Zápisky z konference Lepší škola pro všechny

Na konferenci Lepší škola pro všechny jsem měl „hlavní referát“ (jak se říká v akademickém světě) a také dva workshopy „Líného učitele“. Moc se mi konference líbila a tedy jsem se rozhodl podělit se o několik názorů – jak je mým zvykem – případně předat myšlenky některých dalších vystupujících. Akce probíhala v aule Opavské univerzity a kapacita 130 účastníků byla naplněna do posledního muže, poslední ženy. O čem jsem mluvil já? O tom, co vždy, ale pod jiným úhlem pohledu a bylo to vysoce podnětná, provokující, inspirující a myšlenkově brilantní prezentace neuvěřitelně skromného pedagoga.

Olga Kusá („Za každým dobrým učitelem stojí báječný asistent pedagoga“) mluvila nejen o práci asistentů, ale hlavně o mýtech, které jejich činnost provázejí. Ještě dnes jsou vidět ve školách asistenti, kteří jako osobní sluhové otáčejí inkludovanému žákovi každou stránku v učebnici a nehnou se od něho na krok. Myslím, že správně poukázala na to, že základní chyba je v očekáváních: někdy chtějí učitelé od asistentů příliš málo, jindy příliš mnoho, někdy nevhodné věci a ty vhodné opomíjejí. Zajímavá byla i některé data: v průměru připadá jeden asistent na 5,5 učitele. Pozoruhodná je také nárůst asistentů: z 3914 v roce 2008 až k 17723 v roce 2018. To už je nějaká masa pedagogů, se kterými bychom měli správně pracovat! Myslím, že hlavní chybu této spolupráce by mohlo ilustrovat heslo: asistent neodstraňuje problém! Není to někdo, koho i s rušícím žákem izolujeme od práce ve třídě, nebo někdy dokonce fyzicky do jiné místnosti. Asistent je ovšem ta osoba, která nám může v mnoha ohledech ve třídě pomoci. Batman a Robin.

Martin Hofman („Škola jako klubko vztahů: jak podporovat zdravé klima ve školní třídě i v celé škole“) hovořil vtipně a zasvěceně tak nějak o všem, co se týká klimatu a lze to natěsnat do 20 minut. S mnoha myšlenkami nelze než souhlasit, některé mi byly i dost povědomé: například jeho názory na to, že ve třídě se má odehrávat situace win – win (viz kapitola v knize „Líný učitel“, která se jmenuje „Vnímejme edukaci jako situaci win – win“ 😊 ). Ale zastavím se u dvou podivných tvrzení. Jedno z nich je: „Aspoň jednoho člověka musí práce ve třídě bavit a tím je učitel“. To považuji za kardinální pitomost. Takových vykladačů, co se rádi poslouchají a baví se vlastními slovy, běhá zejména po středních a vysokých školách hromada. Ano, oni se baví, ale co jejich žáci? V témže „Líném učiteli“ uvádím DVĚ pravidla, která jsem si s žáky říkal u vyučovacích hodin: „Musí to bavit vás! Musí to bavit mě.“ To je úplně jiná, vpravdě klimatická filozofie výuky. žáci tam nejsou pro to, aby se učitel „bavil“. Učitel je tam proto, aby žákům chystal zábavnou práci a bavili se jí oni – v ideálním případě pak společně s ním! Další podivný moment byla historka, kterou Martin Hofman vykládal o učitelce, která na otázku žáků o učivu „Na co to je?“ prý odpověděla: „na hovno“ a žáci ji za to údajně „milovali“. Tahle storka je pedagogicky nesmyslná a notně přitažená za vlasy. Jak by si mohli žáci vážit učitelka, která je učí věci „na hovno“? To i její práce v těch hodinách pak přece „stojí za hovno“. Jak by mohla něco po žácích chtít? Jak tohle může osobnostně připustit, proč to tedy tak učí? Buď učím věci, kterým věřím anebo ne. Je paradoxní, že M. Hofman má nejprve dlouhou řeč o skrytém kurikulu a pak adoruje učitelku, která je z tohoto pohledu přímo exemplárně škodlivá.

Pavla Baxová a Inkluze a její sociální rozměr přinesla zajímavý pohled zejména na pilíře inkluze, což je – jak osobně konstatuji už dlouho – především individuální přístup a dodávám: který se má týkat inkludovaných i talentovaných, pomalých i rychlých, bílých i modrých – zkrátka všech žáků. V každém žákovi musíme najít silné stránky a dary, které lze rozvíjet v klimatu respektu a sounáležitosti.

Pánové Lukáš Radostný a Martin Sedláček přišli s referátem „Emoční sebeobrana pro učitele – vědomá práce s emocemi ve školním prostředí“. Asi takhle: ať se to poskládá jak chce, učitel by měl rozhodně umět pracovat se svými emocemi. Kolegové vymysleli cestu složenou ze tří bodů: pojmenování emocí – tělesná všímavost – akceptace emocí. A většina věci zněla rozumně, takže kdo by o věci chtěl vědět víc, jistě si dohledá. Zábavná ale byla myšlenka, která se prolínala celým vystoupením: jakési oddělení těla od „hlavy“ a jeho personifikace, jako by právě hlava nebyla centrem všeho. Jako by se čelist zatínala sama od sebe, bez účast hlavy. Nu, zajímavé.

Zato vystoupení Barbory Miková (dcery původní autorky „teorie“), které neslo název „Děti NEJSOU STEJNÉ: Proč zohlednit vrozené potřeby ve výchově a vzdělávání?“ je takovým průsečíkem kávové sedliny, nepřijatelného zjednodušování a psychologického bulváru. Už jen první zamyšlení odkazuje celou „teorii“ na myšlenkové smetiště: když děti tedy „nejsou stejné“, jaký smysl by dávalo rozdělit je do 4, respektive 16 kategorií? Platí jedno pedagogicko – psychologické pravidlo: typologie jsou JEN pro studenty VŠ k jejich studiu, ale v reálném školním životě nemají místo. A zamyslete se nad větou: „Děti se totiž rodí s různým „nastavením mozku“, které určuje jejich budoucí vývoj: co je bude motivovat, co budou potřebovat při učení či co na ně bude „platit“ ve výchově.“ Je neuvěřitelné, že takový blud ještě i v tomto století může někdo brát vážně. Lidská hloupost nemá hranice a kartářky z toho mají žně.

Odpoledne byly dva workshopy, na které se účastníci konference rozdělili mezi lektory. Moje dva byly úspěšné, až na úplný závěr prvního, kde „vypsychla“ učitelka, kterou lze nazvat „popíračka“. Vymyslí si něco, co ode mě nemohla slyšet a pak to popře. Tentokrát to bylo mimořádně ujeté, protože tvrdila, že „zavrhuji jakékoliv známky“. Bylo to o to pikantnější, že zrovna v té chvíli za mnou byl papír, kde jsem vlastnoručně vypsal dlouhou řadu jedniček a dvojek i trojek jako ilustraci podporujícího hodnocení. Takže kolegové z lavic okolo ji laskavě říkali, že jsem tím myslel jen „špatné známky“: což ignorovala. Už mě ani nemohlo zarazit další její tvrzení, že totiž ona prý střídá desítky metod, ale nemůže – žáky prý to „nudí“. To také asi nebude její chyba, ale těch metod. Ani jsem jí nestačil navrhnout, aby je tedy rozveselila a rozproudila jejich aktivitu nějakou hezkou frontální výukou. Odkvačila totiž na seminář „emoční sebeobrany“, který prý nyní nutně potřebuje. Ufff.

Nu, ale drobné pihy na kráse nikomu radost nekazí. Ba naopak, je třeba zůstat ve střehu a neustoupit ani o krok. Protože ústup od myšlenek dobrého vzdělávání by odnesly současné i další generace.