Na návštěvě v Montessori 1: rozdíly
Jakmile se ocitnu v nějaké škole, nasávám vše zajímavé, co by mně mohlo přinést inspiraci. Ale být v Montessori programu v ZŠ Na Beránku, to jsou doslova vlny námětů, které učitel může nabírat po kýblech, ba celých bazénech. O to více, že v tomto případě nejde o školu, kterou založily dvě maminky a s pěti žáky si hrají na Montessori. Píši o velké škole, s třídami o 250 žácích v 9 ročnících a 10 třídách, která funguje už mnoho let a kvůli velkému zájmu musí své nové žáky mezi zájemci losovat. Poznatky, které jsem tu nasbíral, nejde popsat najednou, takže je rozdělím do několika částí. V první se zaměřím na některé rozdíly, které plácnou do oka každého návštěvníka a které se výrazně liší od běžné školy. Protože jsem byl už v několika Montessori školách, troufám si říci, že některé zmíněné věci jsou pro tento typ školy typické.
Klasický obrázek třídy, kdy žáci plní sami, ve dvojicích i skupinkách své úkoly. Učitelé nejsou dozorci, ale pomocníci, mentoři a rádci u dílčích úkolů.
Ve škole se učí v trojročích, žáci jsou rozděleni ve třídách 1-3, 4-6, 7-9, přičemž deváťáci mají svůj speciální režim. Rozvrhy jsou volitelné, tedy učitelé nabízejí svá témata a žáci si vyberou to, které chtějí. Pokud se jim nezamlouvá, klidně ho v průběhu činnosti opustí a jdou dělat něco jiného. Ve třídách je běžně vidět, že se žáci sami, ve dvojicích, trojicích, skupinkách (s učitelem i bez něj) věnují různé činnosti, nezávislé na ostatních. Probíhá tu vzájemné učení ve své nejryzejší podobě, neboť často je spontánní. Pokud se žák u nějakého problému zasekne, můžete se vsadit, že za chvíli se u něho někdo se spolužáků zastaví a poradí. Učitelky, které se většinou věnují se skupinkou žáků jedné činnosti, ale po třídě nevtíravým způsobem tancují a mají práci svých žáků „na radarech“. V každé třídě je hned několik počítačů a za celý den jsem neviděl (přestože jsem dával velký pozor), že by tam někdo dělal něco jiného, než řešil nějaký výukový problém. Často se stává, že jeden nebo dva žáci se svou prací odejdou na chodbu a tam si sednou ke stolečku, kde se mohou na svůj úkol soustředit.
Jako v mnoha alternativních školách hrají chodby velkou roli. Plné pomůcek, skříněk, židlí a stolů jsou vlastně jednou velkou knihovnou, galerií i učebnou.
A propos: chodba! Alternativní školy poznáte na první pohled podle toho, jak šikovně využívají svoje chodby. Zde jsou přímo přeplněny regály s pomůckami, ale obsahují i různé stolečky a podobná pracoviště, kam se žáci mohou uchýlit. Probíhá v nich ale také výuka, respektive konzultace s učiteli. Je pravda, že podobný styl výuky vyžaduje velkorysejší prostory, právě pro podobnou samostatnou práci žáků. Ale zase je často vidět, že si žák s knihou nebo sešitem prostě jen sedne na zem a za chvíli neví o světě. To, co si všimnete okamžitě, je klid v celé škole. Ačkoliv ve třídě najednou komunikuje hned několik žáků, není zde hluk a ani žáci, kteří pracují samostatně, nejsou nijak výrazně rušeni. Učitelé často ve třídě mluví tím nejtišším hlasem za všech. Přesně jak píše Montessori: „Vychováváme-li děti v mírumilovném prostředí, v němž průvodci klid žijí a ctí, z dětí se stanou mírumilovní dospělí, kteří pak vytvoří mírumilovný svět.“ A právě to jsem viděl na vlastní oči a uši. Jaká změna oproti obvyklému překřikujícímu hlasu učitele při výkladu a nespokojenému šumu ve třídě ve státní škole! Když jsem zmínil prostorové dispozice: každá místnost slouží k mnoha věcem a je žáky plně využívána. To platí i pro malou sborovnu, kde žáci sedí u počítače, tisknou a pracují s fóliovačem.
Žáci vaří a poté vydávají a na vlastní oči tedy vidí, jak ostatním chutná.
Každý si nabere podle chuti. Dokonce je možné mít i vegetariánský oběd.
Zeleniny na doplnění je vždycky dost.
Můj oběd: smetanová omáčka i kari omáčka, houby a kuřecí maso, se zeleninou jsem to nepřeháněl 🙂
Zajímavým prvkem je tu kuchyně, neboť žáci nejstaršího trojročí vaří oběd. Ano, pětice žáků (+ učitelka) se střídá ve službě a má za úkol vařit od pondělí do pátku pro všechny žáky i učitele daného trojročí obědy – což je 60 lidí. Vždy je nějaká příloha, maso a mnoho zeleniny jako doplňky. Pak i zákusek nebo polévka. Žáci nejen vaří, ale i vydávají, nakupují a starají se o nádobí. Týden v kuchyni na ně vychází jednou za čtvrt roku. Není asi třeba říkat, co všechno se naučí, spíše chci každého ujistit, že jídlo bylo vynikající! Učil jsem kdysi i na středním odborném učilišti, kde byl obor kuchař (a kde jsem také občas cosi ochutnal) a mohu říci, že žáci Montessori programu za nimi v ničem nezaostávali. Naopak! Měl jsem rýži s dvěma druhy omáčky, kuřecím masem, nakládanými houbami a množstvím zeleniny: zdravé, chutné a výživné. Nejeden žák nebo učitel (včetně mě) si šel pro přídavek!
Žáci pracují. Kde je učitelka? Tady určitě potřeba není…
Další věc, která není úplně zvykem v běžné škole, je vzájemný respekt. Je jasné, že věkové míchání u činností zlepšuje vzájemné vztahy a klima školy. Děti se oslovují velmi slušně, zdraví a děkují. S učiteli si tykají a oslovují je křestními jmény. Neviděl jsem, že by nějaký z učitelů kdykoliv zvýšil hlas nebo mluvil v rozčilení nebo s hněvem. Naopak: učitelé se často smějí – žáci samozřejmě také a problémy jsou řešeny domluvou a apelováním na dodržení pravidel. Raději hned na začátku svého Montessori seriálu ještě uvedu, že žáci v této škole nejsou žádní výběroví géniové, spíše je tu ještě větší procento inkludovaných žáků než jinde. V tomto prostředí ale vzkvétají. Mluvil jsem například se žákem, který si sám u počítače připravoval své téma, spisovatele Julese Vernea. Bavili jsme se o Phileasi Foggovi, kapitánu Nemovi a dalších hrdinech, vymýšleli, jak zapojí při své prezentaci třídu a podobně. Byl chytrý, sečtělý (alespoň co se Vernea týká), měl nápady, hovořil bez bázně a s vtipem. Ač jsem působil nějaký čas jako školní psycholog, nepoznal jsem v něm autistu, nenapadlo by mě to ani na vteřinu.
Spontánní situace: žák se mořil s matematikou. Jeho spolužák automaticky přišel a začal mu s ní pomáhat.
To, co si člověk uvědomuje každou minutu, je příznivé a přátelské prostředí, podporující klima. Každý by tu chtěl mít dítě, každý by to chtěl být žákem nebo učitelem. Tedy ne úplně každý. Chodí sem i budoucí učitelky z pedagogické fakulty, které tu zírají, jakoby spadly ze švestky naznak, odmítavě kroutí hlavou, krčí své nosíky a při společném rozboru jsou šokovány, že zdejší učitelky „neučí“. Jedna nebo dvě z patnácti jsou však okouzleny – a to je myslím dobrá ilustrace toho, jak kvalitní je příprava na pedagogických fakultách. Jenom jedna z patnácti pozná vzdělávací ráj na Zemi. (Teď jsem se ale asi nechal kapku unést, i zde jsem viděl nějaké ty malé rezervy. Dokonalost je ovšem nudná, ne? 🙂 )
Rozhodně nekončíme pesimisticky, čeká nás ještě mnoho zajímavého: kapitoly 2) výuka, 3) zahrada, a 4) aktualita.