Moudra doktora Václava Holečka

Jako školní psycholog tu a tam absolvuji různé semináře. Ten dnešní měl název „Psychologie ve školní praxi“ a měl se skládat ze dvou částí, titulní a druhé, která nesla jméno „Příklady dobré praxe“. V závěru čtyřhodinového semináře měla mít také své místo diskuze. PhDr. Václav Holeček, Ph.D. učí na Západočeské univerzitě v Plzni předměty jako psychologie osobnosti a je autor knihy „Psychologie v učitelské praxi“. Protože ne každý se dostane na podobnou akci, vypsal jsem několik zajímavých myšlenek, které úmyslně nehodnotím, neboť se pohybují ve spektru moudré – kontroverzní – bláznivé a každý si může udělat názor sám. Jenom podotýkám, že žádný z těchto názorů nebyl prezentován ironicky, jako vtip (s výjimkou posledního čísla 11) nebo strategií „ďáblova advokáta“. Lektor myslel všechny naprosto vážně. Tedy začínáme:

  1. To, co se na veřejnost dostane ze školního klimatu, má většinou na svědomí ta nejhorší třída.
  2. Největší problém dnešní doby je ten, když si myslíme, že problém vyřešený rozumně je vyřešený.
  3. Životní štěstí je založeno na dvou podmínkách: ráno se těšit do školy, odpoledne se těšit domů.
  4. Žák má podle paragrafu 22 poslouchat učitele. Už dávno se měly konat soudy!
  5. Flow není jen sex.
  6. Učitel musí umět psychologicky myslet. Co to znamená? Být o jeden krok vepředu.
  7. Když učitel vypráví a děti poslouchají s otevřenou pusou, tak to nemůže být špatný učitel.
  8. Každý člověk zodpovídá sám za to, jak a kde žije a kde pracuje.
  9. Jakmile bych viděl ve své třídě šikanu, tak tam vletím, zavolám policii a řeknu dětem, že se budou konat soudy.
  10. Existuje chování žáků, které učitel nemůže pochopit. A ani nemusí.
  11. Vnoučata jsou odměnou za to, že jsme nezabili vlastní děti.

Pozor spoiler!

Kdo si chce v budoucnosti užít nějaký seminář V. Holečka, nečtěte dál, abyste se nepřipravili o překvapení. Je velmi pravděpodobné, že uvidíte naprosto stejnou, téměř 40 slajdovou prezentaci. Lektor totiž předvedl přednášku, která se ničím nelišila od jeho vystoupení pro studenty peďáku. To se ukázalo několikrát, nejvíce v okamžiku, kdy pochválil kolegu za nějakou odpověď slovy: „Tento kolega promluvil jako psycholog!“ bez ohledu na to, že kolega opravdu byl reálný psycholog, kterýžto fakt stál na cedulce před ním. Celé pojetí přednášky bylo hodně cimrmanovské: osobní vzpomínky na rodinu, bulvární nebo sentimentální vzpomínky na jiné psychology / akademiky (odcházející do důchodu nebo slavící kulaté narozeniny), běhání od tématu k tématu, neudržení a nedokončení myšlenky apod.

Jak škola naplňuje cíle? A co školní psychologie?!
Studenti na přednášce jsou určitě nadšeni…

 

 

 

 

 

 

 

Docházelo k zábavným momentům, kdy několikrát prohlásil: „tím se nechci zdržovat“, ale stejně komentoval každý jeden bod na slajdu, občas doprovázená komentářem „To vám ještě musím říct…“ Asi desetkrát, možná vícekrát zaznělo: „to jsem odbočil“ – a vždy oprávněně, ale nikdy ne včas. Pan doktor byl velmi milý a laskavý, to však neodmaže fakt, že to byly promarněné čtyři hodiny našich životů. Psychologie ve školní praxi zde bylo minimum a netýkala se práce školního psychologa, příkladů dobré praxe bylo nula a na diskuzi nezbyl čas. Anotace na tuto přednášku se proměnila ve zbožné přání a dokonalou iluzi. Lektor se ani neunavoval spojovat svůj mix obecné psychologie, popularizačních legrácek a poznatků o učitelích a nějakými oslími můstky to roubovat pro potřeby školních psychologů. Bylo velmi surrealistické, když se pracovnice pořádající Univerzity v Brně zmínila o nezájmu studentů na jejích přednáškách a (velmi správně) mínila, že by pomohlo větší propojení s praxí. A my jsme právě všichni měli před očima právě typickou zbytečnou vysokoškolskou přednášku s nulovou praktičností! Kdybych za tímhle cestoval a nebo to měl ještě platit, byl bych vzteklý jako kuře v kleci. Jestli s tím jezdí pan doktor do škol, bojím se o jeho zdraví. Zároveň chápu lépe, když mi ředitelé nebo učitelé říkají: měli jsme tu školení, ale bylo to o ničem. Chudáci učitelé! Chudáci vysokoškoláci! Chudák já!