Stávka učitelů: poučení z krizového vývoje

Stávka učitelů skončila, je čas sebrat padlé a počítat ztráty. Bohužel, celá ta nešťastná událost nemá vítěze, jen poražené. Viníky jsou jednoznačně odbory a jejich největší podporovatel ve stávce, (falešná) Pedagogická komora – spolek.

 Hra s čísly

To, co se dalo očekávat, se i stalo: začalo se různě kroutit s čísly. Od odborářů jsou slyšet neuvěřitelná čísla. Stávka se prý „dotkla“ tolik a tolik tisíců škol. Místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová pro Radiožurnál prohlásila, že velké množství učitelů jí píše maily, že stávku podporují, přestože ji „nestihli zorganizovat“. Opravdu? Nestihli nalepit na dveře školy list A4 a oznámit to rodičům? Jenomže hausnumera odborářů spočívají v jednoduchém triku: když se jeden jediný učitel ze sborovny ke stávce přidá, znamená to, že se škola „zapojila“ a stávka se jí „dotkla“. Zatímco zdravý rozum říká: tím je přece jasné, že škola stávku odmítla! Vrcholem této nestydatosti byl pak rozhovor Dobšíka pro tutéž stanici: on má prý podporu 80% učitelů! Na otázku totálně vyjeveného redaktora: „znamená to, že stávku podpořilo přes sto tisíc učitelů?“ se ukázalo, že do toho počítá každý mail (Dobšík říká „dopis“), který za dlouhé měsíce dostal. A nejspíše ho započítá pětkrát. Pravda je ale mnohem jednodušší: stávky se zúčastnily jen ty školy, které byly uzavřené anebo omezily provoz. V rozhovoru pro DVTV jsem vyslovil různými anketami podložený názor, že odboráři budou rádi, když se do stávky zapojí 20% škol. Nyní se ukázalo, že se ani tyto malé počty dosáhnout nepodařilo. Když máte téma „platy učitelů“, respektive „financování školství“ a nepodaří se vám dosáhnout alespoň 80%, jste břídilové. A současné řeči oborů a nafukování čísel svědčí jen o tom, že jim chybí základní analytické dovednosti, pokora a zdravý rozum. Jak mohou tvrdit, že „účast předčila očekávání“? To vyprovokovali stávku učitelů a dali všanc jejich pověst s tak malým očekáváním? Je to prostě fiasko, i když přijmeme ta nafouknutá a falešná čísla odborů. A když je oprávněně nepřijmeme, je to katastrofa. Nemohli by odbory nyní prostě konstatovat: „ok, děkujeme zapojeným školám, poučímě se z chyb, budeme se příště snažit získat větší podporu a promyslet to lépe?“ Co si veřejnost pomyslí o učitelích, kteří neumějí počítat a ohýbají výsledky, aby se jim to hodilo do krámu?

Stávku provázely obrovské chyby, na které se upozorňovalo před ní a které se jasně ukázaly ve výsledku. Stručně je zrekapituluji, protože chybami se člověk učí

Chyběl jasný cíl

Dobšík: hlavně se mě neptejte, za co stávkujeme!

Především se nepodařilo vyjít s jasným cílem stávky, který měl by mobilizující a srozumitelný. Stávkovat o tarify a netarify bylo malicherné. Jen si představte, jak Dobšík drží transparent: „my nechceme 8% + 2%, my chceme 10%“. Prvňáček by se mu vysmál. Příznačné, směšné a trapné zároveň bylo, když se ho ptal redaktor rozhlasu: „myslíte, že se vám podařilo veřejnosti jasně vysvětlit, za co stávkujete?“ Načež se Dobšík dal do zmateného vysvětlování a po několika minutách jeho blábolů konstatovat redaktor: „Tak teď jsem z toho zmatený.“ Co je to za odboráře, který nedokáže jasně proklamovat, s čím jde do stávky? Některé školy vzaly věc do ruky a vyhlašovaly, že stávkují „za budoucnost svých žáků“ nebo „za jednotu učitelů“. Do toho vstoupila falešná Pedagogická komora – spolek, který podloudně vytyčil své cíle a snažil se stávku odborům vytunelovat. V jejich seznamu se objevila i inkluze, zákon o pedagogických pracovnících nebo jejich legrační dopis, který se prý musí „projednat“. Ale my víme, za co šel Dobšík do stávky: chtěl peníze jen do tarifů. To byl krok, který nutně musel školství roztrhat na kusy, protože vyhovuje jen starším učitelům. Nevyhovuje ani ředitelům škol, ani nastupujícím pedagogům, ani kvalitním učitelům. Proč se proboha nestávkovalo za 15% (v době, kdy vláda tato slíbená procenta dát odmítla) nebo za větší finance do školství? Dobšík to komentoval jako „knížecí rady“. Ne, to jsou rady zdravého rozumu, které měly být jasné i jemu! V každém případě si to veřejnost přebrala tak, že učitelé stávkují pro pár stovek a v době, kdy jim platy letí vzhůru.

Nesmyslný termín

 Hloupěji termín vybrat už nešlo. Po prázdninách a v době, kdy školy ještě přidaly nějaké to ředitelské volno, mnoho rodičů vyčerpalo zdroje, neplacená volna a podobně. Za dva, tři dny shánět hlídání pro další den pro ně nebylo snadné. Termín byl plivancem do tváře rodičů a ukázkou, jak málo na ně berou odbory ohled. Přitom to měli být naši nejpevnější spojenci! Jen tři dny času také znamenaly, že nebyl čas organizovat nic dalšího: doprovodné akce, demonstrace před ministerstvem, získání spojenců, vysvětlování rodičům, tisk propagačních materiálů o stavu školství, přípravu speciálních webových stránek a podobně. Mělo se za velkou věc stávkovat časově neomezeně, nejlépe v období, kdy se blížily maturity, přijímačky nebo vysvědčení. To se odboráři nic nenaučili ze stávky, kterou vedli letos naši polští kolegové? Možná ale, že odbory tyto věci ani nenapadly, tomu bych i věřil. Jsou to zkrátka amatéři.

Spojenci a podpora

Hlavně nepodcenit organizaci! Tohle musíte přilepit na dveře školy. Snad to za ty dva dny zvládnete připravit.

Když plánuju stávku za tak závažné téma, musím nutně získat podporu širokého okruhu pedagogů masy. A v lepším případě i organizací z jiných oblastí. Jak to, že oboráře nepodpořili ani četné učitelské nebo ředitelské organizace? Protože Dobšík s nimi stávkové požadavky vůbec neprojednával. Snažil se do stávky jít silově, ale on přece žádnou sílu nemá! Odborářů je na školách jako černých ovcí na Islandu a jeho mnohaletou nečinností a kolaborací tyhle počty neustále tály. Mimochodem, mám ohlasy, že se někteří odboráři nyní na školách svých funkcí vzdávají. Proč například nebyli zapojeni studenti pedagogických fakult a jejich učitelé? Nestávkuje se náhodou i pro ně? Potenciální spojenci nebyli využiti, s nikým nebylo nic předjednáno, nebyly navázány žádné vazby, nebyla získána podpora médií, nic. Amatéři.

Vítězové: Nejsou žádní.

Poražení:

Jó, to byly na odborech a ministerstvu časy….

Odbory a předseda Dobšík: Jednoznačným viníkem celého fiaska je Dobšík a školští odboráři okolo něho. Když jsem konstatoval, že dva studenti sociologie by stávku zorganizovali lépe, jeden z nich mi napsal: „Čím jsme si vysloužili, že na to musíme být dva? Nezvládl by to jeden?“ Vtipné, ale pro Dobšíka smutné. Celé roky sociálně demokratických ministrů, kteří po učitelích šlapali, jen zaléval ve své kanceláři kaktusy, držel se s ministryní Valachovou za ruce a navzájem si převlékali legrační trička „Konec levných učitelů“. Ale jinak nedělal nic a tak se odbory staly synonymem pro něco lokajského a nečinného. Dobšík měl dokonce tolik času, že kandidoval za ČSSD do senátu – škoda, že neuspěl. Tam by tolik neškodil. Ale na prvního ministra, který projeví snahu cosi ve školství změnit, hned vypustí stávkového démona. Tedy spíše takového nepovedeného čertíka. K tomu ho však vedla jen jeho ješitnost, jak je vidět i z jeho rozhovorů po stávce. Namísto aby analyzoval, co se opravdu stalo, stále jen mele svou: ministr Plaga sem, ministr Plaga tam, ministr lže, manipuluje, zradil, porušil. Ale jak to, že mu předtím sám Dobšík zbaběle ustoupil z 15% na 10%?! Viditelně je tento předseda, který neumí ani své odborářské řemeslo, nekompetentní a nepoučitelný. Měl by už vlastně být politicky mrtvým mužem a také se objevují hlasy pro jeho odvolání. Ale jsme v České republice! Tady se neztratí křeslo pod někým, kdo by kdekoliv jinde odstoupil hned po výsledku stávky jako uznání své vlastní odpovědnosti.

Učitelé také prohráli. Vyplácali si mocný nástroj, kopli penaltu na tribunu. Stávka byla zoufalým a nepromyšleným gestem v době, kdy učitelé ještě nemusejí být úplně zoufalí a rozhodně by měli o věci přemýšlet. Vůbec nechci vyčítat komukoliv zapojení do stávky, stejně jako není na místě komukoliv vyčítat, že do té akce nešel. To, že se učitelé a školy rozdělili na dva tábory, není jejich vinou. Učitelé jsou však rozhodně poražení, neboť nejen že nedosáhli svého, ale ukázali svou chybějící jednotu. Předvedli se jako ti, kterým jde jen o jejich peněženku a další problémy školství jim za stávku nestojí. Ztratili další kousek kreditu. Žertovným momentem byla ukázka, že učitelé vlastně ani stávkovat neumějí  – stejně jako jejich odboráři. Někteří „stávkující“ přišli do školy udělat si byrokratickou agendu, uzavřít čtvrtletní známky a podobně. V další škole zase museli přijít a zapsat si v 8,00 příchod. Jiní si pochvalovali, jak si doma v klidu dělali přípravy do školy. Inu, i stávkující učitelé nestávkovali – jsou to pracanti!

Ministr Plaga je dalším poraženým. Neobhájil procenta pro své učitele a oni mu stávkovali. I když se stávka nepovedla, je jistě frustrován, neboť jeho záměry jsou (jak se jistě sám domnívá) bohulibé a konečně se něco s platy děje! A učitelé mu stávkují, zatímco u jeho bídných předchůdců se nic takového nedělo. Nyní musí minimalizovat škody a ztratí čas a energii, které nezbydou na jiné a nezbytné kroky. Doufejme, že stávka nebude využita proti jeho osobě – což byl i jeden z důvodů, proč se mnozí učitelé ke stávce nepřipojili. Nechtěli mu podrážet nohy v době, kdy se zdá, že věci jdou dobrým směrem. I když až příliš pomalu.

Falešnou Pedagogickou komoru – spolek musíme také zařadit mezi poražené. Sice udělali pro propagaci stávky, co mohli, ale zároveň se ji snažili vytunelovat zevnitř dalšími méně i více rozumnými požadavky. Jejich předseda, Radek Sárközi, je obrovský svým velikášstvím, ale malý duchem. Jeho účast na věci je polibkem smrti, protože svým typickým humpoláckým způsobem rozeštvává a napadá i ty, kteří by mohli pomoci dobré věci. Jeho urážky ministra a dalších nejsou něčím, co by posílilo vyjednávací pozici. Když říká, že „Plaga neudělal pro učitele skoro nic“, tak si lže do vlastní kapsy. Naštěstí s ním ani jeho komorou nikdo nejedná, ale kdyby ano, bylo by to jako mluvit o hašení ohně s pyromanem. Ilustrace: 3.11, tedy těsně před stávkou Sárközi píše: „Zatímco lékaři dokážou táhnout za jeden provaz, pedagogové bohužel ne. A proto se nic ve školství nezlepší“.  Ale hned druhý píše: „Učitelská platforma a Asociace ředitelů ZŠ jsou personálně propojeny, například mají stejnou osobu ve vedení obou spolků. Společné mají i to, že mažou diskuzní příspěvky ze svých FB stránek. Spojuje je i minimum členů.“ Ve třech větách se mu podařilo urazit hned dvě pedagogické organizace najednou! Den před stávkou! Takových momentů bychom u něho našli mnoho. To je ale… „prezident“. Další amatér.

Mezi poražené počítám i dva politiky: 1) exministryni Valachovou. Ta svými bezostyšnými projevy před stávkou mazala Robertu Plagovi schody, zapomínajíce na to, že je podle samotných učitelů nejhorší ministryní všech dob a chudák Plaga tam po ní dodnes uklízí nedodělky, nesmysly a další svinčík. Navíc je to její koaliční partner. Zažil jsme ve školství všechny polistopadové ministry a odchod žádného z nich nevyvolal tolik radosti a úlevy pedagogů, jako ten její. Vrcholem nestydatosti pak byl její výrok: „Učitelé dlouhodobě a historicky prokazují neuvěřitelnou trpělivost s politickou reprezentací. Vůbec se jim nedivím, že tuto trpělivost po letech ztrácejí.“ Ano, ale je třeba dodat, že největší díl trpělivosti učitelé vyplýtvali na jejím „angažmá“, po kterém opravdu nezůstalo nic dobrého. 2) premiér Babiš také prohrál. Část veřejnosti si potvrdila, že nedrží své sliby a svým silným vystoupením v předvečer stávky („V životě neměli učitelé tolik peněz. Učitelé stojí za námi.“) naštval hodně pedagogů.

Až budeme hodnotit tyto události, je třeba si připomenout, že situace před stávkou byla vůbec podivná a hloupá. Řekněte, co měl normální učitel ve středním věku dělat: odbory se podle něj handrkují o nesmyslnou malichernost, on chce přidat pořádně. Má podpořit stávku o tarify? To by byl proti předdůchodovým kolegům znevýhodněn. Chce zlepšit kvalitu školství, takže obecně chce přidat ředitelům více k odměnám kvality, ale na druhou stranu nevěří té své ředitelce, která už nyní dává odměny svým kamarádkám vrstevnicím. Je mu protivná agresivita Sarkozyho a nevidí za vším jen platy, ale zároveň chce, aby učitelé byli jednotní. Odboráře má za nečinné nekňuby, kteří se paktují se sociálními demokraty, ale chce jít do akce za smysluplnou věc. Je největší chybou Dobšíka a Sárköziho (a všech těch nohsledů kolem nich), že poctivě pracující učitele postavili před volbu, které zlo je menší: stávkovat nebo ne? Místo toho, aby se společně s jinými organizacemi celého školství spojili do jedné jediné, silné vlny. Ale co byste od amatérů chtěli.