Slovenská mozaika, dílek třetí: Robin Hood

Dnes mi dovolte být trochu osobnější než obvykle. Na Slovensku jsem se při víkendovém školení v Komenského institutu setkal s jednou skvělou paní ředitelkou a mimo jiné jsme diskutoval i o žákovi, kterému budu říkat Robin. (Mimochodem, takhle jsem se měl jmenovat já sám, ale za minulého režimu nepovolovali „zdrobněliny“. takže to nakonec skončilo u Roberta.) Vyprávění paní ředitelky mě zaujalo a nebojím se to napsat – chytlo u srdce. Robin je žák, který má ve škole velké problémy. Stačí, aby se na chodbě objevil rozbitý květináč a každý druhý učitel na jeho škole řekne s hněvem: no jo, zase Robin. Ten je však takový kavalír, že na sebe často vezme i to, co neudělal. Za svoje spolužáky. Je by čekal od učitelů postih a doma trest, zatímco Robin to zvládne. Není to snad jedno, tři průsery týdně místo dvou? Kavalír, hrdina a osobnost. Robin Hood. Učitelé ho buď milují nebo nenávidí. Přesně takový jsem byl ve škole i já sám. Přestože jsem měl dva stejně kvalitní domácí učitele, Julese Vernea a Alexandra Dumase, přestože jsem měl rád oba předměty stejně, v zeměpisu jsem měl závěrečnou známku čtyřku a v dějepisu jedničku. To stejné matematika a fyzika: čtyřka a jednička. V takových případech je nad slunce jasnější, že je to dané osobním vztahem učitele a žáka, nikoliv nějakou „náročností“ předmětu.

Ta mikina hovoří vlastně za vše: „buď sám sebou, poruš všechna pravidla“

Ale k našemu příběhu: když jsem pak přímo ve škole paní ředitelky školil její sborovnu, byl jsme moc rád, že si mohu s Robinem promluvit, ba dokonce jsme spolu obědvali. A povídali si. Nemá rád školu, tedy hlavně některé učitele. Jeho časté prohřešky nepramení z agresivity, je to dokonce naopak: více dostává, než rozdává. Hlavním problémem je jeho vztah k autoritám, přesněji: k učitelům, které jako autoritu nevnímá. Některých dospělých si zkrátka neváží, ti jeho respekt nezískali a poslušnost si jen tak nevymohou. Na to je příliš silnou osobností, než aby poslouchal jako psík. Přitom jeho srdce je velké, stejně tak i sny. Je to – kromě Robina Hooda – takový malý Martin Eden a Tulák po hvězdách v jednom. Účastní se ve svém městě dobrodružství a objevů, leze do starých domů, sklepů, jeskyní a divočiny.  Jeho zvídavost nemá hranice, není to tedy nejlepší prototyp žáka, jakého si učitel může představit? Ale někteří učitelé se projevili jako dokonalí křiváci a zbabělci, kteří se snaží zlomit toho kluka všemi prostředky. Jak byste se cítili, kdyby vám žák řekl, že mu učitel odmítl převzít splněný úkol, aby ho pak mohl nechat kvůli jeho neodevzdání propadnout? Robin už ani nedopočítá všechny křivdy a levárny, ale zůstaly mu po nich jizvy a velká deziluze, ačkoliv jinak je jeho pohled na svět optimistický a pozitivní. Ten se v životě neztratí, žádný strach, ale je velmi blizoučko k tomu, aby to vzdal se školou a odepsal ji jako věc, která se mu vlastně k ničemu nehodí. Ještě malý krok, pohár přeteče a škola bude jen vězením, které ho drží v cele. Takto máme jako učitelé pracovat: věznit ve škole děti? To tedy ne!

Dětské myšlení je v tomto období ostře zaměřené na všechny nespravedlnosti světa, hlavně na ty, které se týkají vlastní osoby. Ale pak jsou tu někteří, co si berou na svá bedra i spravedlnost pro ostatní. Takový je Robin, takový jsem byl i já. Jednou se učitelka dopustila velké křivdy na spolužákovi a protože odmítla uznat svůj omyl, neudržel jsem svůj spravedlivé rozhořčení na uzdě a přímo ve třídě po ní hodil židli. Netrefil jsem (možná jsem ani úplně trefit nechtěl), ale židle bouchla do tabule s obrovským rámusem a zřítila se na zem před zraky užaslé učitelky a hrobově ztichlé třídy. Pokud budou někteří učitelé z té slovenské školy podobně jednat s Robinem, jestliže budou jiní učitelé ve svých školách a třídách lámat osobnosti všemi možnými mocenskými prostředky, brzy budou bouchat židle o tabuli i jinde.

Nebo to budeme dělat jinak, správně. Budeme se žáky pracovat individuálně, vynasnažíme se znát a respektovat jejich potřeby i zájmy, budeme férově jednat a komunikovat, staneme se opravdovými učiteli, kteří si nevymáhají poslušnost mocensky. Nebudeme se žáky bojovat, nebudeme je nutit, budeme je vést a kráčet spolu s nimi. Oni s námi pak budou rádi pracovat – ne proto, že musejí, ale proto, že sami chtějí.