Politici – podvodníci? Ano, ale ten hlavní problém je na univerzitách

Trapný příběh dvojnásobné plagiátorky Malé zaslouženě skončil demisí a už tu máme dalšího ministra – podvodníka. Ministr Krčál opisoval také. Že by prostě k politikům podvody patřily a nějaké ty kostlivce měl ve skříni každý? Skoro to vypadá, že ano. Kdysi jsem měl na starost online kurz  předmětu řízení lidských zdrojů, kterého se v nějakém grantu zúčastnili vrcholní úředníci královéhradeckého kraje. Protože jsme byl upozorněn na to, jak málo času tito soudruzi  mají, závěrečný test byl „pro blbce“. Říkal jsem si, že ty otázky dají za pět minut z hlavy, neboť zněly nějak takto: Jaké jsou zásady kvalitní porady? Jak správně uvádět nového zaměstnance? Apod. Byly čtyři nebo pět. Stačilo vlastními slovy popsat praxi. Ale 4/5 těchto úředníků odpovědělo podvodem. To první, co jim vyhodil Google, dali do odpovědi a často ani nezměnili formátování a písmo. Samozřejmě jsem je všechny z kurzu vyhodil a vše musela žehlit až tajemnice fakulty.

 

 

 

Ale problém je samozřejmě především na univerzitách. Rád posloužím vlastní zkušeností. V roce 2000 až 2017 jsem na Uhk na fakultě pedagogické a také na fakultě informatiky a managementu vedl a oponoval desítky a stovky prací. Mnohem více jsem jich ale četl, protože u státní komise, během času zkoušení jiných předmětů, jsem vždy přečetl celou várku. Za jeden den se zkouší šest nebo sedm studentů a není problém (třeba při zkoušení z matematiky nebo statistiky, zatímco na mou psychologii nebo management teprve přijde řada ) přečíst všechny ty útlé knížečky, které před vámi leží na stole. Na plagiát jsme narazil relativně často. Ani jsem nepoužíval onen srovnávací software. Úplně stačí přečíst si nějakou odbornou větu, u které je jisté, že ji student nemohl nikdy napsat a podívat se, zdali je citovaná.

Nebo pasáž, která z textu doslova trčí tím, jak je jinačí – například stylisticky. Pak jsem jen sedl ke kompu a Google mi našel shodu. Ne vždy, ale zase ne řídce. Komise se ale vždy snažila věc „ututlat“. Buď můj objev ignorovali nebo jen snížili známku. Pamatuji si například, že jedna studentka přepsala celou pasáž a slovo „banka“ nahradila slovem „firma“. Tady se (stejně jako u politika Krčála) nedá mluvit o opomenutí citovat, ale o aktivní úpravu cizího textu – tedy její krádež, kdy u uloupeného auta vyměňujete značky. Ale bylo mi řečeno, že jde o tzv. „myšlenkový plagiát“. To je údajně třeba to, když slyšíte něco na přednášce a pak vám to vyskočí z hlavy do textu diplomky a vy ani nevíte jak.

Samozřejmě je to pitomost, u zmíněných plagiátů jde vždy o úmysl. U oponentur jsem vždy danou pasáž, kterou student ukradl, pečlivě „típnul“ jako obrázek – stejně jako inkriminovanou pasáž v oponovaném textu – a obojí uvedl v posudku. Vždy jsem také snížil známku na „nevyhověl“ neboli F a nedoporučil k obhajobě. Přesto mnozí studenti takový text u komise obhájili (oponent k obhajobě nechodí). Kolik takových plagiátů prošlo na všech českých univerzitách, to odhaduji na tisíce, zvláště v letech, kdy nebyl onen zmíněný software (na odhalování shody) k dispozici. O digitalizaci závěrečných prací tehdy nikdo ani nevěděl, ostatně, není to u všech VŠ zvykem dodnes. Mnohokrát jsem slyšel o praktikách zajet si na jinou univerzitu a práci s podobným tématem si v knihovně „vypůjčit“ a pak použít.  Jednou jedinkrát se mnou objevený případ dostal k disciplinární komisi fakulty. Tedy bych úspěšnost „mnou objevený plagiát“  versus „řízení u disciplinární komise“  odhadl tak na 40/50 : 1.

Ale na druhou stranu, dvakrát nebo třikrát se po mém posudku, kterým jsem plagiát doložil, jednoduše práce z obhajoby stáhla, student ji upravil a správně ocitoval, problémové pasáže vyhodil a vesele ji přihlásil k dalšímu termínu. Nevyšlo to, nevadí, o co jde? Je to happy end?

Vymlouvat se na vedoucího práce je alibismus a zbabělost, za svůj odborný text vždy ručí jen a jen autor. Ale může se stát, že váš vedoucí práce je lenoch, ignorant nebo hlupák a pak může ukradenému textu dát i A a pokud jste ho otravovali dost dlouho, může do posudku napsat i něco o „aktivním přístupu“ apod. Více nechápu, proč se ve zmiňovaných kauzách nemluví a nepíše o oponentech a komisích, u kterých byly tyhle paskvily obhájeny. Ty mají také své díly viny.  Na druhou stranu chápu, že mnoho akademiků nechce jít proti kolegovi.  Nejsou na univerzitě kvůli nějakým diplomkám, ale kvůli své odborné práci a akademické kariéře. Vést a oponovat práce je pro mnohé nutné zlo, které je plněno více méně nárazově, vždy když se blíží termín obhajob a státnic.

A už jsme zase u toho, proč jsou vlastně učitelé na vysokých školách a za co jsou hodnoceni. Za kvalitu své práce se studenty, za jejich odborné vedení a za výsledky jejich činnosti, kterou indikují právě závěrečné práce? Ani náhodou! Jsou hodnoceni za svou vědeckou práci, od které jim přece ta věc s tvorbou a obhajobou bakalářek a diplomek jen bere čas a energii.

UPDATE: