštvalo ještě víc, přece už několikrát říkala, že ji to vadí a že se takhle nejmenuje. Ředitelka reagovala na tu situaci tak, že zavolala záchranku a zamkla Máju v místnosti, dokud sanitka nepřijede. Potom žačku vykázala ze školy. 

Líný učitel: V popisované situaci nejde o jednorázovou chybu v oslovení, ale o opakované nerespektování identity žákyně v kombinaci se zneužitím mocenské převahy pedagogů. Žákyně několikrát jasně a přiměřeně uvedla, jak se jmenuje a jaké oslovení používá, přesto je i nadále oslovována jiným jménem, a to dokonce v situaci, kdy je za tuto opravu trestána (posílání za dveře, vyřazení z komunikačního kruhu). Komunikační kruh, který má být bezpečným prostorem pro sdílení toho, „co komu vadí“, je použit v rozporu se svým smyslem: dítě je po sdělení oprávněné výhrady vyloučeno z aktivity. Tím se podkopává důvěra ve školu jako prostředí, kde má žák právo hlasu, a posiluje se klima strachu a podřízenosti. Typické pro Adamcovou je právě využití jiných pedagogů jako drábů a vyhazování ze třídy. Další postup vedení situaci dále eskaluje. Veřejné komentování údajné „nemocnosti“ žákyně a její potřeby asistenta před třídou je v rozporu s ochranou soukromí i profesní etikou, protože zdravotní stav žáka a podpůrná opatření nemají být předmětem hodnotících prohlášení před vrstevníky. „Kabinetní rozhovor“ tří pedagogů s jedinou žákyní, provázený křikem, nadávkami, opakovaným oslovováním nesprávným jménem a fyzickým kontaktem, představuje z odborného hlediska krajně nevhodný způsob řešení konfliktu, který je žákem vnímán jako psychický nátlak. Uzamčení žákyně v místnosti do příjezdu záchranné služby a její následné vykázání ze školy pak pokládá závažné otázky jak z hlediska ochrany důstojnosti a osobní svobody dítěte, tak z hlediska souladu postupu školy se školským zákonem a vnitřními předpisy. Události nejsou bohužel ojedinělý exces, ale  vzorec jednání, který je na místě systematicky prověřit ze strany zřizovatele a dozorových orgánů. To, že toxické prostředí se dotýkalo nejen dětí, ale i dospělých, ukazuje další svědectví pedagoga.

Ilustrativní situace 5. Prostředí školy Heřmánek se pro mě stalo jedním z nejvíce traumatizujících, stresujících a psychicky vyčerpávajících období mého života. To, co se navenek prezentovalo jako respektující a moderní prostředí, jsem ve skutečnosti zažívala jako místo plné strachu, ponížení a neustálého tlaku. Chování ředitelky Mirky Adamcové vůči mně bylo často prudké, nevyzpytatelné a hluboce zraňující. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy během telefonátu, který slyšeli další lidé v místnosti, pronesla větu o tom, že moje máma „porodila parchanta“. Byl to pro mě naprosto šokující útok na moji rodinu, který mnou otřásl do hloubi. Její hrubost a necitlivost se však neobjevovaly jen v soukromí – křičela na mě i přímo před dětmi. Jednou, když jsem nalévala malým dětem vařící polévku, protože ji sami neunesli a nebylo to pro ně bezpečné, začala na mě řvát, že si ji mají nalít sami. Stála jsem tam s horkým hrncem, obklopená dětmi, a připadala jsem si absolutně bezmocná. Viděla jsem, jak se děti v její přítomnosti stahují, ztichnou, jak v nich roste strach – a přiznávám, že já jsem ho cítila taky. Byla jsem také svědkem situace na chodbě, kdy její prudké a hrubé gesto směrem ke kolegyni působilo natolik invazivně, že se kolegyně poté rozplakala; tehdy jsem si uvědomila, že to není jen můj pocit, ale že v tom nejsme sami. Do toho se přidávaly noční telefonáty během prázdnin, mnohdy po jedenácté hodině, které ve mně jen umocňovaly pocit, že žádné hranice neexistují, a SMS, které byly plné chaosu, výčitek a psychického tlaku. Situace s dovolenou byla už jen dalším střípkem do mozaiky – dovolenou jsem si řádně zadala do EduPage a měla ji schválenou zástupcem školy, přesto mi paní ředitelka později tvrdila, že nic schváleného nemám, což ve mně vyvolalo pocit, jako by se realita ohýbala podle toho, jak se zrovna hodí. Postupně jsem začala žít v prostředí, kde jsem byla neustále ve střehu, nikdy jsem nevěděla, co ji rozčílí tentokrát, a cítila jsem se psychicky vyčerpaná, vystresovaná a ponižovaná. Celé toto období na mě zanechalo velmi hlubokou stopu. 

Líný učitel: Škola Heřmánek viditelně není respektující a bezpečné prostředí, ale pracoviště s výrazně narušeným psychosociálním klimatem a selhávající kulturou vedení. Chování ředitelky je prudké, nevyzpytatelné a hrubě nerespektující osobní integritu zaměstnance i jeho rodiny. To ukazuje na vysoce problematický styl řízení, plného invazivního chování, v němž se výkon autority opírá o ponižování, verbální agresi a zastrašování, nikoli o odbornou argumentaci a partnerskou komunikaci. V rovině pedagogické jde navíc o modelování nevhodných vzorců chování přímo před dětmi: žáci vidí dospělého ve vedoucí pozici, který křikem a tlakem prosazuje svou vůli, což podkopává jakoukoli snahu školy budovat kulturu respektu, dialogu a bezpečí. Opakované zásahy do osobních hranic (noční telefonáty během prázdnin, chaotické a úzkost vyvolávající SMS, zpochybňování již schválené dovolené) u zaměstnance vedou k trvalému pocitu nejistoty, ohrožení a ztráty kontroly nad vlastním pracovním i osobním prostorem. V kombinaci s „ohýbáním reality“ (tvrdí se opak toho, co je doloženo v systému) a neustálým očekáváním, „co ji rozčílí tentokrát“, se před námi rýsuje prostředí s rysy dlouhodobého psychického tlaku a zdraví ohrožujícího mobbingu, v němž pracovník musí být permanentně ve střehu. Svědčí to o zásadním selhání v oblasti bezpečného pracovního prostředí, profesní etiky i péče o duševní zdraví zaměstnanců, a legitimně vyvstává otázka, zda je takto vedená instituce schopna naplňovat deklarované principy respektujícího vzdělávání. Je myslím jasné, že za přítomnosti M. Adamcové nikoliv. Kdybyste si přečetli, co M. Adamcová píše o svém odchodu ze školy (na obrázku), tak byste měli pocit, že to konečně pochopila. Ale to je jen její hra, kterou předvádí několikrát do roka: odejdu, odejdu… Ano, prosím, škole by to nesmírně pomohlo! A také žádné maniacké telefonáty, žádné výhrůžné zprávy, prostě nic! Ale nebyla by to Adamcová, aby ze sebe nedělala oběť. Každý může posoudit, jak je pravdivé její tvrzení: „Protože Líný učitel vydírá ředitele naší školy, že pokud neskončím školu zničí.“ Na obrázku dávám celý Adamcové výplod a moji korespondenci s ředitelem školy.