Český rozhlas, Jana Karvaiová a domácí vzdělávání: švédská trojka? Ruská trojka? Ne, smutná trojka!

Včera mě zaujala věta na facebookové skupině „Domácí a komunitní vzdělávání“: „Poslouchám ČR Plus, kde mluví Jana Karvaiova za Pedagogickou komoru o domácím vzděláváni a nestačím se divit.“ To mě zaujalo, protože domácí vzdělávání je velmi důležitou součástí našeho vzdělávacího systému a Jana Karvaiová je někdo, kdo mu podle mého soudu příliš nerozumí. Nezná ho ani prakticky, ani profesně, takže jsem se s obavami zaposlouchal do onoho rozhovoru. Je nutné si uvědomit, že Pedagogická komora nejen že není profesní komorou pedagogů, ale je v podstatě pouze sektou několika lidí. Zbytek členstva jsou pasivní příjemci různých sdělení „seshora“ a soukromých anket, ze kterých se 95% týká platů, benefitů a dalších pracovních podmínek učitelů ve smyslu požadavků a nároků. Tato komora ústy svého vůdce a jeho vedoucího oddělení propagandy (už jsem ztratil přehled v přesných názvech jejich funkcí, možná je to prezident a viceprezident) například opakovaně vyhrožuje ministrovi MŠMT. Také ho označují za lháře a zároveň vyhrožují stávkou, pokud tento „lhář“ s nimi nebude osobně jednat o různých, často i poněkud pomatených požadavcích. Jde jen o to si uvědomit, že v této učitelské sektě není místo pro odbornost, ale cení se loajalita a správné postoje. Proto může Karvaiová mluvit o domácím vzdělávání „za Pedagogickou komoru“ a je to stejně odborné, jako by třeba viceprezident Janek Wágner mluvil o mediální výchově. Prostě legrační představa.

Vrtoch. Okrajový.

Ale k rozhovoru. Nelze vyčítat redaktorovi Českého rozhlasu, že pozve někoho, kdo už v Rozhlase někdy byl, jako „odbornici na vzdělávání“. Ale právě Jana Karvaiová je ta, která ho měla jasně upozornit, že problematika domácího vzdělávání není její šálek kávy. Cpát se do rozhlasu a mluvit o něčem, čemu nerozumí, to je něco jako vada charakteru. Pýcha, sebestřednost, nulová sebereflexe? Jak odborný je názor Karvaiové, posuďte sami z jejich dřívějších slov o domácím vzdělávání: „Jestli rodiče chtějí, můžou vzdělávat. Vždyť ono jich zase tolik nebude. Kdo si to může dovolit nechodit do práce? Střední vzdělání už pak nahradit domácím nejde. Tudíž bude muset dítko do školy. pokud bude chtít být ˇ“něčím“. Je to takový vrtoch dnešní doby a naší země. Tohle se nikde ve světě nijak neuchytilo. Je to jen okrajovka. Navíc plus vidím v tom, že se doma můžou vzdělávat děti s dlouhodobou nemocí, nějakým postižením, které je neslučitelné se školou, děti rodičů v cizině a tak. Myslím, že rodiče si děti vychovají po svém a pak ať si také nesou následky. Byla to jejich volba.“ To nepíše nějaká babka na nádraží, ale naše „odbornice na vzdělávání“. Následky? Neřekli byste, že se tu mluví o nějaké nemoci? „Ono“ se to „neuchytilo“? Rozhodnutí, které vede rodiny k zásadní změně životního stylu, je vždy předmětem dlouhých úvah i voleb a především maminkám umožní prožít část života úplně jinak a dá jim velmi výjimečné roky se svými ratolestmi – to je „vrtoch“? A navíc vrtoch „naší země“? Nějaké formy domácího vzdělávání existují ve větší části Evropy. Karvaiová takto předvádí úplnou pavlač a zároveň totální dno porozumění pro všechny tyto odvážné a průkopnické rodiny. Jen si do toho jděte a neste si ty katastrofální následky! To je samozřejmě ukázka velmi zjednodušeného, chybného a negativního chápání této problematiky.

Domácí vzdělávání? Ehmmm….. Ale Pedagogická komora je její sen!

A ten rozhovor onu myšlenkovou bídu nemilosrdně odkryl. Hned v první otázce redaktor jasně uvedl, že důvodem pro výrazný růst domácího učení jsou výukové metody, používané ve veřejných školách – ale Karvaiová to ignoruje a mele si svou o zdravotních důvodech a zahraničních pobytech a životním stylu jako důvodech pro domškoláctví. Člověk úplně vidí nějaké hipís rodiče, jak jedou v pomalovaném autobusu, plném kouře marihuany a vlečou svá invalidní dítka po květinových festivalech. Přitom klíčový důvod pro mnoho rodin je ten, že zkrátka a dobře nechtějí dát dítě do nekvalitní veřejné školy – a každé jiné řešení je prostě lepší. Ale druhá otázka rozhovoru byla ještě více wtf: co nabízí takové domácí individuální vzdělávání? Každý rozumný pedagog, a nemusí to být ani „odborník na vzdělávání“, by řekl něco o „individuálním přístupu“, „senzitivních obdobích“, „svobodě žáka ve výběru činností“ a podobně. Pro Karvaiovou je to „časový rámec“! Ano, děti jsou ve škole a mají rozvrh, ale doma se to „může zkrátit“ nebo „začít, až se dítě probudí“. Tohle je pro ni klíč k celé té záležitosti?! A samosebou, Karvaiová musí vytáhnout i socializaci, obehranou písničku všech odpůrců domácího vzdělávání. A jako všichni podobní ignoruje fakt, že socializace je věci individuality, osobnosti jedince – ne tak prostředí. Ve školách máme také nesocializované žáky a to, že se pohybují školní chodbou plnou lidí, jim nepomůže. A protože levá ruka neví, co dělá pravá, později i Karvaiová stejně přizná (jak prý ví z facebookové skupiny o domácím vzdělávání), že tohle stejně rodiče řeší jako nedílnou součást života svých dětí. Výletují, setkávají se, chodí do kroužků… tak proč předtím Karvaiová tak srdceryvně hovoří, že prý se domškolácké dítko může doma cítit „opuštěné“? A malý žáček z veřejné školy, který přijde domů a do večera čeká na mámu, se opuštěně necítí? Samota není věcí přítomnosti nebo absence školní třídy, ale přítomnosti nebo absence nám blízkých lidí. A domškoláci jsou s nimi v kontaktu mnohem více než běžné školní dítě. Tohle všechno jsou kopance jako hrom, ale ta pravá smrdutá bomba přišla na otázku redaktora (při celém rozhovoru viditelně lépe poučeného než viditelně nesvá a bůhvíproč nervózní Karvaiová), který se ptal, zda je domácí vzdělávání i „alternativní“. Může dostat i dítě v domácím vzdělávání „klasickou“ výuku, jenom to bude doma? Karvaiová: „To je na každém vzdělávateli, jak si to pojme, takže buď se tam může vzdělávat stejným nebo podobným způsobem jako na běžných školách, může si zvolit nějakou alternativu… “ Koza a navigace parníku! Tohle už nemůže být jen mizivá povědomost o věci nebo lidská hloupost, to už je nejspíše úmyslné záškodnictví. „Stejným způsobem“? Znáte snad někdo domácího vzdělávatele, který testuje každý týden svého žáka z matematiky a píše mu pětku? Čeká nějaký domškolák deset minut, až na něj přijde řada a řekne jednu větu z nějakého cvičení? Zažil snad nějaký domškolák 45 minut vzdělávání jednoho předmětu, kdy nedostal slovo a neřekl jednu jedinou větu? Opravdu musím jmenovat ještě kupu dalších věcí, běžných pro veřejnou školu, která se v domácím vzdělávání nikdy nemůže stát? Vrcholně urážlivý byl pak komentář na další přímou otázku redaktora. Jak rodiče vysvětlují, že volí domácí vzdělávání? Jasná odpověď je: protože veřejné školství jim nevyhovuje. Ale Karvaiová se dopustila vrcholně urážlivého komentu směrem k těmto rodičům, který přepisuji doslova: „To jsou často takoví ti, já nevím, jak je mám pojmenovat, aby se neurazili, takoví ti rodiče, kteří třeba mají náhled na výchovu úplně jiný. To jsou takoví ti rodiče, kteří tvrdí že dítě si samo musí určit hranice, samo si musí určit, kdy se chce učit, jak se chce učit a tak dále.“ Takže i když se Karvaiová pod vedením redaktora dobrala jádra věci, podala ta východiska tak pejorativně, že se odkopala opravdu parádně. Dodám, že to jsou prvky, které se snaží kvalitní pedagog (kterým ovšem Karvaiová není) realizovat ve své třídě i ve škole. Ovšem domácí vzdělávání k tomu má dispozice mnohem lepší. Nakonec zmatená Karvaiová doznala i to, že „klasická škola dětem něco nařizuje“, ale hned dodala, že důvodem je, že škola žáka „učí údajně věci, které by zvládlo až za rok“. Takhle si ta „odbornice“ představuje domácí vzdělávání – naše holka by to zvládla až za rok – údajně – necháme ji tedy doma, jinak je ve škole vše OK.

Stačilo pár minut a rozhovor svou hloupostí překonal i legendární duel Jan Kraus versus Kateřina Jacques. Ta jen nevěděla, co je biomasa, zatímco Jana Karvaiová neví kromě čísla paragrafu o domácím vzdělávání nic a zkreslila a v podstatě i pošpinila činnost tisíce rodičů, které sice „nechce urazit“, ale jejichž motivaci nerozumí, jejich vzdělávací činnost nezná a jediné dobré slovo pro ně nenajde.

UPDATE:

Vrcholem všeho byly události po rozhovoru. Na FB skupině Domácí a komunitní vzdělávání, kde rozhovor vzbudil vlnu nevole, se Karvaiová obhajovala pod svým nickem „Pěnice Skalicová“ – aniž dala znát, že komentuje svůj vlastní rozhovor! Prostě zbabělost a křiváctví nejvyšší úrovně. A když byla „prozrazena“, aby diskutující věděli, s kým mají tu čest, hrozně se rozčilovala – na svém vlastním chování ji nic neetického nepřišlo.

1 thought on “Český rozhlas, Jana Karvaiová a domácí vzdělávání: švédská trojka? Ruská trojka? Ne, smutná trojka!”

  1. Pingback:Radek Sárközy, prezident Titaniku a pilot slonů aneb vidím Radkův text „Školský Titanic vyplouvá“ a rád bych mu poradil – ROBERT ČAPEK

Comments are closed.