Deklarace konzervativního rodiče je snůška hloupostí

Učitelé vědí, že rodiče mohou být velmi moderně smýšlející i velmi konzervativní. Chtělo by se napsat, že vrcholem konzervativního myšlení je tzv. „Deklarace konzervativního rodiče“, ale to by bylo stejné, jako bychom tvrdili, že konzervativní znamená zároveň hloupé a zpátečnické. O co jde? Autorka L. Ortová je „máma 4 dětí vstřebávající život v severočeské pidiobci obklopené nádhernou krajinou bývalých Sudet“. Co požaduje v té petici? Například:

  1. „…sexuální, finanční a interkulturní výchova je výsostné území rodiny a škola do něj vstupuje jen výjimečně a s maximálním respektem“.

To znamená opustit prohlubování finanční gramotnosti ve škole? Opravdu se bavíme o české rodině, známé nesmyslným zadlužováním i braním nevýhodných půjček a leasingů? Mají sexuální výchovu realizovat rodiče, často sami nositelé mnoha hloupých sexuálních mýtů? Tyhle rodičovské rozhovory o sexu navíc většinou přicházejí s mnohaletým zpožděním, kdy děti už potřebné informace získají dávno před tím ze svého okolí, často ale dost nevhodným způsobem. A proč by se měla interkulturní výchova odbývat doma, když ve třídě nebo škole mají děti spolužáky z jiných kultur jako kamarády?

  1. „Upřednostňujeme znalosti tvrdých dat a praktických dovedností.“

 Máme připravovat své žáky mizerně, bez ohledu na to, v jakém světě žijeme? Kdo kromě školometů potřebuje „tvrdá data“? Moderní střední a vysoké školy a hlavně současní zaměstnavatelé potřebují kreativní, problémy řešící, samostatně myslící, komunikující bytosti. Ne mechanicky šprtající robůtky. Praktické dovednosti ano, ale to je zcela jiná kategorie práce se žáky než vyžadování „tvrdých dat“

  1. Škola nerozmělňuje svoje poslání do desítek aktivit, které vysilují učitele, děti i rodiče a jejichž přínos pro vzdělávání dětí je diskutabilní“.

 Co tím L. Ortová myslí? Má uvedený (bůhvíproč) právě tento výběr: „Návštěvy trhů a nákupních center, slavení všemožných svátků, předávání dárků, jakož i sledování zábavných filmů či zajištění mléčné a ovocné stravy je zcela v kompetenci rodiny.“ Tady je vidět, že sama L Ortová by jistě potřebovala posílit strukturu myšlení, schopnost kategorizovat a podobně. Každý ví, že navštívit trh, kde jsou ukázky původních řemesel a nějaké nákupní centrum je nebe a dudy. Kdo by to dával na jednu hromadu? Proč také odmítat předávání dárků třeba při vánoční besídce ve třídě? To je věc pro klima ve třídě důležitá. Stejně tak sledování filmů: dobrý didaktik dokáže pasáž třeba z historického filmu skvěle využít, můžeme i dovedně pracovat s dokumenty nebo s přírodopisnými filmy. Dokonce tak, aby to nebyla pasivní aktivita. Co se schopnosti zajistit „mléčnou a ovocnou stravu“ týká, to vidíme u žáků stále. Někdo má banán a jablíčko, ale jiný si kupuje po cestě do školy solené brambůrky a energetický nápoj. V těch nejlepších zahraničních školách jsou zdravé svačinky součástí práce žáků: jak jejich příprava, tak i servírování a jsou z toho hezké chvíle pohody a klidu ve třídě. Co za rodiče by tohle dětem nedopřál? Zastavil bych se ještě u slova „diskutabilní“. Diskutabilní je všechno, hlavně když se do toho pustí laik, podobně jako to předvádí L. Ortová o vzdělávání.

  1. Učitelé jsou odborníky na učení, nikoliv na zábavu. Prioritou je seznámit děti s učivem srozumitelnou, ne nezbytně zábavnou, formou“.

 Tady se kupí jedna hloupost na druhou. Každý ví, že aby děti něco dělaly dobře, měly by to konat rády a s chutí. Tedy ti nejlepší učitelé vědí právě to, jak zábavu a práci skloubit dohromady. Aby to L. Ortová pochopila, povedu myšlenku srozumitelnou, ne nezbytně zábavnou formou: aby učivo bylo srozumitelné, musí ho žák vnímat. Pokud ho nebude zajímat a bavit, vnímat ho nebude. Ještě lepší je, když bude samo pracovat. I potom by ho to mělo zajímat a bavit, protože jinak se učitel stane dozorcem nucených prací. Takové si L. Ortová představuje „odborníky na učení“? Jako nějaké bachaře? Hlavně, aby to nebyla zábava!

  1. Domácí úkoly a domácí příprava jsou výborným způsobem vedení k samostatnosti a upevňování povědomí o soustavnosti a odpovědnosti.“

Na úvod bych ocitoval jinou maminku: „Jo, nemít moje dítko domácí úkoly, tak si škrtám jeden stresující faktor. U nás to někdy je třeba na 3 hodiny. Pár příkladů a jedno cvíčo z češtiny a ta moje berunka to tu mastí celé odpoledne.“ To není upevňování odpovědnosti, to je způsob, jak dítěti znechutit školní práci. Co kdyby L. Ortová každý den přeházela pět metráků písku z jedné hromady na druhou – a další den zase nazpátek? A další den zase o kus dál. A pak nazpátek. To by ji jistě také naučilo samostatnosti (dělala by to sama), soustavnosti (bylo by to každý den) a odpovědnosti (zodpovídala by za to). Takhle někteří žáci pohlížejí na domácí úkoly, protože jsou stejně neužitečné, zatěžující a formální, jako to přehazování písku: děti je dělají z donucení a nesnáší je, stejně jako by L. Ortová nesnášela ten písek a lopatu. Naučila by se jedině mentalitu otroka.

  1. Chceme, aby se děti ve všech základních školách učily podle stejných osnov a kvalitně zpracovaných učebnic“.

 A vida! Je tu renesance jednotné socialistické výchovy, vlhký sen všech zpátečnických pedagogů. Inu, učme všechny všechno stejně, vždyť i děti jsou všechny stejné, školy jsou stejné, učitelé jsou stejní a ty „kvalitně“ zpracované učebnice budou také stejné. Právě to L Ortová požaduje, když píše: „učebnice musí být sjednocené obsahově i formálně.“  Učitelé by tedy měli ztratit i možnost výběru učebnic, kterou doposud mají. A možná bychom mohli chodit všichni v takových těch čínských uniformách, do školy a ze školy stejně, pořadovým krokem.

  1. Mají-li mít děti ze všech oblastí republiky srovnatelné základní vzdělání, nelze nechat naplnění velmi široce definovaných rámcových vzdělávacích programů na učitelích.“

Ano, cílem jednotné totalitní výchovy je, že musí být všechno srovnatelné. To nemůžeme nechat na učitelích! No, ono nám nic jiného nezbude, protože ve škole jsou vlastně jenom oni, ale musíme je hlídat a kontrolovat a žáky testovat! Aby se náhodou neodchýlili! A kdyby někdo tvrdil, že právě v pestrosti a výběru je kvalita, to je nějaký zrádce jednotné státní výchovy a my si republiku bourat nenecháme! A teď vážně: je zajímavé, jak jsou za „konzervativností“ schovány totalitní názory. Praví konzervativci obhajují kontinuitu, ale nebrání se pokroku, pokud je ověřený. Svět vzdělávání ověřil určité hodnoty již před desetiletími, jen k nám nějak nedorazily. Projevují se izolovaně, ale i toho se L. Ortová bojí. To, co vlastně chce, je v podstatě vzdělávací kontrarevoluce, a tak by se konzervatizmem vůbec ohánět neměla!

  1. Promyšlené osnovy zajistí kompatibilitu všech škol a vedou i pasivnější učitele jasně vymezeným prostorem k předávání informací“.

K této stupiditě jen tolik: „jasně vymezený prostor“ není žádný klad, ale předzvěst rutiny, šedi a nudy. I když se osel nazve dopravním prostředkem, anglický plnokrevník z něj nebude. „Předávání informací“ je ono šprtání „tvrdých dat“ a „hlavně bez zábavy“. Za to by se vám vaše vlastní děti moc poděkovaly, L. Ortová! Mimochodem, školní vzdělávací program není „metodických materiál“!

Za další nesmysly a kroky vzad lze také považovat názor: „Nepodkročitelnou bodovou hranici u přijímaček považujeme za rozumný diagnostický a motivační nástroj“ a mnohé další. Vrcholem myšlenkového kotrmelce autorky jsou tyto věty: „Aktivní a nadšení učitelé se jistě těší na připravované volnější rámcové vzdělávací programy, jejichž specifikace v podobě školních vzdělávacích programů jim dá křídla a umožní nabídnout dětem dobrá témata, stravitelnou formou a s různorodými písemnými materiály. Jak s tím ale naloží děti a jejich rodiče, pokud na škole působí především méně aktivní a neaprobovaní učitelé? Budou muset akceptovat, že se žáci z atraktivních škol vzdalují na míle daleko a tuto vzdálenost že se jen stěží podaří někdy zkrátit? Nemohli bychom dopřát všem dětem stejné základní vzdělání?“

Je jen stěží uvěřitelné, ale jasně srozumitelné, co L. Ortová chce – ne aby se vzdělávání zkvalitnilo a „aktivní a nadšení učitelé“ nabídli dětem „dobrá témata“, ale právě takovým chce přistřihnout křídla a tak zajistit, aby stejné základní vzdělávání spadlo na tu bídnou úroveň druhého typu, „méně aktivních učitelů“. Ti přece umějí v „jasně vymezeném prostoru“ předávat „tvrdá data“ „ne nezbytně zábavnou formou“! Pedagogické amatérce, elitářce a zastánkyni totalitní výchovy L. Ortové však nedochází, že pak by skončilo pod její  „nepodkročitelnou bodovou hranicí u přijímaček“ ještě mnohem více žáků než by tomu bylo dnes, kdy se učitelé snaží pracovat s dětmi individuálně a motivujícím způsobem. Tedy alespoň ti „aktivní“.