Líný učitel a předverze RVP: pět prvních postřehů

Tak se nám ukázala nová verze revidovaného RVP, nyní ve fázi připomínkování oponentů. Než se pustím do podrobnějších rozborů, v úvodu bych uvedl pět největších ftw věcí, které mě zarazily při prvních čteních. Nechám na čtenářích posouzení, kam tento revidovaný RVP míří, samozřejmě při vědomí, jak malý může mít dopad na naše školství. Na úvod totiž řeknu to, co prohlašuji už mnoho let: revize je úplně na prd, když se obecně české školství nenaučilo ani za dvacet let s RVP/ŠVP pracovat. Jenomže proč by se školy a učitelé měly tímto způsobem vzdělávat – koho to vůbec zajímá? Zajímá ředitele škol, že 95% jejich sborovny nezná žádný očekávaný výstup a to ani v předmětech, které tito učitelé sami učí? Zajímá inspektory, že s ŠVP v jimi kontrolovaných školách nikdo nepracuje a nikoho neinteresují? Zajímá ministerstvo, že tam, kde měly SVP být zpracovány kreativně a individualizovaně, přišli inspektoři a vnucovali školám své – naprosto neopodstatněné – verze ŠVP? Které navíc prohlašovali za „jediné správné“? Zajímá někoho, že 9 z 10 škol mají ŠVP zpracovené se závažnými chybami a nedostatky? Takže v klidu, nejspíše se revizí jen utrácejí prachy na další Potěmkiádu. Ale i tak to může být zajímavé: podívat se, co by mělo být obsahem nových RVP. Co mě tedy nejvíce překvapilo na první pohled? Ne všechny moje postřehy jsou negativní a nebráním tomu, abych některé věci chválil – protože je co. Zatím.

1.  Evaluace školy

Kdysi měly školy povinnost provést evaluaci, tuším jednou za dva roky, což bylo později prodlouženo na jednou za čtyři roky. Mohu se v těch počtech let mýlit, ale nakonec tahle povinnost zmizela úplně. Ovšem velká ztráta to nebyla, protože školy to často řešily formalisticky. Buďto učitelé udělali SWOT analýzu, kde se vychválili a za slabé stránky školy alibisticky označili něco, za co sami nemohli. Nebo se použilo něco jako „Mapa školy“ od SCIO, kde se po vyplnění nekvalitního a zmršeného dotazníku také škola nic nedozvěděla, jen za to velké kulové (srovnání s ostatními nesrovnatelnými školami) zaplatila přemrštěnou cenu. Nyní se v RVP píše: „Škola aktivně vytváří příležitosti pro zpětnou vazbu ze strany rodičů a žáků (např. pravidelná výzva k evaluaci školy nejméně jednou za školní rok)“. To by dávalo do hry povinnost školy se zajímat, co na vzdělávání říkají rodiče a žáci. Samozřejmě, že i tohle se dá zmrvit nebo poslat do autu, ale je to alespoň něco. Ale to není všechno, čtěte tohle: „V ŠVP budou nastaveny a popsány procesy evaluace výuky, včetně kritérií kvalitní pedagogické práce, anonymního hodnocení žáky, na jejichž základě škola pravidelně vyhodnocuje a reflektuje práci učitelů“. To je bomba, co? Obrovské množství učitelů se žáků na svou výuku neptá, žádnou reflexi své výuky neprovádí – a najednou jsou školy povinovány pravidelně vyhodnocovat anonymní hodnocení žáků! A tady žádná přihlouplá „Mapa školy“ nepomůže, protože tam se ke konkrétním jménům učitelům nedostanete, žáci je tam neuvádějí. Zatímco nyní podle tohoto znění jména padat musí. Na tohle jsem hodně zvědavý, zda podobná formulace vůbec přežije připomínkování. Mnozí ředitelé škol jsou totiž zbabělci, kteří zavírají oči před tím, co provádějí učitelé v jejich školách. Nechtějí vědět, protože by pak museli jednat. Zvědavý jsem i proto, protože zpracovat dobrý dotazník je dovednost, kterou každá škola neovládá a zaručit žákům anonymitu (a tedy bezpečí před kritizovanými učiteli) už vůbec ne.

2. Za metody ručí učitel

Nedávno bylo idiotskými politiky odstraněno právo učitele na volbu způsobů výuky (o tom jsem psal i podrobněji), načež ředitelé škol hned dostali pokyn od ministerstva školství: „Ruší se právo pedagogických pracovníků na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení v souladu se zásadami a cíli vzdělávání při přímé pedagogické činnosti (dosud v § 22a písm. c) školského zákona), čímž se posiluje role ředitele školy ve stanovování a rozvoji pedagogické koncepce školy“. Zdá se, že nejdůležitější kurikulární dokument vrací tohle privilegium učitelům zpět, neboť je tu jasně uvedeno: „Vedení školy rozhoduje o organizaci a formách výuky, rozvrhu hodin a dalších organizačních záležitostech školy, učitelé volí způsob organizace vyučovacích hodin, projektů, modulů či jiných celků a využívají rozličné metody a formy práce se žáky, skupinami a třídami“. Je tedy nad slunce jasnější, že učiteli je ukládána povinnost volit a využívat „rozličné metody“, ať si o tom myslí ředitelé škol, co chtějí. Takže je to jako u starého RVP (aniž by to velké množství učitelů jakkoliv respektovalo): podporuje kvalitní didaktiku a ten, kde jede frontálku, RVP neplní.

3. Někdo nám tu ujíždí na udržitelnosti

Mějte prosím na paměti, že jako spoluautor učebnice o cirkulární ekonomii něco málo o udržitelnosti vím. Ale to, jak je tímto pojmem RVP doslova zamořeno, mě hodně překvapilo. Jako lezla v minulosti z každé konzervy ekologie, pak bylo zase všechno možné environmentální, nyní je to „udržitelné“. A tenhle pojem se v novém RVP staví na úroveň, kde nemá co dělat a objevuje se v až směšně vysoké četnosti. Dokonce se tenhle plevel dostal i do názvu kompetence! Jak se vám líbí „Klíčová kompetence k občanství a udržitelnosti“? Já tohle spojení považuji za totální pitomost. Občanství a udržitelnost jsou odlišné koncepty, nemají styčné body jako třeba spojení „klíčová kompetence k podnikavosti a pracovní“. Spáchat dohromady občanství a udržitelnost je hloupé, pokud tedy pomineme zásadní otázku: zda je vůbec tahle nová udržitelná kompetence vůbec potřebná. Připadá mi to (a obsahy vzdělávacích oblastí tuhle domněnku potvrzují), že se do komisí nabrali lidé různých odvětví a každému bylo potřebné vyhovět. Výměnné obchody jely jako vetešnickém trhu. Takže si tam někteří vyhandlovali „udržitelnost“ a najednou je jejich zaměření klíčové. To je radosti na Starém udržitelném bělidle! Protože zmršená klíčová kompetence není ani zdaleka všechno, neboť i jedno ze tří(!) průřezových témat je „udržitelné prostředí“! V hodnotách a cílech RVP je samostatná kapitola Podpora udržitelných technologií a inovací, mezi čtyřmi jmenovanými sdílenými hodnotami školy (které si prý sama stanovuje a k nimž směřuje) patří prý především udržitelný rozvoj… No a samozřejmě tu máme i očekávané výstupy pod kapitolou Udržitelnost života na Zemi a ochrana prostředí: žák 1/ s využitím vybraných cílů udržitelného rozvoje určí, kde a proč se nachází regiony světa s odlišnou kvalitou života. 2/ aplikuje principy udržitelnosti pro identifikaci přírodních a socioekonomických rizik ohrožujících kvalitu života v místech a regionech v minulosti i v budoucnosti, 3/ na základě porozumění principům udržitelnosti navrhuje postupy ke zmírnění klimatických změn a jejich důsledků pro přírodu a společnost. Ano, čtete správně poslední očekávaný výstup, sám žák navrhne postup, jak zmírnit klimatické změny. To, o čem se dohadují největší odborníci, totiž zvládne každý český školák. Tady tvůrcům RVP už opravdu viditelně přeskočilo. Gratuluji jim, že se naučili používat nové slovo udržitelnost, ale stačil by jeden očekávaný výstup, ne tohle neudržitelné šílenství.

4. Hra na formativní hodnocení neplatí pro všechny 

Bez dlouhých úvodních řečí čtěte tohle: „Škola na základě právních předpisů, v souladu se vzdělávací koncepcí a školním řádem popíše v ŠVP pravidla a způsoby hodnocení žáků, do kterých zapracuje principy formativního a sumativního  hodnocení, principy sebehodnocení a vrstevnického hodnocení žáků“. Připadá vám, že je tu někde místo pro největší zhůvěřilost českého školství – hodnocení na základě průměru známek? Zvláště když čtete tohle:  Sumativní hodnocení využívají učitelé výhradně na konci samotného vzdělávacího procesu. Ale bohužel, chyba lávky, samotné RVP nepokročilo ani o píď, protože po obrovském vypisování, co je formativní hodnocení a jak se má žák podílet na svém hodnocení a dalších krásných bla-bla-bla formulacích v něm nakonec najdete tohle: „Škola v ŠVP stanoví, jakým způsobem budou žáci hodnoceni na vysvědčení (odkaz § 69 ŠZ), zda prostřednictvím kvalitativního hodnocení (kriteriální hodnocení, slovní hodnocení), kvantitativního hodnocení (klasifikace, procentuální úspěšnost) nebo jejich kombinací.“ Takže paskvil. Průměry jedou dál. Celá hra na formativní hodnocení je jen kulisa bez snahy cokoliv změnit. Proč RVP na takovém prostoru dlouze vysvětluje, co je to formativní hodnocení, když potom umožní sázet školám známky způsobem „ročník 1982“ a používat procenta, jak při socialistickém plánování pětiletky? Já třeba vůbec netuším, kde se tu najednou vzala „procentuální úspěšnost“ a z čeho by se měla vypočítávat. Co tvoří třeba 100% úspěšnost a co 80% úspěšnost? O zpackaném hodnocení v této revidované „předverzi“ RVP  bude zcela jistě samostatný text, protože je to jeden velký smutek.

5. Tanec? Ale jděte… 

Začneme větou z RVP, která dává smysl: „Prostřednictvím různorodých tvůrčích činností se žák seznamuje s  jazykem hudebního, výtvarného, divadelního, tanečního a filmového/audiovizuálního umění, ale také dalších kulturních a uměleckých projevů (např. literatury, architektury, designu, počítačových her)“. To, co smysl nedává, vzápětí naleznete v celé vzdělávací oblasti „Umění a kultura“. Protože třeba výstupy hudební, výtvarné a taneční jsou zde stavěny na roveň, mají stejný počet očekávaných výstupů a obsahy se stejnou důležitostí. A to je kardinální hloupost. Nelze srovnávat výtvarné kompetence s tanečními, jak kdyby byly pro vzdělávání rovnocenné! Malovat / kreslit / črtat apod. je důležité pro rozvoj mnoha činností, včetně dovednosti namalovat si plánek nebo schéma, číst infografiku, rozumět geometrii, vytvářet a rozumět grafům, číst a zpracovávat mapy (ať geografické nebo paměťové), vizualizovat poznatky, předávat a získávat informace a mnoho, mnoho dalších dovedností. Rozumět vizuálu a umět ho tvořit je součást gramotnosti. Zatímco bez tance se lidé obejdou celé dlouhé roky a nestane se nic. Ani pro jejich vzdělávání, ani pro jejich profesi. Chápu, že pro někoho může být tanec náplní života, ale to třeba houbaření také. Obojí patří do kroužků, prostě záležitost volného času, ne jako povinná náplň výuky. Taneční dovednosti nejsou ani zdaleka tak klíčové pro vzdělávání, jako ty výtvarné. Zdaleka! Dokonce i ti pohybově nadaní tanec nepotřebují, pokud ho nahradí sport, turistika a jiné způsoby tělesné činnosti. Proč je v RVP tolik tance a proč se třeba na takový parkur nebo airsoft ani nepomyslelo? Kdyby tu alespoň byla cítit inspirace s eurythmií waldorfských škol, tak to má alespoň nějaký pedagogický základ. Ale nic podobného se neděje a pochybuji, že by kterákoliv z těch choreografek a tanečních performerek v pracovní skupině revize RVP o eurythmii cokoliv věděla. Nedivím se už protestní petici a odporu učitelů VV a HV, když tenhle průser celkem záhy vytušili. Proč je najednou tanec tak hrozně důležitý a proč by měli všichni žáci plnit výstupy, jako jsou „žák užívá osvojené pojmy a prostředky tanečního oboru při verbální komunikaci i vlastní taneční tvorbě“ a „žák využívá osvojené výrazové prostředky tanečního oboru a získanou inteligenci těla k poznávání sebe sama a k autentické taneční tvorbě“? Ano, žáci, pro které je někdy problém vůbec před třídou mluvit, budou nyní vytvářet „autentickou taneční tvorbu“? A mimochodem, kdo bude tento nesmyslně zdvojený očekávaný výstup (a ostatní „taneční“ výstupy) učit? Třídní učitel nebo snad tělocvikář? Kdo v současných sborovnách zná „pojmy a výrazové prostředky tanečního oboru„? Školník? Kterému předmětu se ukradne čas, potřebný na tyhle taneční opičárny? O tématu ještě budu psát ve speciálně zaměřeném blogu.

Tolik prvních pět postřehů. Vypadá to, že moje chmurné předpovědi se prozatím spíše vyplnily. Samozřejmě bude záležet, jak dopadnou oponentury a připomínkování. Ale znáte NPI, ten si stejně vždycky dělá, co chce. Pokaždé si to nějak odůvodní a ta hra na transparentnost? Jen fraška.