Mirka Adamcová na Pedagogickém lyceu střední školy Heřmánek: jedna věc je o tom učit, jiná to opravdu dělat
Nebál bych se napsat, že někdy mají popisované případy toxického chování učitelů ještě přitěžující okolnosti. Když jsem popisoval pedagogická zvěrstva Zdeňka Vrátila na Integrované střední škole technické a ekonomické Sokolov, neměl jsem žádná pozitivní očekávání. Ten člověk je líný, hloupý, neschopný a morálně narušený, lidská troska, která nemá ve škole co dělat. Kdo by se divil, že učí a hodnotí mizerně s takovou intelektuální a hodnotovou výbavou? Neříkám to jen já, ale množství žáků, rodičů i Česká školní inspekce. Je to vina ředitele školy Pavle Januse, že Vrátila a jemu podobné pouští k žákům. Ale zase, nedivte se – Janus je tak nekompetentní a lidsky chudý, že bude raději žákům, rodičům a inspekci lhát, mlžit a vymlouvat se. On tu není od toho, aby žákům své školy zajišťoval co nejkvalitnější výuku. On je ředitelem od toho, aby dělal kariéru hezky v závětří a pobíral ředitelské bonusy. NIKDO, komu jen trochu záleží na jeho dětech, by NIKDY nemohl dát své dítě do tohoto ústavu. Za žádných okolností, leda by úmyslně chtěl zmarnit jeho roky a připravit ho o budoucnost.
To, co vás překvapí, je to, když toxické chování opakovaně předvádí pedagog z Pedagogického lycea. A co je horší, ten pedagog je dokonce ředitelka. A co je ještě horší, učící předmět pedagogika a psychologie! Kde už by se mělo kvalitně učit a jednat s dětmi s respektem, když ne na Pedagogickém lyceu a v těchto předmětech!? Ano, rád bych popsal to, co se děje na střední škole Heřmánek, konkrétně oboru Pedagogické lyceum, kde vyučuje ředitelka Mirka Adamcová v předmětu pedagogika a psychologie. Bohužel je to tak, že se téměř každou hodinu s ní někdo rozbrečí a skoro vždy ona na někoho řve. Možná si myslí, že je na vojenské škole v předmětu „Jak vydržet ty nejhorší techniky nátlaku a mučení“, ale to se mýlí.
Ilustrativní situace 1. Do hodiny ředitelky Adamcové přišla paní z kuchyně, aby se zeptala v kolik končíme. Ředitelka řekla, že končí ve 14:00. Protože ale žáci měli informace, že výdej obědů už po 14 hodině už není, zeptala se žákyně X, jestli tedy vůbec budou obědy. Nejezdila domů, bydlela na internátu a oběd by jinak neměla. Ředitelka ji odsekla, že teď jí to říkat nebude! Ale žákyně X odpověděla, že by to opravdu ráda věděla, jinak bude o hladu. Na to jí ředitelka velmi výrazně řekla: „Tak budeš o hladu!“ Potom ředitelka Adamcová vstala a prohlásila, že ji tím žákyně naštvala a že půjde na dvě minuty ven ze třídy. Když ředitelka odešla, tak se žákyně X rozplakala, protože nevěděla, co udělala špatně. Jen se ptala. Spolužačky ji šli obejmout a uklidnit, že se nic nestalo. Když ředitelka Adamcová přišla zpátky, tak začala na žákyni X řvát, že tam už dvě minuty čeká na omluvu! Když si Adamcová všimla, že žákyni spolužačky uklidňují, tak prohlásila, ať toho nechají, že to je špatně a nemá se to prý dělat, když někdo brečí. Vyhrožovala jim, že jim dá poznámku a tvrdila žákům, že kdyby brečela ona (ředitelka), tak ji prý také nikdo uklidňovat nebude. Na žákyni X bylo už viditelné, že nemůže dýchat a paní ředitelka na ni nepřestávala křičet. O týden později už žákyně X odešla ze školy.
Líný učitel: Je neuvěřitelné, že tahle osoba vyučuje pedagogiku a psychologii, když ji v praktické výuce staví úplně naruby. Co se stalo? Žákyně X jedná správně a formuluje otázku, která se týká její základní potřeby (jídlo). Je za to potrestána ponižujícím a agresivním chováním ředitelky. Ředitelka zneužije svou mocenskou pozici, popře základní lidskou potřebu žákyně („Tak budeš o hladu!“), emočně eskaluje situaci, kdy je povinností dospělého naopak ubezpečovat, uklidňovat. Zakazuje spolužákům elementární empatii a a nakonec z celé epizody dělá „boj o omluvu“, jako by jí bylo ublíženo. Už v momentě odpovědi ředitelky: „Teď ti to říkat nebudu!“ je vidět neochota normálně komunikovat o záležitosti, která se týká zajištění základní potřeby žáků, na kterou škola fakticky dohlíží. To je opak respektu k žákům a poznámka „Tak budeš o hladu!“ je úplně za hranou. Je to otevřeně agresivní („trest“ za otázku), je to popření základní povinnosti školy – zajistit, aby žáci měli možnost se najíst, obzvlášť když jsou odkázáni na internát, je to jasný signál pro všechny: „Když se zeptáš na něco, co mě obtěžuje, přestanu respektovat tvoje potřeby.“ Když ředitelka oznámí, že ji žákyně „naštvala“ a že si jde „na dvě minuty ven“, přerušuje vlastně výuku kvůli neschopnosti vlastní emoční regulace. Dospělý v pedagogické roli má samozřejmě právo si „vydechnout“, ale tedy jde o obvinění dítěte, že způsobilo její hněv a navíc je to demonstrativní: „podívejte, kam mě dotlačila“. Je to typické obrácení rolí: místo aby dospělá vedla, udělá ze žákyně „příčinu“ svého afektu. Když spolužačky žákyni obejmou a utěšují jde o perfektně zdravé, prosociální chování. Tady vidíme pravý opak toho, co předvádí ředitelka: děti přirozeně reagují empatií. Třída dělá přesně to, co bychom od dobrého klimatu chtěli. Argument ředitelky: „Kdyby brečela ona (ředitelka), nikdo by ji neuklidňoval“ otáčí celý morální vesmír naruby! Ředitelka se staví do role oběti, které má být vyjádřena lítost a omluva, přestože vyvolala konflikt, zesměšnila základní potřebu žákyně, sama se „sebrala a odešla“ a navíc potlačuje prosociální chování třídy. Tím vlastně normalizuje svět bez vzájemné podpory a dává dětem najevo, že se nemají na nikoho spoléhat. Reakce žákyně nabírá podoby úzkostného záchvatu, hyperventilace nebo panické reakce. V tomhle konkrétním případě jde o šikanózní chování učitele/ředitelky vůči žákyni – systematické ponižování, výhrůžky, odpírání empatie, zneužití moci a o aktivní potlačování prosociální normy. A přitom stačilo tak málo: vyslechnout dotaz žákyně a věcně odpovědět: „Výdej je do 14:00, ale když skončíme přesně ve 14, domluvíme se s kuchyní, aby na vás počkali.“
UPDATE, vysvětlení od pana ředitele Adamce: Samozřejmě učitel mluví nahlas, aby ho všichni slyšeli. Pokud označíte jeho projev za řev, automaticky je špatný ten učitel. Ano, reakce p. Adamcové nebyla optimální, myslím ale, že byla dosti pochopitelná a když vnímáte celou situaci včetně okolností, vypadá ten celý případ podstatně jinak.
Ilustrativní situace 2. Za paní ředitelkou přišla žákyně Y a ptala se, jestli by si do něčeho nemohla jít rychle kousnout, protože jí bolí břicho. Moc toho do té doby nesnědla. Ředitelka Adamcová ji požádala, ať s ní jde do kanceláře. Když se vrátili, tak žákyně Y musela jít domů. Ředitelka Adamcová pak veřejně prohlásila, že nechala lidi v kanceláři, ať rozhodnou, jestli ji poslat domů nebo ne. Možná je žákyně nemocná a ředitelka Adamcová prý není doktorka. Jak se později ukázalo, v kanceláři na žákyni Y ředitelka řvala, že kvůli ní přece ona sama nebude nemocná! Následně ředitelka Adamcová psala na edupage zprávu, kde onu žákyni nazvala „anorektičkou“. K tomu oslovení se pak přidávali i další učitelé. Žákyně ze školy odešla.
UPDATE, vysvětlení od pana ředitele Adamce: Ani si nemyslíme, že měla anorexii a už vůbec bychom takovou věc nemohli napsat veřejně. Opravdu by taková situace byla hnusná a nepřijatelná. Zkusil jsem toto Vaše tvrzení ověřil, ale nepodařilo se mi podobnou komunikaci najít. (poznámka LU: Konverzaci Adamcová již dříve smazala). Ve škole bylo několik učitelů i žáků nemocných se střevní virózou. Obávali jsme se, že se to může ještě více rozšířit. Proto jsme měli u bolestí břicha rudou kontrolku. Žákyně nesouhlasila a tvrdila, že jde jen o reakci na hlad. Plakala, že se bude její otec hněvat a bude jí chtít dát pryč ze školy. Přesto jsme se domluvili, že pokládáme její přítomnost za riziko a přáli bychom si prohlídku u lékaře.
Líný učitel: Žákyně za Adamcovou přišla s úplně banální, ale naprosto legitimní prosbou: bolí ji břicho, moc toho nesnědla, může si rychle někam jít kousnout? To je situace, která by ve slušné škole vedla maximálně k tomu, že si dívka na chvíli sedne, napije se, možná si něco sní a třídní se později s rodiči domluví, jak je na tom se stravováním. U Adamcové to dopadlo přesně opačně. Žákyně musela do ředitelny, kde na ni podle pozdějšího svědectví ředitelka křičela, že „kvůli ní přece nebude nemocná“, a nakonec „hlas lidu“ v kanceláři rozhodl, že dívku pošlou domů – ředitelka přitom před žáky teatrálně zdůraznila, že ona není doktorka, takže se vlastně zbavila odpovědnosti. Tím to ale neskončilo. V systému edupage pak sama Adamcová žákyni veřejně nálepkovala jako „anorektičku“, a tuto nálepku převzali i další učitelé. Z podezření na zdravotní potíže se tedy stala hanlivá nálepka, kterou ve používali někteří učitelé. Místo citlivého, profesionálního postupu při podezření na poruchu příjmu potravy tu vidíme křik, obviňování a stigmatizaci – a z bezpečného prostředí, kde by se dívka mohla svěřit a dostat podporu, je najednou místo, kde je lepší o svém těle a zdraví raději mlčet. Není divu, že i žákyně Y ze školy odešla. Někdo, kdo učí psychologii, by měl vědět naprosto základní věci: Tohle byl ukázkový victim blaming – z problému žákyně dělá ředitelka ohrožení sebe („já kvůli tobě nebudu nemocná“). Je to nepochopení podstaty role učitele/ředitelky – odpovědnost je naopak chránit zdraví žáků, ne si stěžovat, že jejich obtíže ohrožují její komfort! U potenciální poruchy příjmu potravy (nebo i obyčejné slabosti z nedostatku jídla) je křik a výčitky úplně to nejhorší, co může dospělý udělat. Ředitelka Adamcová není lékař, psycholog ani psychiatr (psychologii a pedagogice viditelně vůbec nerozumí) a rozhodně nemá kompetenci rozhodnout, že někdo „je anorektik“. Škola má přísnou povinnost se zdravotními a psychickými informacemi zacházet citlivě, diskrétně a jen ve prospěch žáka. Použít to jako nálepku v edupage je toho přesný opak – opravdu odporné zneužití.
Ilustrativní situace 3. Ředitelka Adamcová požádala žáka Z, ať ji přiveze televizi z jiné učebny. Když ji přivezl, chyběl adaptér. Žák se pokusil najít důvod, ale ředitelka řekla, že se s ním nebude hádat, protože ho ztratil. Když žák Z namítl, že „neztratil“, ředitelka prohlásila, ať si jde sednout, protože je „konfliktní“. Žák se bránil, že mu je takové označení nepříjemné, načež se ředitelka Adamcová naštvala a začala na něj řvát, ať jde za dveře. Tam vyžadovala omluvu. Žák Z se ji pokusil vysvětlit, proč mu je to označení nepříjemné a na to ředitelka prohlásila, že jí to nezajímá. Vyslala žáka a asistentem do města, aby adaptér koupili, takže žák jel z Ládví až do Letňan a zmeškal čtyři vyučovací hodiny. Zjistilo se ale, že kabel nebyl ztracen, ale jiná třída si ho půjčila a nevrátila ho. Ředitelka neuznala svou chybu a ani se neomluvila. Není divu, že se žáci kvůli Adamcové boji chodit do školy a bojí se jí i někteří učitelé. Za vše vždy mohou žáci a edupage je plná jejich urážlivých komentářů. Proto děti ze školy odcházejí v alarmujících počtech.
UPDATE, vysvětlení od pana ředitele Adamce: V této situaci došlo k nešťastnému nedorozumění.
Líný učitel: Typický obrázek fungování Adamcové vidíme i na víceméně banální příhodě se žákem Z. Ředitelka ho požádala, aby přivezl televizi z jiné učebny. Když zjistili, že chybí adaptér, bez jakéhokoli ověřování mu oznámila, že ho „ztratil“. Ředitelka je ale mistryně v tom, jak posléze celou věc překroutit, aby z toho vyšla skvěle a žák jako pitomec. Přečtěte si v obrázcích verzi ředitelky Adamcové. Ředitelka školy předložila vlastní „vysvětlení“ incidentu s televizí, které má s realitou společné asi tolik jako román s policejním protokolem. Z její verze zmizelo to nejpodstatnější: že neprávem obvinila dítě ze ztráty kabelu, zvýšila hlas, označila ho za konfliktního a poslala za dveře a následně ho vyloučila z výuky! To vše kvůli malichernosti a chybě, kterou nakonec způsobili její kolegové. Místo přijetí odpovědnosti proměnila žáka v agresora a sebe v zachránkyni třídy—klasický pedagogický alibismus, kde se vina přeformátuje a etiketa se přelepí na dítě. Stylově dokonalý příklad toho, jak dospělý, který udělá chybu, vytvoří hned tři další, jen aby nemusel říct obyčejné „promiň“. A co je horší: vyhození ze třídy z výuky, dokonce na několik hodin, je považováno za správné – přestože stanovisko České školní inspekce je v podobných případech konzistentní. Nikdo nesmí žáka vyhodit z výuky – natož ze školy – a to ani s asistentem. A povšimněte se v textu Adamcové, že omluva je u ní opravdu hodně frekventované slovo. Jen se všichni musí stále jen omlouvat jí. Žáci dostávají jasný signál: pravda a fakta nehrají roli, důležité je jen to, kdo má moc rozdávat nálepky a vynucovat omluvy. Není divu, že v takovém prostředí se děti bojí do školy chodit, mnohé odcházejí jinam a i část učitelů má z ředitelky strach. Vítejte ve škole, kde je kozel zahradníkem! Ředitelka učí to, co naprosto neovládá a jedná naprosto opačně. Vidíme že nedostatek empatie, pedagogických principů a triviálního respektu k žákům vytváří toxické prostředí. A pak se řekne: pedagogické lyceum.