IQ docenta Vladimíra Dočkala

In action!

Jako školní psycholog tu a tam absolvuji různé semináře. A rád bych zhodnotil i další, kterého jsem byl účastníkem. Těšil jsme se na něj, neboť doc. PhDr. Vladimír Dočkal, CSc má jisté jméno v diagnostice dětí a název semináře zněl slibně: „Nadaní žáci“. Dokonce i paní ředitelka mé školy litovala, že nemohla jet a napsala mi do SMS: „Moc ráda se Vaším prostřednictvím dozvím, jak pracovat s nadanými dětmi a jak je identifikovat.“ Nemohla ale tušit, čeho budu svědkem. Docent Dočkal (jak je už zvykem u lektorů z VŠ) vůbec nereflektoval, kdo jsou jeho posluchači (psychologové a speciální pedagogové z praxe) a nasadil nějakou svou prezentaci z peďáku – podle mého odhadu Pedagogická psychologie pro první nebo druhý ročník. To nemuselo být nutně na škodu, ale jeho výklad byl doslova děsivý. Ještě jsem snad nezažil tak benevolentní zacházení s pojmy, kdy byly například termíny jako „inteligence“ a „IQ“ bez váhání zaměňovány. Pro ty, kteří jsou už nějakou dobu ze školy: inteligence není IQ stejně jako motor není zdvihový objem nebo strom není hustota dřeva. Nakonec to ani člen z pořádající katedry nevydržel a vysvětlil panu docentovi rozdíl mezi talentem a nadáním (prvé směřuje ke schopnosti /pedpsych/,  druhé k vlohám /medicína/). Nad tím ale V. Dočkal mávnul rukou argumentem, že by se to stejně do španělštiny překládalo blbě (ano, španělština, zřejmě světový jazyk pedagogické psychologie), tedy to všechno on pojímá jako synonyma. To už jsem dávno pochopil, že jsem se dostal strojem času do osmdesátých let minulého století, kdy se vše řešilo měřením IQ – protože také diagnostika nadání a měření IQ byla pro pana docenta synonyma. Líčil obraz současného Slovenska, kde údajně rodiče hromadně vtrhávají do ordinací psychologů, aby si nechali změřit IQ u svých dětí. Pokud nemají vytoužených 130, objíždějí další ordinace a psycholog se u našich sousedů  do své ordinace málem dobývá přes ty davy rodičů s dítky všeho věku.

Takto zapsal pan docent slovo inteligence do levěho sloupce nahoru 😀

A neustále byli posluchači zahrnovány těmi nejbanálnějšími poznatky, u kterých mě často přímo přimrazila naléhavost, s jakou byly vyřčeny. Kdyby docent Dočkal pronášel formuli na lék proti rakovině, nemohl by hovořit emotivněji. Jenomže on říkal věty tohoto typu (z doslovného zápisu): „Každý má nadání, ať mu ho dal rodič nebo pánbožko. / Když jsem motivovaný, tak se do toho zažeru./ 99% neznamená, že někdo není 1%“…atd. atd. Tyto triviality prokládal častými tvrzeními typu: „Mnozí tvrdí, že inteligence je neměnná“ nebo „Tvrdí se, že IQ se dá změřit přesně“. Nevím, jak prváci na peďáku, ale v učebně plné psychologů by takové kraviny nemohl tvrdit nikdo, proč je tedy dlouze vyvracet? Ale celé to bylo hodně akademické: 30 druhů nadání, jejich rozdělení, definice – jak by pan docent dělal všechno možné, aby nemluvil o praxi. Vrcholem podivného surrealismu bylo, když se nám jal vysvětlovat rozdíl mezi termínem a pojmem.

Typické rozdělení typu: učte se to, vy pitomci, ke zkoušce….
30 druhů nadání… proč, proboha?
S tímhle grafem by mě moji studenti hnali. Červeně jsem naznačil proč: Cožpak je IQ od 16 roku neměnnou hodnotou, která klesá až kolem 55 roku? Wtf? Navíc zde vidíte tu nesmyslnou spojitost: „Vývin nadání“ ukazuje křivka IQ.
Kresba, kterou jsem vytvořil během první části školení. Jednou bude v průčelí mé soukromé školy.

V publikaci Líný učitel píšu: …dobrému semináři pro učitele pomůže, když líný učitel mimo jiné: dobrého lektora podpoří spoluprací a věnováním své pozornosti / když mu nebude něco jasné, hned se zeptá, ne souseda, ale vždy jen zdroje: lektora! / vždy, když bude potřeba, poprosí lektora, aby mu sdělený poznatek vysvětlil na konkrétní situaci ve škole nebo ve třídě / vždy když bude potřeba, poprosí lektora, aby mu sdělený poznatek vysvětlil na předmětu, který líný učitel učí / využije lektora a popíše mu situace, které k danému tématu sám potkal při své činnosti / podporuje výměnu zkušeností s ostatními učiteli na podobných seminářích, zvláště pokud je s pedagogy z jiných škol – aktivně se jich ptá a aktivně naslouchá…  Jenomže co má učitel / účastník dělat, když se seminář dostane úplně mimo výseč? Bylo naprosto charakteristické, že se za celou dobu semináře nikdy (!) neozvalo spojení školní třída. Za 180 minut jsem se doposud nedozvěděl nic a nyní hrozilo, že se dostaneme do nějakého Absurdistánu, protože se (jak jsme už zmínil) objevila prezentace s názvem: „Jaký je rozdíl mezi termínem a pojmem?“ Ozval jsem se tedy hrdinně a natvrdo panu docentovi sdělil, že asi zapomněl, kde je, s kým  mluví a jaké je téma. Příliš to nepomohlo a blížil se konec semináře – stále s užitnou hodnotou nula. Účastníci odcházeli na vlaky a autobusy – a kromě organizátorů jsme pak zůstali už jen tři poslední posluchači. Náhle jakoby se pan docent probral z hypnózy, vytáhl z kufírku dva skvělé diagnostické nástroje a ty jsme si prakticky vyzkoušeli. V posledních deseti minutách čtyřhodinového školení!!! Bylo to něco jako když jedete ve vlaku z Prahy do Ostravy a v kupé posloucháte nějakou dívku celou dobu mluvit jen o těch nejbanálnějších hovadinách. Všichni otráveně vystupují a úplně na konci cesty, kdy se v Ostravě – Svinově odpotácejí ti poslední, se k vám ta dívka nakloní a řekne: „Co kdybychom si to spolu rozdali?“ Nojo, super, ale na Ostravu hlavní už je to jen osm minut?!

Jak tohle, do prkna, souvisí s nadáním???
Test tvořivého myšlení – figurální  verze
Test verbální flexibility

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzpomínka na seminář