Měkká a tvrdá škola – jaká je pravda?

Měkká a tvrdá škola – jaká je pravda?

L. Ortová, která se nazývá „tradičním rodičem“, napsala text “Rozhodněte, měkká nebo tvrdá škola“, kde opravdu používá podivné označení „měkká“ a „tvrdá“ škola. I pokud na to přistoupíme, zvládla napsat několik nesmyslů, kterými otáčí celou věc na hlavu. U této autorky nikdy nevím, zda je to úmyslné zkreslování nebo prostě věci tak málo rozumí. Bůh suď, jak říkají věřící. Rozeberu větu po větě, jak daleko je Ortová od reality. Takže nemusíte ani číst její text, vezmu ho tu celý po kusech.

Ortová píše: „Měkká škola je místem, kam prý čím dál více rodičů chce dát své dítě. Děti se tu učí v první řadě měkkým dovednostem, jako je například komunikativnost, řešení konfliktů a vyjednávání, předvídavost, asertivní jednání, empatie, samostatnost, tvořivost, strategické myšlení, sebereflexe ad. … Pokud totiž děti budou komunikativní a empatické, snadno si potřebné znalosti z jakéhokoliv oboru doplní, až je budou potřebovat. V tu chvíli totiž budou motivované se ty tvrdé znalosti naučit, takže to půjde úplně krásně samo, prakticky bez námahy a navíc v rekordním čase.“

Měkká škola: žáci se učí navzájem, připravují si i učební pomůcky, učí se prakticky. Tvrdá škola: žáci si pasivně zapisují výklad, který se doma memorují k testu.

Pravda: Strategie: „napište část argumentů vážně a část směšně, aby ty vážné ztratili účinek“, je zde patrná. Pokračujme tedy v modelu soft / hard, kterým si Ortová věci zjednodušila.

Ano, měkké dovednosti jsou třeba. Ale nikdo nechce, aby se prohlubovaly nějak izolovaně a přistoupilo se ke tvrdým znalostem později, jak ona naznačuje. Taková představa je zcestná. Pokud žák pomocí metody, podporující čtení s porozuměním (soft) pracuje s textem, který interpretuje (soft), pamatuje si z něj ty podstatné věci (hard).  Jestliže si žák vyhledává a selektuje informace (soft) a zakresluje je do mapy, kterou si vytvořil (kombinace soft a hard), tyhle poznatky si pamatuje (hard). A pokud chceme, aby žák vytvořil třeba model (hard), pak ho bude prezentovat (soft). Nikdo neříká, že jakékoliv učení je „bez námahy“ a „v rekordním čase“. Tyhle hlouposti podsouvá jen Ortová. Dětem může připadat, že je učení bez námahy, když je baví. Ale ve skutečnosti je to práce, často tvrdá. Právě proto by měla být zábavná a zajímavá.

Ortová píše: „Dětem v měkké škole nikdo nepředepisuje, co se a kdy mají učit, protože to měkké děti vědí přirozeně samy. Měkká škola pochopitelně má také měkké učitele, kterým se říká průvodci.“

Měkká škola: žáci samostatně, v místnosti bez přítomnosti učitele, pracují na svém úkolu. Tvrdá škola: žáci by bez dohledu učitele nepracovali.

Pravda: Zase totální nesmysl. Děti v „měkké škole“ se řídí úkoly a cíli krátkodobého i dlouhodobého charakteru. Nic o nich „přirozeně“ nevědí, od toho jsou tam učitelé, ale často mají možnost výběru způsobu, pořadí, času a podobně. Tento způsob plánování a plnění úkolů (který vede k mnoha dovednostem, samostatnosti, zodpovědnosti apod.), jim pak přijde natolik přirozený, že už opravdu nepotřebují opratě a bič učitele.  Průvodci se nazývají učitelé ve SCIOškole a několika dalších. Jinde se nazývají třeba učitelé. Nevím, nakolik jsou „měkcí“, ale chápu, že je Ortová chce vykreslit jako nějaké etérické víly nebo měkouše. Ovšem velmi často má tento typ učitelů takovou autoritu, o které se může zupáckému fyzikáři nebo nemilosrdné češtinářce jenom zdát.

Ortová píše: „Děti se v měkké škole dosud učí i tvrdým znalostem a dovednostem, ale protože je toho moc, rozhodli se měkcí poradci, že učivo redukují, osekají „minimálně až o polovinu“. Takže dnešní deváťák bude za pár let na úrovni dnešního páťáka. Maturant na úrovni deváťáka.“

Pravda: Nesmysl s „osekáváním učiva minimálně na polovinu“ nebudu komentovat, ale „odbornost“ Ortové ukazuje využití její „matematiky“. Když se oseká na půlku, bude prý deváťák na úrovni páťáka. Tady bych upozornil, že to nevychází, protože správně měla napsat „čtyři a půlťáka“ (9:polovina=4,5). Škoda, že se nemá zkracovat o třetinu, to by jí vyšel hezký šesťák. Maturant pak prý bude na úrovni deváťáka – a víte proč? Protože o úrovni „učení“ rozhoduje podle Ortové jen učivo. Petr se naučil dvě učebnice, Karel čtyři učebnice. Víte, kolikrát je Karel chytřejší? Přece dvakrát! Petr je na úrovni poloviny věku Karla! Kolik si z toho odnesou k praktické aplikaci Ortová neřeší, to by byly právě ty soft dovednosti a ty ona nemá ráda.

Ortová píše: „Pro měkké rodiče je nejdůležitější, aby se dětem ve škole líbilo, chodily do ní rády, nestresovaly se a učily se hlavně ty měkké dovednosti. A pak taky postoje, protože postoje jsou přesně tím, co nám pomůže v konkurenceschopnosti. S tím souvisí samozřejmě odmítání zkoušení i známkování, neboť oboje sítě stresuje, frustruje, demotivuje, vysiluje. Měkké dovednosti a postoje se koneckonců těžko testují a když už kdovíproč musíme dítě hodnotit, pak zásadně slovně, motivačně, na přátelském dýchánku, kterého se účastní rodiče, dítě a jeden či více průvodců.“

Měkká škola: žáci postaví bungalov. Tvrdá škola: žáci nepostaví nic, píší přece testy a písemky.

Pravda: Ortová opět píše „vážně“, aby manipulací v druhé části shodila to, na co argumentačně nestačí.  Každý rodič chce, aby dítě rádo chodilo do školy, aby se v ní rádo učilo! A proto mnozí odmítají hodnocení, protože v české škole je až příliš často výkonové, nepodporující a vyrábějící neúspěšné žáky. Hodnotit motivačně je snad cílem každého učitele, pokud nemá v hlavě úplně vymleto. A „přátelský dýchánek“ je další z fantasmagorických výplodů Ortové, kterým chce shodit něco, o čem má viditelně jen velmi malý přehled.

Ortová píše: „A pak je tu tvrdá škola. Tvrdá proto, že vyžaduje po dětech tvrdé znalosti a dovednosti a taky tvrdou práci.“

Pravda: Ano, tak tvrdou, otravnou, často jen formální a demotivující práci, že se do ní málokterý žák těší a někdy si i připadá, jako kdyby byl vězněm a za trest měl nucené práce.

Ortová píše: „Tvrdé děti mají rozvrh členěný na předměty a tvrdý učitel je tím, kdo dětem nastavuje cíle, kterých je dobré v daném předmětu a ročníku dosáhnout. Tvrdý učitel také zkouší, zda a jak děti látku zvládají a průběžně dává známky.“

Pravda: Přesně tak, jen dodejme, že ty cíle jsou často nastaveny bez ohledu na žákovy schopnosti nebo potřeby a navíc plošně. Takže kdo nesplní i nereálné a neodpovídající nároky, je špatnou známkou trestán za to, co nemůže nijak ovlivnit, ani kdyby se rozkrájel.

Ortová píše: „Tvrdé děti komunikují mezi sebou i s učiteli, učí se tedy přirozeně sociálním dovednostem. Dělají domácí úkoly a maně tak pojmou plánování a samostatnost.“

Pravda: Komunikace v tradiční škole byla už před lety profesorem Gavorou nazvána „výslech“. Jen pomyslete, jak často a v jaké míře při frontální výuce žáci komunikují „mezi sebou“. Ve skutečnosti přece jsou za takové vzájemné “vybavování” trestáni! Mají přece mlčet a dávat pozor! Tady Ortová popisuje výhody měkké školy a předstírá, že platí pro školu tvrdou. Prý “učí se přirozeně sociálním dovednostem”, ale ve skutečnosti to je: seď, mlč a poslouchej, co ti učitel řekne! A odpověz jen správně na to, na co se zeptá! Pro mě je sociální dovednost umět respektovat druhé a také učitele, i když mu třeba tykám. Představte si, že byste Ortové řekli o škole, kde si žák tyká s ředitelkou školy. Pravda ale je ta, že žáci a učitelé tvrdé školy se ve kvalitě a pestrosti způsobů komunikaci v měkké škole ani nepřiblíží! Domácí úkoly učí plánování a samostatnost?! Neučí také domácí úkoly podle Ortové hrát na housle? Aby opravdu učily samostatnost a plánování, tak by musely být dlouhodobé, kreativní a svobodné. Ruku na srdce: to je přesně opak toho, jak vypadají úkoly na tvrdé škole.

Ortová píše: „Hrají vybíjenou, při níž kooperují. Zpracovávají projekty samostatně i ve dvojicích, takže si rozvíjejí tvořivost i vyjednávání. Zároveň s nabýváním tvrdých znalostí rozvíjejí i měkké dovednosti. Stejně jako kdysi jejich rodiče a prarodiče.“

Pravda: Příklad vybíjené, jako kooperace, když při ní vlastně spolužáky vybíjíte – tedy vylučujete ze hry – to je jedna z dalších směšných představ Ortové. Opravdu nemá ani představu o nějakém lepším příkladu kooperace ve škole? A že by tvrdá škola byla zrovna „přeprojektovaná“, to je odvážně tvrzení. Samozřejmě je v tomto ohledu mnohem lepší měkká škola, kde právě takto nejlépe rozvíjejí ty Ortovou zatracované měkké dovednosti a prohlubují i ty tvrdé znalosti a odborné, tedy tvrdé dovednosti. Ovšem pravdivě se Ortová vytasila se svým vzorem, školou „rodičů a prarodičů“, tedy s jednotnou školou s centrálními osnovami, která formovala své žáky ideologií ovlivněnou jednotnou socialistickou výchovou.

Ortová píše: „Stojíme na křižovatce – doposud máme v ČR většinou tvrdé školy a právě nyní MŠMT ve strategickém dokumentu rozhoduje naše tvrdé školy změnit na měkké. Než dokument vláda v červnu schválí, můžeme si vybrat, zda nás bude léčit tvrdý nebo měkký doktor, zda mosty bude navrhovat tvrdý či měkký architekt a bude je stavět tvrdý či měkký zedník, zda naše děti bude vozit tvrdý či měkký řidič.“

Pravda: Tato fantasmagorie se komentovat snad ani nedá. Snad jen, že Ortová v oblasti pedagogiky není ani tvrdá, ani měkká. Je prostě špatná a manipulující.

Je pro mě smutným čtením, když v diskuzích nějaký pedagog takové výplody chválí nebo s nimi souhlasí. Ok, Ortová je laik, ta má na podobné nesmysly patent, ale učitel?

P. S. Ještě bych dodal, že rozlišení škol na “měkké” a “tvrdé” je využito jen jako zrcadlo textu L. Ortové. Jinak tohle rozlišení považuji za stejně hloupoučké, jako jiné věci v jejím textu. Je to něco jako rozlišovat auta na sedadlovitá a výfukovitá.

 

Tags: , ,