Jihlava mluví o vzdělávání

Konference v Jihlavě, jejíhož 7 ročníku jsem se zúčastnil, je jednou z těch aktivit, do které se pustili před lety rodiče. A za těch sedm let si získala výtečnou pověst, protože při ní účastníci vytvoří jedinečnou atmosféru sounáležitosti a inspirace. Letos to byla jediná konference, na které mi každý příspěvek dával smysl a byl zajímavý – a velmi často i zábavný. A potkal jsem tam i účastníky Letní školy Líného učitele a další milé kolegyně, které takto ještě jednou zdravím.

Data, nad kterými bychom se zamyslet opravdu měli

První vystoupení patřilo Miroslavu Hřebeckému, který je programovým ředitelem Informačního centra o vzdělávání EDUin a který mluvil o tom, jaké školství potřebujeme ve 21. století. Vzdělávání je podle něj dar naší generace té příští a měli bychom myslet na to, že se společnost změnila a dále mění a vzdělávání na to musí reagovat. Které povolání je dnes jisté? Musíme si prý uvědomit, že pro firmy bude vždy výhodnější koupit robota než řídit třísměnný provoz lidských pracovníků. Čím vyšší vzdělání, tím větší je naděje, že změny „přežijeme“. Dobrý byl dotaz účastnice, jestli je nutné „vyšší“, jestli by nemělo být spíše „širší“. Ale Hřebecký v tom vlastně nevidí rozdíl, což ukázal na příkladu vysokoškoláka, který se poté vyučil v řemesle a stal se kovářem. Ovšem jeho vzdělávání mu umožnilo vytvořit si mnohem lepší marketing, špičkový web i prodejní strategie, než jeho kolegové u kovadliny.

Pak vystoupil se svými myšlenkami Líný učitel a mluvil o tom, co vždy. Poté dostali prostor účastníci projektu Ulice dětem, což bylo divácky zajímavé, ale pracuje se tu vlastně s jednoduchou myšlenkou: ukažte žákům ve škole rapera, tanečnici nebo jezdce na BMX kole a možná dostanou vzor, který jim umožní trávit smysluplně volný čas. Pak přišla Magdalena Benešová z Post Bellum a projekty „Zažívej příběhy 20. století“ a „Příběhy našich sousedů: dokumentaristika jako školní projekt“. A to jsou velké a silné věci. Žáci základní školy se učí dokumentaristice a tedy zaznamenávají a pak veřejně prezentují příběhy pamětníků. To má obrovský edukační potenciál a přitom velký lidský náboj. Je obdivuhodné, jak se z původních 12 pamětníků v počátku projektu stalo 100 zapojených města a přes 1500 zpracovaných pamětníků. Učitelé by se účastí v projektu měli učit dovednostem a odvaze podobné projekty dělat na svých školách. Bohužel, jak řekla sama Magdalena, ze 750 učitelů, kteří prošli kurzem, se to stalo pouze v jednom případě.  To i přesto, že téměř všichni pedagogové jsou příjemně překvapeni, jak si jejich žáci zlepšili postoj k předmětu i osobní vztah k nim samým.

To kulaté za Honzou je jeho verze RVP 🙂

Jan Kršňákdigiděti.cz je něco mezi pedagogickým šílencem a vizionářem. Ještě jsem se nerozhodl, ke které straně patří více, ale inspirativní rozhodně je. Ať už tím, že si říkáte: „to je nesmysl roku“ nebo tím, že si za minutu říkáte: „to je myšlenka roku“.  A oprávněně říká, že se „trochu bojíme, když si děti hrají s obrazovkami a sítěmi, neboť tušíme, že se nejedná o úplně přirozenou a zdravou situaci. Z pohledu dnešních dětí se nicméně o zcela přirozenou situaci jedná. Narodily se do digitalizující se společnosti a mají chuť naučit se v ní chodit. Internet je pro ně stejně přirozený jako pro jejich rodiče auto, televize nebo houby v lese. Děti to zvládnou. Řekneme si, jak jim v tom můžeme pomoci.“ K těm míň rozumným věcem patří například představa, že dívka nemusí vědět o elektrické indukci a podobně, protože ji stačí vědět, že se nemá fénovat ve sprše. Ale o událostech 17. listopadu musí vědět, co se stalo a proč, protože by to „prostě vědět měla“. Tady si Jan Kršňák asi nedovede představit, že k chápání světa (jak k němu sám vybízí) je pro leckoho určitě užitečnější rozumět indukci více než historii, která už nyní začíná dětem šustit papírem. A je to právě o tom – a tady by jistě se mnou souhlasil – jak se na svět díváme. Je naše volba, zda to bude pohled přírodovědce nebo počítačového nerda. Nic není lepší nebo horší. Důležitá je spokojenost v našem srdci, že se v takovém světě cítíme dobře. Jak Jan Kršňák říká: „udržet si spokojenost, bezpečí a klid.“

Jaroslav Jirásko, dobrý ředitel ZŠ Lázně Bělohrad, měl prezentaci „Škola v proměně“ v kontextu myšlenky „Přestaňme už řešit, co učit, ale bavme se o tom, jak učit.“ Popisoval cestu, kterou běžná základní škola musela za posledních dvacet let urazit, aby se proměnila ze školy uzavřené ve své minulosti na školu hledící do budoucnosti. Představil kroky, které vedly k posunu školy směrem k modernizaci a inovaci. Udělal mi radost výčtem kroků, ze kterých vyjímám to, že škola musí: potlačit frontální výuku, společně přemýšlet o změnách, realizovat občanské vzdělávání a třeba i posílit mediální výchovu. Jeho příklad vedl jednu účastnici k všeobecně kvitované otázce: „Jak motivovat ředitele škol, aby byli jako Jaroslav Jirásko?“ Já souhlasím se všemi jeho slovy, včetně třeba toho, že problémem je i uzavřenost předmětů, ze které se učitelé bojí vymanit. Škoda.

V pozadí legendární číslo Ohníčku, které mezi školáky vneslo jasno o roznožování… nebo ne? 😉

Závěr bloku vystoupení patřil Lucii Jarkovské, socioložce z PedF MU s jejím stand-upem o sexuální výchově předškolních dětí. Jak sama v anotaci uvedla: „jen je třeba si dopředu vyjasnit, kde v lidském těle se nachází penis a proč k sexuální výchově nezvat Krtečka. Zodpovíme si také otázku, proč je lepší, když dáme dětem na hraní plyšovou chlamydií než strašit puberťáky ošklivými obrázky syfilisu.“ Z jejích příběhů mě utkvěly v paměti mnohé, třeba otázka její dcery: „Mami, kdy ty ukážeš penis?“ Odpovědí nechtěla podpořit freudovské teorie a přiznat jeho nepřítomnost, takže odpověděla: „Vytáhnu ho, až bude nejhůř!“ Nebo třeba příhoda ze školky. Vychovatelka vyzvala děti, aby oslavily maminky, „u kterých byly v bříšku, než se narodily“. Ale ozval se chlapeček: „nemělo by se zapomínat na tatínky, protože než se ocitl v maminčině bříšku, tak přece byl u tatínka v penisu!“

A nic později na konferenci, ani beseda, ani workshopy, už tuto velkou pravdu nepřekrylo.