Malá úvaha o testu

Občas česká škola vyvrhne jako velrybu na břeh nějaký test, nad jehož hodnocením zůstává rozum stát. Vzbudí pozdvižení a oprávněné obviňování daného učitele (často však milosrdně skrytého anonymitou), aby se pak zvedla vlna protireakce, která ho obhajuje. Argumenty jsou vždy stejné: proč útočit na někoho, kdo „pouze“ udělal jednu chybičku. Ale s tím nesouhlasím. Protože ta chybička vždy ukazuje celý hodnotící postoj a dovednost učitele. Navíc když říkáme žákům, že se mají z chyb poučit, na učitele samé to neplatí? To by bylo pokrytectví. Samozřejmě daná kritika by měla být doprovázena i zpětnou vazbou: proč je chyba chybou a jak to udělat lépe. A mě se do ruky dostal hodnocený test, který obsahuje hned několik chyb. A jsou systémové.

Test obsahuje dvě cvičení a já za první chybu považuji, že je hodnocen velmi přísně. Žák se dopustil v každém cvičení dvou chyb, tedy měl 4 výrazy špatně ze 15, což je zhruba 75% úspěšnost. Trojka je nejen velmi přísná, ale i nevhodná. Žák totiž prokázal, že jevu rozumí a jedna chyba je viditelně z nepozornosti (pepři místo vepři). Trojka za to není tou správnou odpovědí, protože je žákem vnímána jako neúspěch – a tedy trest. Shrnuto: žák má 75% úspěšnost, prokázal dobré pochopení jevu a byl potrestán trojkou. To pedagogicky nedává smysl. A prosil bych neargumentovat tím, že trojka je známka „dobrá“ nebo že „někteří žáci jsou za trojku rádi“. To jsou jen důsledky mizerné hodnotící praxe u nás a rozšířeného neblahého škatulkování. To, že máme žáky různých kategorií a že je některým odepřen úspěch (protože jim nejsou zadávány úkoly na jejich úrovni), to je právě ta bída. To, že test je výkonově hodnocen – což je také nevhodné, je jen shnilou banánovou slupkou na nechutném dortu.

Upozornil bych také speciálně na to, že druhé cvičení žák vylepšil, dostal ho na jiný level. Původní zadání zní takto: napiš vzor v daném tvaru a doplň chybějící písmena. Žák má tedy vzor drav- ptáci přepsat vedle jako draví práci. Udělat tohle osmkrát za sebou je drilování: nudné, otravné, zbytečné. Náš žák velkoryse suchopárné zadání přehlédl, doplnil písmeno už do vzoru a větu dokončil, aby dávala smysl. Tedy napsal „draví ptáci létají na kořist“. Paráda! Takhle to totiž mělo vypadat už od učitele – aby žáci rozvinuli alespoň ždibec kreativity. Aby se prací bavili, aby něco svého vytvářeli. Žák napsal věty, které nesou zajímavé příběhy („viry jsou smrtelné“), jsou poučné („paví křik je jak od koroptve“) nebo jsou vtipné („lesklí brouci jsou popravdě chrousti“).  Učitelka to však přešla bez povšimnutí.

Takže kdybych já hodnotil tento test, hodnocení by vypadalo jinak. On by rozhodně vypadal jinak i daný test, který by měl být víc zábavný a tvůrčí – přesně jako se to žák snažil napravit. Ale i tak, za tři čtvrtě správných řešení není trojka na místě. V rámci zadání bych mohl napsat například: 70% správných řešení = jednička. A v průběhu času tuto hranici (a tedy aspirační úroveň) posouvat. Kdo této rovně nedosáhne, nebude mít snížené hodnocení, nebude penalizován za chyby špatnou známkou. Viditelně tím ukáže, že je třeba tématu ještě věnovat čas. Ale k tomuto zjištění nepotřebuji dávat třídě trojky, čtyřky a pětky. Podporující hodnocení se bez špatných známek obejde. A kdo úkol splní, přichází posílení odměnou. Navíc bych kreativitu žáka podpořil softskillovým bodem „dobrý nápad“!  A to je ten rozdíl: u „tradiční“ učitelky trojka, u moderního pedagoga jednička za splněný úkol a bod „dobrý nápad“ za netradiční řešení. A ta jednička není „motivační“ nebo „za snahu“, ale za dobrou práci. V rámci jednoho testu maličkost, v celoročním, každodenním hodnocení však zásadní rozdíl v klimatu třídy.