Student gymnázia: motorem školy je strach

Již nějakou dobu vedu mailovou korespondenci s jedním (nyní už bývalým) žákem gymnázia. Jsem oslovován celkem často (učiteli, rodiči i studenty), ale málokdy s tak zajímavými názory – navíc ještě tak mladého kolegy. Lépe než bůhvíjak komentovat jeho myšlenky. předávám mu slovo:

FÁZE I.

Řadu let, na základní škole, poté i část mého působení na střední jsem býval naprosto dokonalým příkladem toho, čemu říkáte nemyslící šprt. Všem svým spolužákům jsem byl dáván za příklad toho, jak má správný žák/student vypadat, jak má ke školním povinnostem přistupovat atd. Zastával jsem názor, že pouze naprosto bezvýhradné plnění školních povinností je klíčem k úspěšnému životu. Postupem času jsem však začal mít pochybnosti. Začalo mi docházet, že i přesto všechno, co jsem ve škole dělal, vlastně neumím absolutně nic, a že ani kapku z té teorie neumím použít v praxi. Měl jsem však štěstí a kupodivu dostal jsem něco jako druhou šanci, potkal jsem pár lidí, co onu teorii umělo používat v praxi a co my ukázali, že to něco z toho, co jsem se dlouhá léta drtil zpaměti, může mít i opravdové využití, jen se s tím musí spojit jedna činnost, jíž je většina mých vrstevníků zbavována – myslet. Naučil jsem se věci konečně chápat a hlavně myslet. Posléze jsem tak dosáhl mnohých úspěchů. Začal jsem brát věci jinak, správně. Zjistil jsem, že když se chci něco naučit, něco pochopit, škola mi v tom nijak nepomůže. Pak mi bylo líto, jak to ve škole chodí. S kritickým myšlením jsem nalezl spoustu chyb v procesu učení. Byl jsem dokonce tak aktivní, že jsem se některé, které jsem mohl, jal se vší naivitou napravit. Začal jsem pořádat všelijaká doučování nejen pro své spolužáky, kde jsem se i těm, které systém nazývá slabými, jal vysvětlit látku jinak. Možná, že jsem si vzal až příliš velké sousto. Nějakého zlepšení jsem dosáhl, avšak nyní zjišťuji, že na to sám rozhodně nestačím. Tyto mé akce ze strany školy pochopitelně nedosáhly žádného uznání, nýbrž naopak. Nyní, když mám před sebou vlastně naprosto zbytečný rok, neboť mi škola nemá co dát, protože mé znalosti v předmětech, kterými se zabývám, převyšují znalosti našich vyučujících, a protože na většinu vysokých škol jsem na základě dosažených výborných výsledků v různých technických a přírodovědných oborech již dávno přijat, jsem se rozhodl systému pomoci, a to tak, že když ne k vzestupu, tak alespoň k pádu. Problém však je, že jsem však spíše elitní voják školy a vlastně i systému, kovaný tím nejhorším, co ze školy vůbec mohlo vzejít – strachem. Za což jsem dokonce považován vedením naší školy. Nejsem žádný profesionální rebel, a proto vás žádám o radu ohledně smysluplného boje proti systému. Za případnou radu vám předem děkuji. Kdybych vás však mohl poprosit o případné nezveřejňování svého jména. Věřím totiž, že systém může být poškozen zevnitř, a já bych takto velice nerad přišel o svou identitu vojáka systému, kterou používám navenek, a kterou mám ještě z dob, kdy jsem jím skutečně byl. Samozřejmě prezentace systémově nesprávných názorů u nás není přijímána, a já bych rád udělal maturitu, abych se z tohoto vězení jednou pro vždy dostal.

FÁZE II.

Co se týče mého boje, tak mezi mé nápady patří: Anonymní publikace svých názorů a postřehů studenta v dnešním školství prostřednictvím internetového bloku. Postavit se proti špatnému jednání mé vlastní školy vytvořením anonymní facebookové stránky s názvem Napravme <jméno školy>, neboť má škola užívá k lákání nových ubožáků a prezentaci svých (vlastně mých) výsledků právě své  facebookové stránky. Jako úvodní fotku bych chtěl užít logo naší školy s přidaným opravárenským klíčem, nejsem si však jistý ohledně autorských práv mé školy. Po maturitě, tedy až nebudu ke škole nijak vázán, při předávání maturitních vysvědčení, veřejné odmítnutí jeho převzetí z rukou našeho poněkud křiváckého ředitele. Možná, že mé nápady jsou poněkud zcestné, je to proto, že já mám do partyzána mnohem dál než kdokoli, koho znám.

FÁZE III.

V průběhu roku jsem nějaké věci zkoušel, kupříkladu jsem bojkotoval maturitní ples, předávání maturitních vysvědčení, ale nic z toho se neukázalo až tak efektivní. Jako celkem efektivní se však ukázalo zveřejnění vzkazu mé staré škole. Po čemž jsem se celkem za krátký čas dočkal mnohých reakcí.
Tolik (bývalý) student. Já připojím jen malou poznámku: škoda, že se tento žák – jakkoliv je to pochopitelné – nerozhodl pracovat ve prospěch své školy. Prostřednictvím školního parlamentu nebo dalších převodových systémů se mohl snažit zlepšit vzdělávání své i jiných. Ale jak již bylo řečeno: potázal se jen se zlou. Není divu, podobné iniciativy jdou realizovat jen ve škole, kde není hlavním motorem strach. Kolika gymnázií by se podobné hodnocení týkalo? Kolik studentů si připadá jako ve vězení?