Jak české školství ničí talent, I. díl

Mnoho z nás vidělo, jak hloupě ztvárňují tvůrci seriálu Ochránce žáky, kteří jsou „jiní“. Dívka se stará jako manažer o farmu, zaměstnance, logistiku a další věci – ale skoro neumí číst. Chlapec je citlivý k přírodě a skočí z komína. Nesmyslné zkratky a absurdity se vrší, rozumní pedagogocé se chytají za hlavy a bulvární diváci se radují z cizího neštěstí, jakkoliv jsou děje absurdní a postavy vycucané z prstu.

Co to ale znamená v reálné skutečnosti mít jako rodič velmi talentované, ale zároveň i jiné dítě? Jaké starosti taková rodina řeší? Jak v takovém případě obstojí český vzděávací systém a lidé v něm? Představuji příběh kluka jménem Tomáš a jeho matky.

Maminka: „Mám osmiletého mimořádně nadaného syna a na začátek ještě podotknu, že jsem nikdy nebyla moc ambiciózní a už jenom to, že mám syna, považuju za štěstí. Na syna jsem nikdy neměla velké nároky. Ale žije se mi s ním teda krásně, je to zlaté dítě. Projevovat se začal už vlastně od narození. Byl prostě inteligentní 😀 Dobře slyšel, ve dvou měsících už bezděčně zopakoval slovo, které jsem mu říkala. Mě překvapilo, že sotva začal mluvit (rok), tak si uměl logicky spojovat co se naučil s praxí, v praxi, viděl souvislosti. Potom jevil zájem o písmena, čísla, ve 3 letech začal číst, bez intervence kohokoliv dospělého, sourozence nemá. Ve 2 a 1/4 četl čísla, i vysoká, stovky, tisíce (jednotky tisíc). Rychle se učí, stačí mu říct jednou nebo jen naťuknout. Tak to už jsem si všimla, že to asi není úplně běžné, ale pořád jsem to považovala za to, že je prostě šikovný a ve škole nebude mít problémy. Měli jsme pohodu celkově. Veselý, zvídavý. Přišla školka. Bazírovali tam na oblékání, samostatnosti, všechno uměl, ale takové věci ho prostě nebaví. Více ho zaujme nějaký obrázek nad skříňkou, rád se baví s dětmi. Ty děti ale nebyly tak verbálně schopné, takže bylo těžší si najít mezi nimi někoho ke konverzaci. Ale chtěl.“

Líný učitel: I když nejsem odborník na mateřinky, problém je viditelný. Nadané děti nemají partnery pro konverzaci a své zájmy u vrstevníků a předškolní pedagogové někdy zase nemají trpělivost a ani dovednost s těmi dětmi pracovat. Vymykají se a to je pro špatné pedagogy problém. Ty mají rádi děti zarovnané, nevymykající se obvyklosti a „normálnosti“. A stejně, jako jsou nekompetentní učitelé ve škole, jsou takoví i ve školce. A právě to tyto nadané děti odnesou nejhůře, protože díky svému levelu myšlení a nekonformitě nejsou tak tvární a přizpůsobiví. Nadané dítě, které je zvyklé na danou úroveň komunikace s rodičem, pak v některých školkách totéž nedostává a jeho chování je tu na obtíž.

Maminka: „Změnili jsem školku kvůliu stěhování a tamní učitelka byla hrozná. Manipulativní v komunikaci, upištěná, nevyrovnaná, závistivá. Typ, co to jde dělat, aby mohl organizovat ostatní. S dětmi to moc neuměla, viděla jsem scénu s nějakým jiným dítětem, cizinec, řvala na něj, že mu nerozumí, ať mluví česky, dítě řvalo… Chtěla jsem, aby šel do školy v rok, kdy mu bude šest. Bylo by to jen o dva měsíce dřív. On se hrozně těšil. Ve školce se nudil. Učitelce ve školce jsem to řekla, že je chytrý a že s ním půjdu do PPP, aby mohl dříve nastoupit do školy. Hned mi začala tvrdit, že je hloupý, „sice si čte v encyklopediích, ale nezná nic do hloubky, neumí ani zasunout židli ke stolu, vše mu musí připomínat a lže.“

Líný učitel: Cože? Dítě ve školce si čte v encyklopediích a učitelka si vymrzuje, že dítě nezná nic „do hloubky“? Také na poznámce o lhaní je vidět, že daná „učitelka“ je velmi hloupá osoba. Předškolní pedagog by měl vědět, že dětská lež je věc naprosto normální, téměř vývojová nezbytnost. Dítě ve svém magickém světě stírá hranice mezi realitou a fantazií a i když je v pořádku ho drobně usměrňovat, bájivá lhavost je věc spíše milá než cokoliv jiného. Rozhodně to není nic, co by měl pedagog takto starému dítěti vyčítat nebo ho dokonce obviňovat, jako by to byla nějaká charakterová vada! Nezaměňujme takovou „lež“ s nějakou nečestností, podvodem nebo špatnými mravy. I u těch největších bájkařů vymizí tyto nereálné věci kolem sedmi, osmi let. Máminka s Tomášem doma pracovala úplně jinak a intuitivně přesně věděla, co potřebuje.

Mamínka: „V té době jsem mu napsala rozvrh na ledničku, měl to rád, cítil se důležitě, takže vše, co tam měl (vyskládávám nákup, uklízím svoje knížky na místo, odnáším po sobě špinavé nádobí,, sám se oblékám, sám se umývám, neloudám se) dělal a nikdy jsem mu nic nepřipomínala. Stála jsem a mlčky čekala. On když zapomněl, tak se rozhlídl, co jako chci a pak aha! a šel to udělat. Nečetl si ten rozvrh pořád, prostě to věděl co má dělat a byl rád, že má nějaké svoje kompetence. Já tam napsala i ty věci jednoduché, jen aby tam něco měl. Šlo o ten návyk, že má každodenní povinnost, kvůli škole, neboť jsem ho tam chtěla dát dřív. Učitelce jsem řekla, že takové problémy s ním doma nemám a že by (to jsem jí řekla opravdu přátelsky a taktně, nekonfliktně) měla změnit způsob komunikace a nepřipomínat mu to pořád. Že to taky nedělám. On z ní měl totiž strach, to jsem vycítila. Když ho pořád napomínala, připomínala, chtěl jí vyhovět. Takže se raději vždy zeptal než něco udělal, ujistil se, že to má udělat. On celkově dělá strašně málo chyb. Skoro je nedělá. Ale zase: když ji udělá, nebojí se toho a ještě mi řekne – vždyť se to teprve učím.“

Líný učitel: Myslím, že je zřejmé – a člověk nemusí být odborník na dírkovanou matematiku – že Tomášovi by vstup do školy prospěl. Jenomže jsme v českém školství a pravděpodobnost, že narazíte na nekvalitní práci je vysoká. I v poradnách.

Maminka: „Tak jsem šla se synem do PPP pro doporučení předčasného zaškolení. Zároveň jsem si vybrala školu, kde mají speciální třídu pro nadané děti. V poradně nás uvítala paní, která při představování rovnou řekla, že je odpůrkyní předčasných nástupů. Syna otestovala. Měl vše správně. Nakreslil jí ošklivého panáčka – nerad kreslí, on si kreslil vždy jenom mapy linek mhd, jinak nic. Čísla ano, psal. Ale jinak nic. Já ho nenutila. Jednou mi nakreslil krásné sluníčko, věděla jsem, že to zvládne, když chce a tím to pro mě bylo vyřešené. Když nechce, nemusí. Panáček měl vše, co má mít. Ale byl ošklivý a paní řekla, že není zralý, není schopen dělat různé čárky a vlnky a opis. Dávno psal a fakt ty testy už dělat nechtěl. Ona ta vyšetření taky jsou na dlouho, dítě je unavené. Ty poradny mají plno a vše chtějí vyřešit na jedné návštěvě. A že prý se neumí soustředit, protože jí po 30 minutách řekl, že už ho to nebaví a nechce dál pokračovat“.

Líný učitel: Více než třicet minut testování u předškoláka! Podělaný panáček? Takhle vypadá diagnostika: že se „psycholožce“ kresba líbí nebo nelíbí? Spadli snad v té poradně z višně?

Maminka: „Celou dobu mě pracovnice poradny nutila do pozice, že děcko musí být nejlepší, aby si vůbec zasloužilo to doporučení. Já jsem jí řekla, že nemám takové nároky, že nepotřebuji, aby syn byl nejlepší ze třídy, ale chci, aby se učil rád, což v té době tak bylo. Aby měl možnost se učit, dozvídat. On mě doma i nutil hrát si na školu. To byl jeho způsob hry a občas jsem mu vyhověla. Miloval to. Pak mi řekla, že u těch nadaných jedou hrozně rychle a že by to nestíhal a doporučení mu nedá“.

Líný učitel: Kdybych v té době mohl mamince poradit, tak by to bylo to, aby se vykašlala na třídu pro „nadané děti“. Lepší by bylo hledat školu, kde umějí pracovat s jinými dětmi, odlišnými v jakémkoliv směru. Tyhle třídy pro nadané jsou často jen zástěrkou, aby se ze třídy eliminovaly děti ze sociálně slabých rodin – a to je asi tak všechno. Pracovat však s takovými talentovanými dětmi neumějí. Maminka se o tom ostatně měla přesvědčit sama.

Maminka: „Šla jsem na den otevřených dveří přímo do té třídy nadaných, k prvňákům. Jak teda jedou rychle. Abych měla představu. Ve třídě jsem byla dvě vyučovací hodiny a přestávku. Protože každý mi tehdy říkal, že hlavně je důležitá sociální stránka, aby to děcko to zvládlo. Proto jsem tam pozorovala ty děti i o přestávce. Dětí tam bylo 16, poměr kluci / holky byl nevyrovnaný, holek bylo 5. Děti byly pasivní a zpacifikované, to mě doslova fascinovalo. S učitelkou jsem mluvila před hodinou. Chlubila se jak u nich neuvidím frontální výuku, že to dělají jinak, lépe. Obě hodiny ale byla typická frontálka. Děti pasivní, hlavy zabořené do lavic, nekomunikovaly a nekomunikovaly mezi sebou ani o přestávce. Nebavily se spolu, žádné vazby mezi sebou. Byli tam asi 3 až 4 kluci hodně ambiciózní, ti se pořád hlásili a byli sebevědomí. Ostatní nic. Jejich tempo (v mé optice, z hlediska syna) nebylo vůbec rychlé, normální, spíš pomalejší. Už četli, to ano. Psali občas na mazací tabulku, ale psali ošklivě. Mně to na mimořádně nadané prvňáky přišlo hrozně málo. Přišli mi prostě – vím, že to nemůžu posoudit, ale takový ten povrchní dojem můj – neschopní. Na to, že je to třída nadaných. Nic zvláštního a odcházela jsem omráčená tou jejich disciplínou – divné, divné, divné…“

Líný učitel: Otázka je, o jakém „nadání“ je vlastně řeč. Z hlediska českého školství a výsledků ve škole ve formě známek by si mohl člověk často myslet, že nejnadanější jsou ty nejukázněnější, prostě nejhodnější žákyně, že?

Maminka: „Pak jsem se šla podívat do „normální“ školy, tam bylo vyučování úplně jiné. Děti všechny aktivní, škola hrou, nebály se projevit, překřikovaly se, hlásily, když chtěly říct výsledek, i kdyby byl špatně, nevadí, nebály se. Paní z PPP mi řekla, že teda ať na zápis jdeme, ale ne k nadaným, a že kluka chce vidět ještě v červnu, jak zlepšil grafomotoriku a teprve potom mu možná doporučení dá. Papír k nadaným nedala, takže jsem syna zapsala do té běžné školy. U zápisu nebyl problém, syn ještě učitelku honil, kde má další úkoly… i v tom projevu byl hodně napřed než jiné děti, které s námi ve třídě byly. Nic jsem ho neučila, netrénovala ho, věděla jsem, že to zvládne. Takže tam exceloval, ale to já neberu ty úkoly, dovednosti, to byla samozřejmost, ale právě ten přístup, projev, chování, komunikaci. Pak šel na hudebku, tam ještě vybírali děti do hudebních a nehudebních tříd, tam je uchvátil (on má absolutní sluch, celkově je hrozně šikovný). Ale byl nespádový žák a z kapacitních důvodů se nedostal.“

Líný učitel: Nyní upozorňuji citlivé povahy, aby následující odstavec přeskočili.

Maminka: „Potom byl rok ve školce. Ve školce měl tu manipulativní učitelku. Později jsem zjistila, že ho dlouhodobě nutí do jídla, až do pozvracení. On ty zvratky polykal. Bál se jí. Zjistila jsem to tak, že se mi chlubil, že už to zvládá a když jsem mu doma dala chleba se sýrem, ublinknul si a polkl…. a taky jednou jsem našla na skříňce v šatně pozvracené oblečení. Nikdo mi k tomu nic neřekl. Prostě jen špinavé hadry na skříňce. Taky ho nepouštěla na wc. Stalo se to dvakrát, on se třásl jak to nemohl vydržet, prosil ji, ať ho pustí na wc a ona řekla, že má smůlu a nechala ho počurat před dětmi do postele. Pak se musel před nimi převlékat a děti se mu smály. To mu už bylo přes 5 let. Já jsem si hned stěžovala, učitelka na mě zkoušela, že oni tam mají pravidla…. tak jsem musela i zvýšit hlas, že syn bude chodit na wc kdykoli bude potřebovat a potom mi volala ředitelka, té jsem psala stížnost, a hrozně se omlouvala. Za 14 dní se to stejné stalo znovu! Potom jsem si stěžovala na to nucení do jídla, vše už písemně, ať mám vše doložené, proběhlo několik zpráv s učitelkou a ředitelkou. Chtěla jsem, aby ho už nenutili do jídla a dávali mu možnost mít na svačinu suché, nenamazané, pečivo. Že má jinak navíc hlad, protože on prostě nic namazaného nepozře. Hnusí se mu ty pachy, konzistence, mastnota. Prý mi nemohou vyhovět. Nemohou vyhovět nenutit dítě do jídla??? Krátce na to začal covid a já jsem si syna nechala doma a už jsem ho tam nikdy nedala.“

Líný učitel: To z toho ta stupidní ženská ve školce vyšla až moc dobře. Já bych ji žaloval za ublížení na zdraví. Nebo bych jí – být rodičem – nejspíš ublížil osobně. Děti jsou hodně adaptabilní, navíc dospělého v tomto věku berou jako nezpochybnitelnou autoritu. Snaží se dospělé autoritě vyhovět a nevnímají ještě svět tak, že jsou v něm někteří lidé pokřivení a zlí. Nedokážou přečíst špatný úmysl. Proto jsou tyhle děti nejzranitelnější a násilí na nich – psychické i fyzické – je kvůli jejich neschopnosti se bránit tak poškozující. Musíme je ochraňovat, ať jsme v jejich okolí v jakékoliv pozici.

Tohle byla první část příběhu. Druhou připravím na zítra a čtenáře připravím i na to, že se žádný happy end konat nebude. Zatím. Pro fanoušky seriálu Ochránce ještě připomínka: tohle je reálný příběh, který ukazuje hned několik problémových oblastí našeho školství. Jsou v něm nekompetentní, opravdu hrozní pedagogové a psychologové – ale objeví se v něm časem i ti dobří. Není třeba vymýšlet kraviny typu „Vaculík leze na komín a chová se jako natvrdlý James Bond“ ani představovat učitele, co jedí chlebíčky ze země a lepí porno a pak je dávají na nástěnku. Protože ta bída je ve skutečnosti úplně někde jinde. Práve v realitě objevíme v našem školství silné příběhy. Poučné a hlavně pravdivé. A lze je řešit, pomáhat a objevit v nich i naději.

Pokračování: Jak české školství ničí talent, II. díl

Snímky jsou jen ilustrativní, zdroj: pexels.com