Táta parťák a hodnocení
Táta parťák (dále TP), rodič – influencer – výrazná persóna Svobodného vzdělávání produkuje texty, týkající se vyučování. Bohužel, přestože jeho snaha zlepšit vzdělávání ukazováním různých nedostatků a rezerv má občas slabiny. TP ukazuje velmi dobře nedostatky, ale veden svými – řekněme někdy spíše extrémními názory – se dopouští argumentačních chyb a až nesmyslných tvrzení. Rád bych se podíval na jeho text „Místo známek individuální přístup a slovní hodnocení“ a na několika příkladech ukázal, co mám na mysli. Co tedy třeba píše?
1)„Známka současně nemůže ohodnotit výsledek, snahu, projevené úsilí. Slovní hodnocení to umožňuje lépe“.
Je především nesmysl stavět proti sobě známku a slovní hodnocení. Oba tyto způsoby mají své klady a zápory, jedno nenahrazuje druhé. Nebudeme se bavit, co je lepší – bagr nebo sněžný skútr – protože obojí má jinou funkci. Je nesmysl vytvářet dojem, že známky jsou špatné a slovní hodnocení dobré. Když je slovní hodnocení realizováno nevhodně, ubližuje více než známka – neboť je adresné. Tedy je pro učitelé důležité hodnotit správně, ať už jakýmkoliv způsobem, protože učitel může hodnocením i škodit, ať už je realizováno jakkoliv.
2) „Co kdybychom nechali děti, ať se ohodnotí samy, a řeknou, jak jsou s výsledkem spokojeny? Nedalo by se tím předcházet vzniku závislosti dětí na vnějším hodnocení?“
Ano, známka – stejně jako slovní hodnocení! – je hodnocení vnější. Mluvit o závislosti je sice silná káva, ale budiž. Sebehodnocení žáka je ale věc jiná, zajisté potřebná. Vtip je v tom, že potřebujeme, aby žák ovládal všechny dovednosti: hodnotit se, hodnotit druhé, být hodnocen. Sebehodnocení je fajn, ale hodnotit sám sebe nemůže nahradit zbylé dva přístupy. Někdo je na sebe kritický příliš, jiný málo – a například vzájemné hodnocení žáků nebo vnější hodnocení tento nedostatek koriguje a objektivizuje tím i hodnocení vlastní. Staví ho do realistické roviny. (Vsadím se, že TP svůj text hodnotí kladně. Jinak by ho neuveřejnil. Já, svým vnějším hodnocením, mu nyní dávám zpětnou vazbu. To je OK, zejména proto, že moje hodnocení zase tak kladné není. A protože chci, aby bylo správné, snažím se o vyváženost a objektivitu.)
3) „Člověk, závislý na vnějším hodnocení odvíjí svoji spokojenost od hodnocení druhých, čímž se prakticky vzdává kontroly nad vlastní spokojeností.“
To je argumentační klam, nabídnu podobný: člověk, závislý na sebehodnocení odvíjí svou spokojenost od hodnocení vlastního, čímž se prakticky vzdává kontroly nad reálným viděním a objektivitou ve prospěch sebeklamu. Zní to moudře, že? Ale tvrdí to přesný opak. Stejně nepodloženě. Podobně i apel TP „Je tedy nutné děti hodnotit známkami, aby se něco naučily, když jinde to jde i bez toho?“ mohu překroutit na „Je tedy nutné děti připravit o známky, aby se něco naučily, když jinde to jde i s nimi?“ Navíc se tu operuje s nesmyslným konstruktem s názvem „plná kontrola nad svou spokojeností“. Co to vlastně je? To někdo má? Měl by to vůbec někdo mít? Co je na opačném pólu – nulová kontrola nad svou spokojeností anebo plná kontrola nad svou nespokojeností? Ano, člověk si se slovy vyhraje 🙂
4) „Existují školy, které děti nehodnotí a opouštějí je spokojené, emočně vyrovnané a sebevědomé děti.“
Přání je tu otcem myšlenky. Jaké školy? Jak se měřila jejich emoční vyrovnanost a sebevědomí? Jak se zjišťovala jejich spokojenost? Tohle je prostě vycucané z prstu. Já mám bohužel mnoho zkušeností z Pedagogické fakulty, že hodně spokojení a sebevědomí byli absolventi gymnázií, protože si ani neuměli představit, jak dobré vzdělávání vypadá! Někteří na svůj gympl nedali dopustit a na to šprtání a vydřenou maturitu byli hrdí jako sviňa. (V diskuzi to TP také schytal a napsali mu tam: „Existují školy, které děti nehodnotí, a opouštějí je nespokojené, nevzdělané, věčně si stěžující a nesnesitelné děti. Existují školy, které děti hodnotí a opouštějí je spokojené, emočně vyrovnané a sebevědomé děti.“ Tyhle výroky mají stejnou „hodnotu“ aneb kdo s čím zachází… )
A ještě maličkost: škola, která nehodnotí děti, neexistuje. Každý učitel děti hodnotí, byť jen řečí těla nebo jinými projevy souhlasu nebo nesouhlasu, porozuměním nebo neporozuměním, podpory nebo nepodpory, věnovanou pozorností nebo nepozornosti a podobně.
5) „Je nutné a respektující děti za učení vůbec hodnotit, pokud o to nestojí a co si od toho vlastně slibujeme?“
Nu, jestli je to nutné? Ale žáci o to často stojí! Cožpak nejsme zvědaví na to, co na náš výtvor řeknou druzí? Cožpak hudebník nebo malíř nečte recenze svého produktu? Hodnocení nás posouvá dál! A co si od toho slibujeme? Kdybych to měl kvůli stručnosti telegrafovat, napíšu: motivaci a zpětnou vazbu! (A napadl mě ještě jeden vtipný argument: cožpak sám TP nečte v diskuzi hodnotící reakce na svůj text a neodpovídá na ně? Samozřejmě, že čte a odpovídá! Tedy ho to asi zajímá. )
Těmito poznámkami nechci říct, že je vše od TP napsané špatně. Například tvrzení: „Čímkoliv jsme sami jako děti prošli, od hodnocení až po fyzické tresty, bude snáz přijímáno a obhajováno, než něco nového, a to bez ohledu na to, jak moc nás to jako děti štvalo“ je přesný popis „vtisku“ a sociálního učení. A také vysvětluje, proč jsou mnozí rodiče často tak konzervativní a v podstatě překážkou moderní edukace. Nebo v diskuzi od TP padlo: „tak já bych se především bránil hodnocení, založeném na sledování chyb, a více akcentoval i to, co se ten človíček naučil. U matematiky co třeba: Měl jsi 70% správných výsledků. Snažil jsi se hledat originální řešení. Od minule vidím, že jsi zapracoval na slovních úlohách.“ Na to, že je TP vlastně laik, klobouk dolů. I když procenta jsou opravdu hodně hodně výkonové hodnocení (to TP nevychytal 🙂 ) , snažil se o formativní hodnocení a celkem úspěšně.
To, co chci hlavně říct, je toto: i když má člověk správné postoje, neměl by nepromyšlenými názory a argumentačními fauly zkreslovat realitu. Nejsem z těch, kdo křičí na každou pitominku: „ukažte mi výzkum!“ Ale očekávám myšlenkovou kontinuitu, dobře podložené argumenty a myšlenky nepřebíhající od jednoho k druhému. To jsem nyní nedostal. TP zčásti oprávněně přemýšlí vždy o té nejhorší variantě, a souhlasím, že v české škole je to nejhorší možné často opravdu většinová záležitost. Ale i tak musím konstatovat, že TP nepřistupuje k věci korektně, neboť automaticky spojuje známku s výkonem (tomu se kvalitní učitel snaží vyhnout) a automaticky spojuje známku ze srovnáváním žáků mezi sebou (tomu se kvalitní učitel také vyhýbá jak čert kříži). A dokonce – pozor, překvapení – nemusí být známka ani mocenský nástroj, jak tvrdí TP. V rukách kvalitního pedagoga tedy určitě ne!
P. S. Začínám si trochu myslet, že TP, často v komunikaci tak korektní, se začíná malinko kazit. Tohle píše v původním textu (přidám ještě další část pasáže): „Co kdybychom nechali děti, ať se ohodnotí samy, a řeknou, jak jsou s výsledkem spokojeny? Nedalo by se tím předcházet vzniku závislosti dětí na vnějším hodnocení?“ A po mé argumentaci, kdy to rozebírám (viz výše), v diskuzi napsal: „Netvrdil jsem, že chci nahradit vnější hodnocení sebehodnocením, a ani to z toho tvrzení explicitně nevyplývá.“ Wow! Opravdu? Tak co, kdo z nás dvou neumí číst s porozuměním? 🙂