Scénaristé, držte se svého kopyta!

Učitelé často oprávněně žehrají, že kdekdo se vyjadřuje ke vzdělání, byť mu chybí vzdělanost v oboru i praxe. Kdo by psal například blogy o anesteziologii? Zatímco o vzdělání píše vlastně kdokoliv, ale ta kvalita… Snad vrchol letošních nesmyslů se nakupil v myšlenkách scénaristky Ireny Hejdové.

Sám se divím, proč jsem vlastně pedagogiku a pedagogickou psychologii studoval. Stačí přece mít vlastní hlavu a už se z ní myšlenky o vzdělávání sypou. Irena Hejdová v textu „Helikoptéry startují: Jakou školu proboha vybrat?“ nastavila vzdělávání děsivé zrcadlo, ale bohužel jen tomu svému. Způsob, jakým kupí nesouvisející věci do vztahů, názorně ukazuje, jak se na ní nepříliš kvalitní školy podepsaly. Co jsou to „helikoptéroví rodiče“, o kterých píše? Jsou to ti úzkostliví, kteří nad dětmi krouží v pomyslných helikoptérách a střeží bedlivě jejich bezpečí na pískovištích, doma i v hernách. Tvrzení Hejdové, že „helikoptéroví rodiče chtějí mít to nejlepší, nejúžasnější dítě na světě – často ale vychovávají spíše malé neurotiky, kteří záhy končí v ordinacích dětských psychologů“ je samozřejmě nepodložené klišé, ale budiž. Není proč se nad podobným zjednodušováním nějak pohoršovat, je častou součástí laických názorů. To, co nemůže obstát, je Hejdové vývod, že právě ti „helikoptéroví rodiče“ až příliš „řeší, kterou školu vybrat“ a naznačování, že taková starost o školu vychová z jejich dětí „generaci potenciálních egocentrických, sobeckých „spratků“, kteří sice nemají problém se sebevědomím, ale se soustředěním, motivací k práci či pílí už ano“. Chápu, že scénáristka nepostřehne, že si odporuje (neboť „neurotické dítě“ a „sebevědomý spratek“ jsou v podstatě oposita), ale největší pomýlení textu spočívá v hlavní myšlence.

Neboť péče o výběr školy není ukazatel „helikoptérismu“, ale projev rozumného rodiče. Každý takový totiž ví, že zejména první roky školní docházky jsou rozhodující pro vztah dítěte ke vzdělávání a rozvoj nejdůležitějších školních dovedností. I kdybych byl opakem úzkostlivého rodiče, stejně bych se musel postarat o to, aby ve škole mého dítěte rozvíjeli samostatnost a iniciativu. Podobná volba stojí před rodičem třeba už při výběru školky: lesní nebo ta s výukou jazyků? A když si vybere tu první, kde na jeho dítě fouká, prší, je očouzené dýmem ohňů, mravenci ho štípou, s komáry je kamarád a s drobná zranění už nespočítá – je snad rodič, který provedl tuto promyšlenou volbu, ten „helikoptérový“? Samozřejmě, že ne. Volba školy je zkrátka klíčová a ten, kdo to nechá náhodě nebo to neřeší, se podobá zoufalci, který místo zbohatnutí vlastním přičiněním spoléhá na stírací los. Ok, můžete si setřít výhru, ale jaká je tu pravděpodobnost? Zatímco když provedete rozumný výběr školy, přinejmenším minimalizujete rizika. A tento výběr je o to důležitější, pokud máte jasno třeba v tom, že nechcete z dítěte neurotika ani spratka, ale tvořícího, myslícího a objevujícího žáka. Hejdová projevuje svou slabou znalost českých vzdělávacích reálií i názory, jako jsou „české školství (se) proměnilo a řekla bych, že rozhodně k lepšímu“ nebo „víceméně každý má možnost volby“. To druhé možná platí v Praze, ale jinde je podobné tvrzení hořce úsměvné.

Skoro neuvěřitelně působí apel „Méně vší té hysterie kolem výběru té nejvhodnější školy pro naše dítě je někdy více. Když jsem byla ve školním věku já, každé dítě ještě šlo na nejbližší státní školu, bez ohledu na to, jak špatnou či dobrou pověst měla.“ A to má být návod pro dnešek? Co kdyby se scénáristka raději držela věcí, kterým snad rozumí. Anebo ne, budeme si radit navzájem. Jak má vypadat dobrý scénář? Sice jsem se tomu oboru nikdy nevěnoval, scénáristické školy nemám, ale pár seriálů jsem viděl. To podle všeho znamená, že radit mohu a dokonce veřejně. Takže: ty klasické seriály jsou ty socialistické. Pamatujete jistě tu dobu, každé dítě chodilo na tu nejbližší školu a mléko bylo za dvě koruny. Takže milá kolegyně, musíte psát 13 dílné seriály a vždycky tam musí být nějaký laskavý tajemník strany. Hlavně svůj scénář nepřeplňujte nějakým dějem. Všechno musí být obyčejné, rutinní, šedé, sterilní. Takové rozplizlé, něco jako „Děti noci“, nevím, zda jste tu nudu viděla. Klišé nad klišé, ale to je právě to umění, chápete? Proč by se lidé měli dívat na někoho sympatického? Ať jsou hlavní hrdinové otravní, nesympatičtí, neurotičtí spratci. Ale sebevědomí! Kromě toho tajemníka strany, samozřejmě. Za rady mně neděkujte, klidně přidám další. Příště. A vy také přidejte něco o školství. Třeba jak se daří vašemu dítěti na té škole, nejbližší k bydlišti. Ale hlavně bez hysterie.